„Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy,“ napsala v roce 1984 Královská švédská akademie věd o Jaroslavu Seifertovi, když se mu rozhodla udělit Nobelovu cenu za literaturu. Komunistický režim v Československu takovou zprávu ignorovat nemohl, zároveň mu ocenění básníka v nemilosti nepřišlo dvakrát vhod. Seifert byl přitom vůbec prvním českým literátem, jenž prestižní ocenění získal – a dosud také zůstává jediným, přestože o dalších jménech se spekulovalo. Nic na tom nezměnilo ani vyhlašování v roce 2023, kdy seznam literárních nobelistů rozšířil norský dramatik Jon Fosse.
„Pro režim to byl nepohodlný člověk. Sice to byl velký spisovatel s mezinárodním renomé, ke kterému se režim nemohl chovat tak, že by ho úplně zakazoval, ale rozhodně se tím nechlubil. Rozhodnutí Nobelovy komise se musí chápat v kontextu doby a také trochu jako projev podpory nebo uznání české a slovenské nezávislé kultuře,“ uvedl k ocenění Jaroslava Seiferta historik Oldřich Tůma.
Kontext toho, co Nobelova cena pro Seiferta vyvolala, začíná už v básníkově mládí. Seifert stál u počátků poetismu, výlučně českého směru, patřil mezi členy avantgardního Devětsilu a jeho raná tvorba se nevymyká vlivům proletářské poezie.
Levicovému Seifertovi vadil Gottwald
Básník „z chudých poměrů“ vstoupil do komunistické strany záhy po jejím založení na začátku dvacátých let. O necelou dekádu později byl vyloučen, když se stavěl proti bolševizaci zaváděné pod vedením Klementa Gottwalda shlížejícího se v sovětských soudruzích. „Byl to levicový intelektuál, člověk, který se projevoval silným sociálním cítěním, ale měl odpor ke komunistickým praktikám,“ říká o spisovateli historik Jaroslav Šebek.
Po únorovém puči 1948 se Gottwald stal prvním dělnickým prezidentem, Seifert – byť dík osvoboditelům a Rudé armádě vyjádřil hned po konci války sbírkou Přilba z hlíny – zůstával v opozici. Raději vidím francouzského básníka zvracet než ruského zpívat, poznamenal při posezení nad vínem s Vladimírem Holanem.
Pronesená slova slyšel ale nejen jeho spolustolovník a nezůstalo to bez následků – jak pro Seiferta, tak jeho tvorbu. Když ke stotřicátému výročí narození Boženy Němcové vydal Píseň pro Viktorku, básník oficiálního proudu Ivan Skála ji odsoudil s tím, že „Seifertova vykolejená, šílená Viktorka není obrazem našeho života, nihilismus, čišící z jeho veršů, je cizí našemu lidu“.
Nepohodlný národní umělec
Z periferie dobové poezie se Seifert vrátil lyrickým vyznáním Maminka, ale ne na dlouho. V roce 1956 na sjezdu Svazu československých spisovatelů totiž patří jeho kritika k nejhlasitějším. Žádá větší svobodu literární tvorby a přimlouvá se za vězněné katolické básníky. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ apeloval na kolegy v sále.
Tání šedesátých let se týká i Seiferta, byť jeho vztah s vládnoucí nomenklaturou zůstává napjatý. Nicméně, vychází mu další sbírky a i pod tlakem přízně veřejnosti je mu udělen titul národního umělce. To básníkovi ovšem nezabrání odsoudit vpád vojsk Varšavské smlouvy a – jako jeden z prvních signatářů – připojit svůj podpis pod Chartu 77.
V časech normalizace tvoří básník pod dohledem StB, zároveň nemizí ani z myslí čtenářů, byť jeho díla určitou dobu nemohou oficiálně vycházet anebo se tak děje jen v cenzurované podobě. Když jeho verše nelze koupit, lidé si je opisují. Oblíbenost básníka v nemilosti režim v osmdesátých letech znejišťuje. Snaží se Seiferta přimět ke slibu, že žádné protirežimní prohlášení už nepodepíše, což literát porušuje. A ke všemu Švédská akademie oznámí, že Nobelovu cenu za rok 1984 uděluje právě Jaroslavu Seifertovi.
Ministr gratuloval, noviny mlčely
Ocenění pro nepohodlného literáta nešlo ignorovat ani utajit. Místo tlaku na básníka, aby se Nobelovy ceny zřekl, se jako řešení ukázalo pokusit se Seiferta přivlastnit a využít jeho úspěch k propagandě. Přestože ještě nedlouho předtím zástupci režimu soudně stíhali socioložku a disidentku Jiřinu Šiklovou za to, že do zahraniční zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně pro Seiferta a rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa.
„Absurdní je, že to byly nepolitické texty a že tehdejšímu režimu vadilo, že Seifert byl posledním přesedou svobodného Svazu spisovatelů a také že byl jedním z prvních signatářů Charty 77,“ uvedla později Šiklová.
Podle Seifertovy dcery Jany básník za každou cenu chtěl své „příběhy a vzpomínky“, jak zní podtitul, vydat ještě za života. I kvůli čtenářům, které prý – bez stopy ješitnosti – potřeboval a jejichž ohlas ho těšil. „V té době samozřejmě nemohly obsahovat to, co by chtěl opravdu napsat. Proto je musím, bohužel, považovat za jakési torzo,“ uvedla začátkem devadesátých let, kdy se Všecky krásy světa dočkaly necenzurovaného vydání. To před revolucí vyšlo pouze v exilu.
Ke zvládnutí situace zaskočeným zástupcům režimu jen nahrál zdravotní stav osmdesátníka Seiferta, který byl v době, kdy novina dorazila, hospitalizován v souvislosti s chronickým srdečním onemocněním. Čtenáři nobelistovi do nemocnice adresovali listy s gratulacemi, ministr kultury Milan Klusák přišel osobně, aby mu v doprovodu kamer předal pugét a pozdravný dopis ministerstva kultury a mohl mu „upřímně pogratulovat k udělení Nobelovy ceny, k uznání za vaši celoživotní básnickou tvorbu“.
Bezprostřední ohlasy v novinách byly o poznání skoupější. Rudé právo schovalo krátkou zprávu do zahraniční rubriky mezi články s titulky Bavorský kabinet hájí esesáky nebo Washington stupňuje vydírání. Slovenští žurnalisté dokonce směli publikovat o prestižní ceně pro českého poetu jen jednu větu. Otiskovat rozhovory se Seifertem nebylo povoleno, stejně jako poutání na jeho tvorbu ve výkladních skříních knihkupectví.
Režim i britský bohemista se shodli: proletářská poezie ano, sentiment ne
Špatný zdravotní stav Seifertovi nedovolil odjet do Stockholmu, Nobelovu cenu za něj z rukou švédského krále převzala dcera. Do poslední chvíle neměla cestu jistou, ovšem úvahy o vyslání prorežimního náhradníka švédská strana nepodporovala. Oficiální propaganda se tak alespoň doma pokoušela v Seifertově ocenění co nejvíce otupit kritický osten vůči československé politice, který Švédská akademie nastražila mezi řádky.
Vyzdvihovala se především básníkova tvorba z jeho – z pohledu režimu – celkem bezproblémového období, tedy proletářské začátky a vlastenecky orientované verše z dob protektorátu a osvobození.
Televizní noviny zařadily zprávu o předání Nobelovy ceny pro Seiferta za pozvánku na výstavu o komunistickém prezidentovi Antonínu Novotném v Roztokách u Prahy. Reportáž hlásila: „Národní umělec Jaroslav Seifert vytvořil osobitý typ proletářské a intimní poezie, která obohatila pokladnici světové kultury a umění. Jeho verše vypovídaly palčivou úzkost o osudu země sužované fašismem, oslavily hrdiny Pražského povstání a Rudou armádu. Ve své poezii opěvuje národní umělec Jaroslav Seifert svou maminku, dětství, domov, vlast.“
Raným veršům komunistického básníka vyjádřil obdiv i text, který po oznámení Seiferta coby laureáta Nobelovy ceny vyšel v britských Timesech. Britský bohemista Robert Pynsent spolu se svým učitelem z Cambridge Karlem Brušákem a kolegou Davidem Shortem psali, že toto období Seifertovy tvorby uznávají, ovšem pozdější básně považují za příliš sentimentální a sebelítostivé. Výběr Seiferta proto prý posiluje jejich přesvědčení, že Nobelova cena je stále více oceněním průměrnosti.
A jak ji vnímal sám Seifert? „Není mi dobře, ale mám radost,“ odpověděl na otázku televizního redaktora, jak se mistr cítí. Československému rozhlasu se svěřil, že vzpomíná na své básnické kolegy, kteří by si podobnou poctu také zasloužili. Konkrétně jmenoval Josefa Horu, Vítězslava Nezvala, Františka Halase a Vladimíra Holana. Nobelovu cenu vnímal jako ocenění celé generace.
„I v tehdejších médiích byly zmínky o tom, že byl zneužit jeho odkaz zahraničními, imperialistickými centrálami a emigračními kruhy. Režimní tanečky pokračovaly i po udělení Nobelovy ceny,“ připomíná historik Šebek.
Kandidáti na Nobelovku: Březina, Vrchlický či Kundera
Jména nominovaných, ale neúspěšných kandidátů drží Švédská akademie, stejně jako Nobelovy výbory v ostatních disciplínách, v tajnosti po dobu celého půlstoletí. Z archivu se tedy ví, že z předválečných československých autorů v návrzích figurovali Karel Čapek, Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický, Josef Svatopluk Machar a Otokar Březina – někteří opakovaně.
Poslední zmíněný se případnému ocenění ale bránil, jak vyplývá nejen z dopisu, který adresoval v dubnu 1914 filozofce Anně Pammrové. „Myšlenka o ceně, o níž se zmiňujete, byť sebeupřímněji míněná, je vyložené šílenství,“ ohrazuje se proti takovému nápadu. „Ani slova o tom; každé působí mi bolest. Nechci, aby mé jméno bylo vůbec uváděno ve spojení s takovými věcmi. Tam není mé místo.“
Neoficiálně se jako o kandidátech na Nobelovu cenu mluvilo v pozdějších letech třeba o Arnoštu Lustigovi či Milanu Kunderovi, který měl vzhledem k zahraničnímu věhlasu možná největší šanci ocenění získat.
Jediným českým literárním nobelistou zatím zůstává Jaroslav Seifert. Zemřel dva roky poté, v lednu 1986. I po smrti chtěl mít režim nad vyjádřením básníkova významu raději dohled. Když státní bezpečnost z odposlechů zjistila, že poslední rozloučení by mohlo posloužit k manifestaci disentu, naplánovalo ministerstvo kultury raději pohřeb ve své režii.
