Na břevnovský hřbitov v Praze dorazily toho dopoledne zástupy lidí. Vlasatému fotografovi Ondřeji Němcovi bylo tenkrát čerstvě sedmnáct let. „Lidí byly na hřbitově stovky a možná třetina z nich fízlové,“ vypráví Ondřej Němec. Pohřeb filozofa Jana Patočky, zesnulého 13. března 1977 po vyčerpávajícím policejním výslechu, byl demonstrací síly totalitního režimu, ale také projevem odhodlání, statečnosti a odvahy těch, kteří se rozloučení účastnili. Státní bezpečnosti přímo pod nosem podařilo se Ondřeji Němcovi propašovat ze hřbitova exponovaný film a později rozšiřovat snímky samizdatem.
Čtyřiadvacet snímků, které začínající fotograf na pohřbu Jana Patočky udělal, je unikátním svědectvím o této události. Státní bezpečnost chtěla mít během smutečního obřadu všechno pod kontrolou a také kněz byl jejím člověkem. Historik Petr Blažek uvádí, že agenti jednali s farářem Františkem Jedličkou, který měl Patočku pohřbívat a který byl pod krycím jménem Adam tajným spolupracovníkem StB. Jeho záznamy jsou datovány od roku 1948 do roku 1984 a v roce 1977 byl hodnocen jako naprosto spolehlivý.
„Fízlové byli v civilu. Ani jedna uniforma. Ovšem poznal jste je spolehlivě,“ ukazuje fotograf Němec chlapíky v baloňácích na svých čtyřicet let starých snímcích. Co však z fotek není patrné je ohlušující rachot, kterým byl celý smuteční obřad rušen. Státní bezpečnost se postarala o to, aby nad Břevnovem kroužila helikoptéra a na sousedním plochodrážním stadionu Markéta túrovali motory závodních motocyklů.
Život v pravdě, konflikt s mocí, smrt
„Zemřel největší český filozof a byl to jeden z nejpodivnějších pohřbů v Čechách,“ napsal ve vzpomínce pro Lidové noviny profesorův žák, duchovní Tomáš Halík.
„Dva roky před svou smrtí poznamenal Jan Patočka na jednom z bytových seminářů, že intelektuál má v této době před sebou tři možnosti: vnitřní emigraci jako Platón, cestu kompromisů jako sofisté, anebo důsledný život v pravdě, konflikt s mocí a smrt jako Sokrates. Tenkrát se ještě mohlo zdát, že pan profesor si trvale zvolil cestu Platónovu. Poslední rok jeho života byl překvapením pro mnohé,“ napsal Tomáš Halík.
Mezi žáky Jana Patočky patřil také otec fotografa Ondřeje Němce Jiří. Ondřej vyrůstal v rodině, ve které se vždy otevřeně mluvilo o poměrech v komunistickém Československu, debatovalo se o filozofii, politice i kultuře a profesor Patočka býval ctěným a vzácným hostem. Ondřej Němec vzpomíná, jak Patočkově návštěvě vždy předcházel velký úklid, jako by se blížily Vánoce.
Fotograf a signatář Charty 77. Narodil se 27. února 1960 Jiřímu a Daně Němcovým. Otec klinický psycholog a filozof, patřil k iniciátorům Charty 77. Matka Dana je psycholožka, disidentka a jedna z prvních signatářek charty. Ondřej Němec vyrůstal v prostředí, ve kterém členové rodiny a blízcí přátelé otevřeně kritizovali komunistický režim. Po smrti filozofa Jana Patočky v březnu 1977 fotografoval jeho pohřeb. Tehdy zažil první zatčení a výslech. V roce 1979 podepsal Chartu 77 a své fotografie mohl publikovat pouze v samizdatu. V letech 1990 až 2012 byl fotografem Lidových novin, v současnosti pracuje pro Knihovnu Václava Havla.
O smrti Jana Patočky se rodina dověděla v Lužických horách, kde Němcovi právě trávili jarní prázdniny. Státní bezpečnost se snažila měnit datum i hodinu pohřbu. Nakonec se však měl uskutečnit už tři dny po úmrtí, tedy 16. března 1977. „Překvapilo nás, jak je to brzy,“ říká Ondřej Němec, který tenkrát s matkou Danou a sestrou Markétou vyrazil stopem na cestu do Prahy, aby se mohl pohřbu zúčastnit a fotografovat tam. „Jinak než stopem jsme v té době nejezdili,“ vysvětluje.
V sedmnácti se fotografii věnoval už několik let. Vzpomíná, jak fascinovaně mačkal spoušť třeba na koncertech Plastic People of the Universe, kde se potkával se slavným českým fotografem Janem Ságlem. Studovat fotku na střední škole ovšem nesměl, režim by něco takového nepřipustil, a tak se učil tiskařem.
„Kde je film?“ naléhali estébáci. Mlčel
„Moc jsem ten pohřeb chtěl fotit,“ vzpomíná Ondřej Němec na ráno 16. března 1977. Bylo to ve středu, Němcovi vyrazili směr Strahov a odtud na Břevnov. Ondřej s brašnou přes rameno. Fotoaparát formátu šest krát šest umožňoval vyfotit dvanáct snímků, jeden známý mu však věnoval speciální film, na který se dalo exponovat čtyřiadvacet políček.
Už před bránou hlídkovali muži od Státní bezpečnosti a kontrolovali příchozím doklady. Hřbitov byl estébáky obklíčen. O videokamerách do té doby Ondřej Němec četl pouze v odborných časopisech z ciziny, tady je však policisté měli a důsledně účastníky shromáždění natáčeli. „Chodili vždy ve dvojici,“ vypráví ve video-rozhovoru společnosti Post Bellum, která je autorem projektu Paměť národa. „Jeden, zpravidla starší, byl vodič a ten kameramanovi říkal, kde a koho má natáčet.“
Také jemu samotnému se dostalo důkladné pozornosti. Dvojice tajných policistů chodila neustále za ním, a jak později u výslechu pochopil, počítali každý záběr. „Docvaknul jsem poslední snímek a byl z toho dost nervózní. Musel jsem film nějak dostat z obklíčeného hřbitova, ale nevěděl jsem jak,“ vypráví. „Pak se nám ale podařilo udělat takový nepřehledný hlouček a než si toho fízlové všimli, zapadla kazeta s filmem do baloňáku básníka Nikolaje Stankoviče.“
Vzápětí byl zatčen otec Jiří Němec, sestra Markéta, Ondřej a desítky dalších lidí, ovšem Nikolaj Stankovič ne. Tak se film podařilo zachránit. Výslech v Bartolomějské ulici, kde měla StB sídlo, trval osm hodin a pro Ondřeje Němce to byla první zkušenost s vyšetřovateli. „Buď nám řekneš, kde je ten film, nebo si tě podáme vedle v umývárně,“ vyhrožovali policisté a cvakali kancelářskými nůžkami vlasatému mladíkovi kolem hlavy.
Vedle vyšetřovací místnosti byla skutečně vykachlíkovaná koupelna, fotograf měl strach, že už brzy ho tam dokopou, ale film neprozradil. Dva roky po pohřbu Jana Patočky podepsal Ondřej Němec Chartu 77, u jejíhož zrodu profesor stál a jejíž obsah i své dílo stvrdil svým životem.
Až do listopadu 1989 nesměl Ondřej Němec své práce nikde oficiálně publikovat a výslechů zažil desítky. Od roku 1990 pak přes dvacet let pracoval jako fotograf Lidových novin a nafotil tisíce snímků. Pohřeb Jana Patočky však pro něj navždy zůstává naprosto nezapomenutelnou zkušeností, která nemá srovnání.
Proč mlčíte, když jste mluvčí?
Samotný profesor Patočka byl po zveřejnění Charty 77, jejímž byl mluvčím, poprvé předvolán na Státní bezpečnost už 5. ledna 1977 k podání vysvětlení, kdy nebylo řečeno, o co se jedná. „Byla mu udělena jakási výstraha, ale nejednalo se ještě o výstrahu prokurátorskou. Poté byl v lednu předvoláván opakovaně, jen od 5. do 17. ledna tam byl sedmkrát,“ uvádí historik Petr Blažek.
Většinou šlo o mnohahodinové výslechy, kdy byl Patočka vyslýchán dlouho do večera, a pak byl znovu pozván na druhý den ráno k dalšímu výslechu. Z výslechů je jasné, že šlo o znepříjemňování života, zastrašování, o vyjádření síly a moci z pozice vyšetřovatelů, protože Patočka v podstatě odmítal vypovídat. Petr Blažek k tomu říká: „Slyšel jsem, že jednou se profesora ptali – Když jste mluvčí, proč mlčíte? Na což odpověděl – Mlčení je taky výraz.“
