Přesně před čtyřiceti lety byla v Národním divadle v Praze na shromáždění umělců a kulturních pracovníků přijata takzvaná Anticharta. V současnosti je často vnímaná jako selhání nebo podbízivost komunistickému režimu. Někteří odborníci ale upozorňují, že jde o zjednodušený pohled bez souvislostí.
Rozsáhlou propagandistickou kampaní reagovala tehdejší komunistická moc na vznik disidentského hnutí Charta 77. Součástí kampaně bylo shromáždění umělců a kulturních pracovníků v pražském Národním divadle 28. ledna 1977. Jeho účastníci na závěr podepisovali Provolání československých výborů uměleckých svazů, později neoficiálně označované jako Anticharta.
„Ztroskotanci a samozvanci“, psalo Rudé právo
Takzvané tvůrčí svazy byly normalizační kulturní instituce jako Svaz spisovatelů, Svaz výtvarných nebo třeba dramatických umělců. Také byli přítomni vysocí komunističtí funkcionáři.
„Je zajímavé, že když se podíváme do tehdejších novin, najdeme tam uvedené v první řadě funkcionáře ústředního výboru Komunistické strany Československa a teprve poté je uvedeno jméno ministra kultury Československé socialistické republiky,“ říká historik Petr Koura. „Z toho je patrné odkud vál vítr. Právě špičky KSČ byly hlavním organizátorem toho setkání.“
Ačkoli text Charty 77 nebyl v totalitní éře nikdy oficiálně publikován, ve sdělovacích prostředcích proti ní začalo tažení. Za počátek kampaně se považuje materiál „Ztroskotanci a samozvanci“ uveřejněný v Rudém právu 12. ledna 1977. „Opovržení k proradným snahám ztroskotanců“ začali poté projevovat dělníci, úředníci, zemědělci i známí sportovci, umělci a vědci.
Vyvrcholením snah, jež měly demonstrovat „jednotu národa“ a jeho loajalitu k tehdejšímu komunistickému vedení, bylo právě shromáždění nejznámějších umělců a intelektuálů v Národním divadle.
V hlavní roli Jiřina Švorcová
Provolání s názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ přečetla herečka Jiřina Švorcová a následující den jej na titulní straně zveřejnilo Rudé právo a ostatní deníky. V dokumentu se mimo jiné píše: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu…“.
Pro režim však kromě samotného provolání byly důležité i tváře známých a lidmi oblíbených a vážených umělců v hledišti divadla a jejich podpisy pod petičními archy. Podle režie tehdejšího režimu tu chartisty odsoudili. Na každém podpisovém archu totiž bylo uvedeno: „přihlašuji se k provolání …“.
Trumfem inscenátorů akce tak bylo třeba jméno tehdy již těžce nemocného Jana Wericha. Kamery snímaly i další populární herce v hledišti, mezi nimi Karla Högera, Ladislava Peška, Miloše Kopeckého či Radovana Lukavského a stovky dalších dramatických umělců, spisovatelů, básníků, kritiků, skladatelů a výtvarníků.
Na shromáždění v Národním divadle navázala 4. února podobná akce v pražském Divadle hudby, kde se sešli umělci působící v oblasti populární hudby. Provolání, jehož obsah navazoval na dokument ze shromáždění na první scéně, přečetla Eva Pilarová. S projevem zde vystoupil i Karel Gott. Podobná shromáždění jako v Národním divadle a Divadle hudby se konala ve všech divadlech v tehdejším Československu.
Podvody v seznamech signatářů
Seznamy podpisů pod oběma provoláními zveřejňovalo Rudé právo následujících čtrnáct dnů. Již 12. února 1977 oficiální tisk hlásil, že k provolání se připojilo 76 národních, 360 zasloužilých a více než 7000 dalších umělců, jednotlivců či členů souborů a uměleckých těles z Čech, Moravy i Slovenska. Podle Lidových novin, které seznamy přetiskly 24. ledna 2002, bylo podepsaných celkem 7250.
Podle odborníků se hodnověrnost podpisových listin zveřejňovaných v dobovém tisku těžko hodnotí. Po listopadu 1989 totiž vyšlo najevo, že některá jména se v seznamech mohla objevit i podvodem, bez vědomí uvedených lidí.
Za souhlasné podpisy byly údajně vydávány i prezenční listiny, jak se traduje třeba u Wericha. Svůj podpis pod Antichartou, jenž se objevil na tehdejších soupisech Rudého práva, popřely třeba Helena Vondráčková či Dagmar Havlová. Manželka bývalého prezidenta Václava Havla uvedla, že si není vědoma, že by takovou listinu podepsala.
Odmítnout v době tuhé normalizace podobný požadavek režimu mohlo pro dotyčného znamenat vyřazení z umělecké činnosti. Přesto se našli umělci, kteří se odvážili riskovat a odmítli Antichartu podepsat. Tisk připomněl třeba Jiřího Suchého (byť i jeho jméno seznamy obsahují), jenž podle svých slov odmítl účast na obou shromážděních v lednu 1977, svůj podpis pod Antichartu nepřipojila Táňa Fischerová či Eduard Cupák.
Podepisovali, odsuzovali. Nevěděli co
„Pompézní veřejná forma kampaně, která se podobala podpisovým kampaním v padesátých letech, měla také sehrát svou roli. Většina z těch, kdo ji podepsali, v podstatě nevěděla, co přesně podepisují. Natož aby znali text Charty. Málokdo z nich si také uvědomoval dosah podpisu,“ řekl vedoucí oddělení výzkumu 1945-1989 v Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta.
Podle historika ÚSTR Petra Blažka se ale někteří dodnes vymlouvají na to, že nevěděli, co podepisují. „S výjimkou Jana Wericha však nikdo dodatečně neprotestoval, či o tom není doposud žádná zpráva,“ poznamenal.
Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma k tomu dodal, že Anticharta posloužila režimu. Nepodepsání ale nebyla otázka bytí a nebytí, naopak ti, kteří ještě do 70. let byli na „černé listině“, tak si podpisem zřejmě vylepšili pozici. „Byl bych ale opatrný, abych po čtyřiceti letech někoho za to kritizoval nebo mu to vyčítal,“ uvedl.
„V současnosti nám někdy hrozí, že si názor na věci děláme pod dojmem zjednodušené prezentace problému, aniž se seznámíme více s jeho detaily, o čemž nyní podle mě hodně svědčí stav debat na internetových serverech a sociálních sítích,“ doplnil historik Jaroslav Šebek.
