Ti, kdo nemají fantazii, utíkají do reality. Při takovém útěku ovšem Godarda nepřistihnete. Ti, kdo místo příběhu staví na myšlence, pocitu či reflexi, je musí umět filmově odvyprávět. Tohle ho ale baví a také to umí, jenom je mu někdy obtížné porozumět.
Sbohem jazyku – adieu, Jean-Lucu
Za méně intelektuálně disponované říkám, že v případě posledního Godardova sedmdesátiminutového, 3D filmového experimentu Sbohem jazyku je to na první dobrou prakticky vyloučené. Nevím, kolikrát by ho bylo třeba vidět, aby do sebe zapadly všechny kontexty, citace, symboly a metafory, sémantický diferenciál rozkryl skryté konotace a eliminoval vnitřní vágnost intelektuálních konstrukcí, nabušených do úžasného 3D nářezu, při kterém po čase rezignujete i na četbu titulků, protože máte pocit, že se vám uvaří mozek a vytečou oči.
Jenomže kolikrát lze ještě sebrat sílu, dát to při plném vědomí znovu? Kolikrát to lze vydržet a po opětovném vyslechnutí sugestivní otázky „Je možné vytvořit představu Afriky?“ zahanbeně nezdrhnout z kinosálu, protože jste pořád nejen nekápli na správnou odpověď, ale máte čím dál tím intenzivnější pocit, že vlastně ani neexistuje (či dokonce a možná nejspíše, že o ni ani nejde).
Sbohem jazyku
Podobně jako v případě kontroverzně přijímaného Socialismu se tu klasik francouzské nové vlny rozhodl pro formát filmové eseje, která ho nesvazuje (téměř) žádnými pravidly a umožňuje volné řetězení asociací, iluzí, deziluzí a nálad, jen symbolicky provázaných střídáním ročních období, bezstarostným pobíháním psa a střídavě svlečenou a oblečenou figurou muže a ženy, kteří si evidentně stále více přestávají rozumět.
V tomhle konceptu už Godard nenarušuje, jak bývalo jeho dobrým zvykem, jen kontinuitu děje (jak by také mohl, když tu vlastně žádný děj není), ale útočí spíše na integritu důvěřivého diváka, který ho bere vážně a rychle se ocitne v kognitivní pasti. Naplnit konkrétnost filmového obrazu abstraktními významy totiž není vůbec snadné a nemusí být (a zpravidla také není) univerzálně srozumitelné. Jenomže je docela možné, ba téměř jisté, že o klasicky přístupnou srozumitelnost tu tvůrci ani nejde.
Sbohem jazyku
Nekonečno a nula
Godard jim přisuzuje zásadní význam (podobně jako sexu a smrti), ale nemohu se zbavit dojmu, že tyhle kategorie docela dobře vystihují i povahu jeho posledního opusu - jeho neohraničenou rozevlátost a jeho problematickou srozumitelnost. Jakoby nás neustále vyzýval, abychom se ponořili pod povrch a nahlédli za prvoplánovitou sdělnost obrazu. A ptali se: Je něco za ním? A jestliže je, je možné do toho šťourat? A když budeme, nepokecá nás to nějakým sajrajtem?
Navzdory tomu, že jde i o kritiku interpersonální komunikace, zdá se mi, že toho chce ve Sbohem jazyku říci až příliš. Na jedné straně hledá „chudobu řeči“, ale přitom to do nás pere bez time outů, zahlcuje nás impulsy, které lze všechny sotva zachytit, natož je reflektovat, či dokonce pochopit, ztracenými iluzemi a reminiscencemi, na co si vzpomenete, přestože jste původně měli pocit, že jste na to už dávno zapomněli.
Sbohem jazyku
Podobně jako v předchozím Socialismu i tady svým způsobem (byť méně manifestačně) rezonuje motto Francouzské republiky: Liberté (nahá postava muže a ženy, z níž vám v paměti utkví zejména její, dnes již příliš nevídané, pubické ochlupení), égalité (artikulované defekujícím mužem, jenž tvrdí že elementární rovnost je ve vyměšování) a franternité (naznačené tezí, že každý si musí myslet, že sní ten druhý).
Místo dialogů tu jsou spíše nestrukturované (ale myšlenkově jistě hodnotné a validní) šepoty a výkřiky, místo standardního vizuálu oslnivě nesnesitelné 3D a místo zřetelného poselství, které by došlo i pomaleji chápajícímu, transcendentální výzva pro speciálně trénované. A já si staromódně (zaprděně, řekne určitě někdo) myslím, že i filmová esej by měla být formátem, který chce divákovi, jenž je ochoten naslouchat, cosi sdělit. A já se fakt snažil a naslouchal, ale podstata tohoto sdělení (o detailech už vůbec nemluvě) mě nějak minula. V jednotlivostech jsem se ještě chytal, ale v kontextu (byl-li nějaký) jsem se již ztratil. A tak jsem si ze všeho odnesl problematicky použitelné fragmenty, jako že s depilací by se to nemuselo vždy přehánět a taky, že Apačové z kmene Čirikavů světu říkají les. To se mi hodně líbilo. A také se mi líbil pes, který se vesele proháněl u řeky, a to, že se tenhle experiment vešel do sedmdesáti minut. A to je asi všechno.
Na diváka se tu Godard moc neohlíží a nijak zvlášť mu to neusnadňuje, neboť správně předpokládá, že to stejně nebude divák většinový. Nicméně ten, kdo si čte před spaním Metzův Imaginární signifikant, si tenhle opus velkého Mistra určitě užije.
ADIEU AU LANGAGE / SBOHEM JAZYKU. Francie 2014. Režie a scénář: Jean-Luc Godard. Kamera: Fabrice Aragno. Hrají: Héloise Godetová (Josette), Zoe Bruneauová (Ivitch), Kamel Abdelli (Gédéon), Richard Chevallier (Marcus), Jessica Ericksonová (Mary Shelleyová), Christian Gregori (Davidson). V kinech od 5. března 2015.
