Co bezprostředně vedlo ke vzniku Charty 77 a ovlivnilo její podobu i signatáře? Prvních 100 dnů Charty 77 mapuje stejnojmenná publikace historiků Petra Blažka a Radka Schovánka. Historická koláž je průvodcem začátkem iniciativy, která přerostla v protikomunistickou opozici v Československu.
Od svatby k pohřbu. 100 dnů Charty 77 mapuje průvodce
Prvních 100 dnů Charty 77 mapuje průvodce (zdroj: ČT24)
V únoru 1976 oslavuje Ivan Jirous, člen undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, svatbu v Bojanovicích. Kamufláž akce, která je ve skutečnosti manifestací svobodného myšlení, režim ale nepřelstila. Plastici jsou zatčeni za výtržnictví, saxofonista Vratislav Brabenec je odsouzený k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu, Ivan Jirous si má ve vězení odsedět dokonce osmnáct měsíců.
Krátce po rozsudku svolávají dramatik Václav Havel a spisovatel Pavel Kohout první schůzku. „Konala se 11. prosince 1976 v Tyršově 9 v bytě Jaroslava Kořána,“ upřesňuje spoluautor knihy Petr Blažek.
Místo si Havel s Kohoutem vybrali, protože překladatel Kořán neměl být sledován. Jak ale ukazuje průvodce k Chartě, policie měla tuto adresu dobře zmapovanou. „Rozhodli se, že udělají petici petic, že se pokusí propojit různé opoziční skupiny,“ připomíná Blažek, co z tehdejší schůzky vzešlo.
6. ledna 1977 tak vyráží Havel spolu se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem a hercem Pavlem Landovským autem předat 242 podpisů i s prohlášením parlamentu, vládě a tisku. V patách mají policii. Během několikahodinového sledování se Pavlu Landovskému podařilo agenty StB dokonce setřást. Trojice ale nakonec byla zadržena v Gymnazijní ulici v Praze 6.
O den později nicméně o Chartě informuje Rádio Svobodná Evropa. Reakce režimu je hysterická. Pohrdáme těmi, kteří v nezkrotné pýše se izolují od vlastního lidu, jejich života a skutečných zájmů, vzkazovala komunistka a herečka Jiřina Švorcová z Národního divadla, kde se museli umělci shromáždit k podpisu tzv. anticharty.
Opozici se režim pokoušel potlačit i výslechy, prohlídkami, zatýkáním a dehonestací. V článku Ztroskotanci a samozvanci Rudé právo disidenty označilo za svérázné politické panoptikum, do zesměšnění se pustil i humoristický časopis Dikobraz.
Trapný humor ani represe ale odpor až do roku 1989 zlomit nedokázaly. První český chartista se stal prezidentem a praktiky státní moci tématem historického bedekru. Časově ale tak daleko nezachází. Publikace prostřednictvím dobových fotografií a dokumentů ilustrují tehdejší dění do pohřbu filozofa Jana Patočky, tedy do března 1977.