Operní pěvkyně Soňa Červená zpívala ve velkých rolích na evropských i amerických scénách, v rodném Československu ale čelila útlaku komunistického režimu. Teprve když se po třiceti letech vrátila z emigrace, mohla si stoupnout i na prkna Národního divadla. Ze zlaté kapličky také mezzosopranistku, která 7. května ve věku 97 let zemřela, vyprovodili přátelé a kolegové při posledním rozloučení. Vzpomínku na ni přidali i v Událostech, komentářích. „Pochopila, že jediné, co může vyrovnávat tu obrovskou dynamiku, až tsunami okolního prostředí, je pokoj v srdci,“ míní bývalý ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Okolní tsunami vyrovnala pokojem v srdci, vzpomíná na Soňu Červenou Daniel Herman
„Na Soně Červené jsem vždycky obdivoval symbiózu její hluboké profesionality a morální pevnosti. Jejím velkým poselstvím je, že tyto věci lze skloubit a je to, jak to řekl pan ministr (kultury Martin) Baxa, skutečně příběh dvacátého století. To je na ní obdivuhodné, že dokázala i těmito těžkými peripetiemi projít s rovnou páteří,“ uvedl Daniel Herman.
Soňa Červená, dcera kabaretiéra Jiřího Červeného, začínala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, zároveň se učila klasickému zpěvu. Kariéru operní pěvkyně ale nestihla příliš rozvinout.
Po únoru 1948 byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu, manžel Soni Červené, majitel továrny na výrobu čokolády, utekl ilegálně přes hranice. Soňa Červená emigrovala až v lednu 1962, kdy využila svého angažmá v Berlínské státní opeře a posledním otevřeným přechodem přešla z východního Berlína do tehdejšího západního Německa.
Domovskou scénou se pěvkyni stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud vedla její kariéra na většinu významných evropských a zámořských operních scén a festivalů. Celosvětovou slávu jí přinesla role Bizetovy Carmen.
Chtěla žít naplno
Své pozdější paměti nazvala pravidlem, které sama sobě nařídila: Stýskání zakázáno. Na audioverzi memoárů i navazujícím titulu Stýskání zažehnáno spolupracoval herec Jan Sklenář, který se se Soňou Červenou spřátelil během příprav inscenace Návštěva staré dámy v Hradci Králové.
„Soňa byla velice mladý člověk i v pozdním věku. Chtěla být mezi mladými lidmi, chtěla být u nových věcí, chtěla prostě žít život naplno,“ vzpomíná Sklenář. „Byla fantastická, že se z exilu skromně vrátila a vrhla se do práce,“ dodal.
Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud, později účinkovala v Čapkově hře Věc Makropulos, kterou připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson. Excelovala v inscenacích inspirovaných skutečnými osudy, které – jako ten její – poznamenaly krutosti dvacátého století. Šlo o opery vracející se k příběhům umučeného faráře Josefa Toufara a popravené Milady Horákové.
Stejně jako oni se Soňa Červená stala určitým symbolem, i když její existenci dlouhá emigrace v povědomí veřejnosti zamlžila. „To ukazuje na jednu ze zločinných stránek komunistického režimu, že českou společnost připravil o takto úžasné osobnosti,“ připomíná Daniel Herman.
Daniel Herman a Jan Sklenář vzpomínají na Soňu Červenou (zdroj: ČT24)
Poslední sbohem daly Soně Červené stovky lidí
Do Národního divadla v Praze se v úterý přišly rozloučit stovky lidí. „Přála si rozloučit se s námi právě tady, kde se cítila nejvíce doma,“ uvedl generální ředitel divadla Jan Burian, který ve svém projevu připomněl emigraci Červené z totalitního Československa. „Její útěky nejsou projevem strachu, ale odvahy bojovat za život, ve kterém se nemají dělat kompromisy,“ prohlásil.
Operní režisér Jiří Heřman Soňu Červenou označil za živel. Šéf činohry první scény Lukáš Trpišovský zarecitoval verše Jana Skácela. Ministr kultury Martin Baxa (ODS) ze záznamu připomněl vystoupení Soni Červené v Lateránské bazilice v Římě, kde v oratoriu Jana Zástěry Svatá Ludmila jako sólistka zazpívala krátce po svých sedmadevadesátých narozeninách.
Na počest zesnulé mezzosopranistky zazpívali Pavel Černoch, Jiří Hájek a Petr Nekoranec. Na čestné stráži se u katafalku na jevišti vystřídali například generální ředitel ČT Petr Dvořák, generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, prezident Herecké asociace Ondřej Kepka, režisérka Olga Sommerová, pěvkyně Kateřina Kněžíková, herec Jiří Štěpnička, divadelní režisér Michal Dočekal, muzikolog Aleš Březina nebo generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Po přibližně hodinovém pietním aktu zakončeném archivní nahrávkou Červené a státní hymnou vynesli za potlesku a zvuků poledních zvonů rakev s ostatky do pohřebního vozu před divadlem. Uložena bude do rodinné hrobky v Hradci Králové v úterý v podvečer.
Pohřeb bude veřejný, předcházet mu bude v katedrále Svatého Ducha v historickém centru Hradce Králové zádušní mše, kterou bude sloužit královéhradecký biskup Jan Vokál.