Volné sdružení písničkářů Šafrán oslavilo padesát let od svého vzniku. Koncert s názvem Diagnóza v pražském Divadle Archa ukázal, že Šafrán ani po půlstoletí neuschl. K výročí také vyšlo na vinylu eponymní album, které Šafrán natočil v roce 1976. Těsně před vydáním byl ale celý náklad na příkaz Státní bezpečnosti sešrotován. Nahrávky nově vyšly i jednotlivým písničkářům z někdejšího sdružení: Vladimíru Mertovi, Vlastimilu Třešňákovi a Jaroslavu Hutkovi.
Když v roce 1972 Šafrán díky iniciativě Jaroslava Hutky a Zuzany Michnové vznikl, bylo to v době nastupující husákovské normalizace, kdy relativní uvolnění konce šedesátých let vzalo rychle za své. Hrát se sice ještě mohlo, ovšem nově zavedený systém rekvalifikačních přehrávek měl náležitě prosít muzikanty na ty povolené a na ty, kteří si již legálně veřejně nezahrají. Právě písničkáři by patřili okamžitě do druhé, početnější skupiny.
Aby byli lépe chráněni proti nepohodě doby, vznikl Šafrán, sdružení velice volné, nikde neregistrované, bez nějaké vnitřní struktury. Jak vzpomínal v knize Přemysla Houdy Šafrán jeden z písničkářů Vlastimil Třešňák, „nebyl žádný řád, žádná pravidla, prostě vůbec nic“. A jak dodává Houda: „Pojem Šafrán či příslušnost k němu znamenal pouze jistý druh označení a spříznění.“
Základní sestavu tvořili již zmíněná Michnová s Hutkou, dále Petr Lutka, Dagmar Andrtová-Voňková a další, později se přidali i Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Zuzana Homolová. Důležitou postavou byl Jiří Pallas, který dělal Šafránu manažera.
Za skulinou spadla klec
Koncertů bylo zpočátku ještě dost, StB se o Šafrán víceméně nezajímala, sledovala spíše underground. Šafránu, míníme tím ovšem všechny k němu se hlásící písničkáře, se přitom dařilo relativně bez problémů vystupovat.
Nehodlal se nechat zatlačit do ilegality, jako tomu bylo s undergroundem, ale využíval všech možných skulinek v zákonech a vyhláškách a hrál dál. Podobnou taktiku volila Jazzová sekce i takzvané alternativní kapely. A dlužno dodat, že relativně dlouho to vycházelo, bylo ale jasné, že dříve nebo později stejně spadne klec.
A také spadla. Přišly první zákazy, pozornost StB, výslechy, poté Charta 77 a nucená emigrace některých protagonistů (Hutka, Třešňák, Pallas) a kličkování těch, co zůstali. Mezitím se ovšem podařil husarský kousek – producent Hynek Žalčík přesvědčil Supraphon, aby vydal Šafránu album, a to bylo také 15. března 1976 za účasti pozvaného obecenstva nahráno, vylisováno, opatřeno krásným obalem, na němž byla Mertova fotografie Třešňákových dětí, a připraveno k distribuci.
Pak se ale o desce – na základě udání – dozvěděla StB a celý náklad byl sešrotován.
Skartované album znovu na vinylu
Album Šafrán nyní vychází na vinylu, poprvé s původním obalem a přílohou, kde zájemci najdou text hudebního publicisty Jiřího Černého, slova písní a dobové fotografie. A na rozdíl od odbytého vinylu z roku 1989 má výrazně lepší zvuk.
Deska začíná rozvernými písničkami Petra Lutky, tak vzdálenými rozjímáním jeho kolegů, vytváří jim ale velice potřebný kontrast. Následuje virtuózní Vladimír Merta se dvěma písněmi. Po něm můžeme slyšet Dagmar Voňkovou s jejím velice osobitým pěveckým i hráčským projevem, pak dojde na proletářská blues Vlasty Třešňáka a celé album uzavírá Hutkova hymnická Náměšť.
„My jsme jenom hráli písničky a snažili jsme se, abychom nelhali, a to zůstává i dneska,“ říká Vladimír Merta.
Hutka: Šafrán je stále aktuální
Aktuální odkaz Šafránu potvrzuje i Jaroslav Hutka, když říká, že přes všechny represe písničkáři neprohráli. „Režim, i když nám tou okupací zku*vil život, jsme přežili tím, že jsme se někým stali, že jsme se zformovali. Nás ty tanky nepřejely. Ale samozřejmě, měli jsme být někým jiným, my jsme byli generace, která byla v roce 1968 dospělá. Měli jsme své plány. V Šafránu se nám podařilo aspoň tím vyslovením ubránit něco smysluplného. Možná to asi není vítězství, ale žijem. A to vlastně vítězství je,“ cituje Hutku kniha Přemysla Houdy.
„Šafrán tak je stále aktuální,“ pokračuje Hutka. „Ve své podstatě stoprocentně. To je taková ta aktuálnost, která asi byla jak v šestnáctém století, tak bude o tři sta let později. Základní aktuálnost toho, že člověk potřebuje vyjádřit smysl existence ve chvíli, kdy se zdá, že žádný nemá. A to asi umí jenom umění. To, co je úplně rozbité, sloučit v nějaký obraz, který je krásně čitelný, a člověk, publikum, v něm dokáže přečíst, že se v tom dá žít. Tohle se nám obecně podařilo, i když všichni máme podprůměrné penze, komerce o nás zájem nemá, ale to jsou jiné lajny. Obecně, když bych to vzal, tak ano, Šafrán je stále aktuální.“
Svědčí o tom i vyprodaný koncert v Divadle Archa k půlstoletí od vzniku Šafránu. Vystoupili na něm jak staří kozáci Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Dagmar Andrtová-Voňková, tak spříznění umělci, jako například harmonikář Ondřej Konrád, písničkářka Blondýna – všichni nabídli jak své klasické, tak nové písně, zároveň představili svá aktuální alba.
Nové nahrávky Hutky, Třešňáka a Merty
Vladimíru Mertovi vyšla obsáhlá kniha rozhovorů let z 1970–2021 Písničkářství je stav duše, jež je podle nakladatele Mertovým „neustáleným autoportrétem, kronikou doby i studijním materiálem k dějinám české folkové písně, poezie, společnosti i dobových poměrů“.
Zároveň Merta vydal archivní album Pozítří, páté ve volné řadě Šumák. Tentokrát jde o záznam brněnského koncertu z roku 1985, kde písničkáře na pódiu doplnili nedávno zesnulá zpěvačka Mirka Křivánková, jazzový virtuos Emil Viklický, posluchači uslyší i Ivu Bittovou a housle.
Vlastimil Třešňák se pochlupil novým albem Kiks, na němž jej doprovází Temporary Quartet. Přináší typické Třešnákovy texty, plné sžíravé ironie i bystrých postřehů. Zároveň vyšlo na vinylu, v počtu tří set číslovaných výlisků Třešňákovo legendární, původně ve Švédsku – péčí emigranta Jiřího Pallase – vydané album Zeměměřič, nyní doplněné vzpomínkovým textem Jiřího Černého, texty písní a fotografiemi.
Jaroslav Hutka, který letos oslavil pětasedmdesátiny, vydává alba hned dvě: kolekci politicky laděných písní Ovarova revoluce a podobně zaměřenou desku Putinova kulka.
