Obsáhlé deníky filmaře Pavla Juráčka, jejichž první část nyní vychází pod názvem Deník I. 1948–1956, nabízejí vhled do formování autora, který výrazným způsobem ovlivnil naši filmografii 60. let. Ale nejen to.
Recenze: Deník Pavla Juráčka jako portrét umělce v době Stalinově
Deníky, které si Juráček (1935–1989) vedl již od svých třinácti let, jsou vedle přiblížení jeho osobnosti zároveň nechtěnou, o to však autentičtější výpovědí o době, v níž mu bylo souzeno žít. Době, která byla vše, jen ne klidná a vstřícná, eufemisticky řečeno. A tak třeba již v roce 1949, ve skautském deníku, čteme Juráčkův zápis o rostoucím odporu proti komunistům, zápisy, plné údivu nad nespravedlnostmi, nepravostmi. A někdy kolem šestnácti, tedy roku 1951, je to již zcela jasné.
Pavel Juráček / Deník I. 1948-1956
O rok později píše, poté, co zkritizoval kapitalismus: „Komunismus? To je slepé choromyslné dítě, které přišlo na svět náhodou. A udrží-li se, vyroste z něj obluda, která pohltí celý svět.“ Jeho úvahy se v té době ale ještě nepromítly do činů, v roce 1951 například popisuje, co má v kapse: vedle americké vlaječky tam má i legitimaci SČSP. Zajímavé je i zjištění, že vedle literatury jej přitahovalo také modelářství a sport.
Autor ještě neukotvený
Juráček své deníky plnil zápisy v době Stalinovy vlády a tři roky po ní, zákonitě tedy tato doba, jak již bylo řečeno, a také její produkty, do deníků prosákly. Ze záznamů o četbě je přitom krásně vidět, jak byl ve svém hledání ještě neukotvený, tak například velice pochvalně píše o knize Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poesii („Strašně se mi líbila.“), bibli stalinistické kritiky.
Neuvádíme to proto, abychom dělali z Juráčka poblouznilého marxistu, na to měl již tehdy zcela jasno, ale spíše jako důkaz jeho snahy dopídit se poznání, i za cenu slepých uliček, kromě toho, zápis je ze září 1953, kdy mu bylo osmnáct… což, zvláště ve světle jiných osudů té doby neomlouvá, nicméně, Juráček později jasně prokázal, a pozdější deníky jsou toho jistě důkazem, kde stojí. Ostatně, nebyl v tom sám…
Jako Škvorecký nebo Zábrana
Je také zajímavé sledovat, jak se, logicky, proměňuje Juráčkův slovník, od „dětských“ zápisů se dostáváme k bohatým popisům krajin, pocitů, úvah. A také, opět logicky, k zachycování Juráčkových peripetií s láskou, objekty jeho tehdy ještě platonických vzplanutí se objevují a zase ztrácejí, je přitom nebývale otevřený, nešetří se, a my si, chceme-li, můžeme například připomenout obdobné popisy ve Škvoreckého románech.
Obsáhlý, přes tisíc stran čítající první svazek Juráčkových deníků přitom nabízí přesah, jeho zápisy přestávají být osobními, a lze je zobecňovat na kroniku doby – a právě proto je dobré je číst. Podobně, jako třeba deníky Jana Zábrany… Ostatně, třetího července 1956 si Juráček zapsal: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Přiznej se. To není rouhání, to není svatokrádež… Myslím si to a budu si to myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“ Měl pravdu, a my se můžeme jen těšit na další tři úctyhodné svazky, první z nich má vyjít již na podzim.
