V úvodních verších básně Býti básníkem Jaroslav Seifert napsal, že to nejkrásnější na světě, co může dát život člověku, je hudba a poezie – nepočítá-li lásku. Sám se ve svých verších nakonec stal jedním z jejích hlavních českých pěvců. Jeho hlas umlkl před třiceti lety, 10. ledna 1986.
Stačila jedna banální věta, aby člověka postihl několikaletý trest. Když na sklonku roku 1949 zavítal Jaroslav Seifert s Vladimírem Holanem do pražské vinárny U Goldhammera, nechal se unést slovy i vínem a v přítmí sudů s moselským a rýnským prohlásil, že raději vidí francouzského básníka zvracet než ruského zpívat.
Ve zrudlém Československu dozorovaném rigidními kulturními dogmatiky na sebe reakce nenechala dlouho čekat. Seifertova slova totiž vyslechl i překladatel a komunistický ideolog Jiří Taufer; jeho přičiněním dostal básník za výsměch uměleckou stopku a literární kritika časopisu Tvorba zcela zatratila i aktuální poemu Píseň o Viktorce.
Jedna z nejpodmanivějších skladeb, která v české poezii dvacátého století vznikla, se optikou mladých agilních recenzentů stala labutí písní reakce a sentimentálním kýčem. „Seifertova vykolejená, šílená Viktorka, není obrazem našeho života, nihilismus, čišící z jeho veršů, je cizí našemu lidu,“ psal ve své kritice prorežimní básník Ivan Skála.
Slova odsudku Seiferta uvrhla na periferii oficiální umělecké tvorby a návrat pro něj představovala teprve Maminka vydaná o čtyři roky později.
Složit hlavu do dlaní Venuše
Na počátku básníkovy profesní dráhy se přitom nezdálo, že by se měl dostat s komunisty do konfliktu. Seifert (* 23. září 1901) pocházel z proletářského prostředí pražského Žižkova a po vzoru svého otce inklinoval k levicovým hodnotám. Spoluzakládal Devětsil a do komunistické strany vstoupil hned po jejím vzniku na začátku 20. let (opustil ji poté, co moc nad partají převzal Gottwald) a také první dvě sbírky – Město v slzách a Samá láska – nesly společenskokritický osten po vzoru básní Stanislava Kostky Neumanna.
Proměnu básnického výrazu přineslo až setkání s teoretikem československé avantgardy Karlem Teigem. Výsledná sbírka Na vlnách TSF představuje vedle Nezvalovy Abecedy nejčistější ukázku tuzemského poetismu, unikátního žánru meziválečného období, jímž mladá republika ozdobila fond světové literatury. Seifert zde veršuje v tvůrčí hříčce oscilující mezi natrpklými, lyrickými tóny a rozverností anekdoty, přičemž nedílnou součástí básně je i její grafické pojetí; básníkova slova se tak kutálí po linkách počitadla nebo vznášejí ve tvaru cirkusového balonu.
Zatímco většina ostatních básníků jeho generace v čele s Vítězslavem Nezvalem sáhla v následujícím období po zeleném inkoustu a obrazech surrealismu, Seifert šel cestou svébytného uměleckého výrazu. Sbírky Jablko z klína a Ruce Venušiny, v nichž setrvával u melodických, písňových veršů, potvrdily ústřední nápěv básníkovy tvorby: ženskou krásu a lásku.
Pokud ve 30. letech Seifertovu poezii prodchla melancholie a intimita, na sklonku dekády se do jeho tvorby propisuje proměna společenské situace a ohrožení Československa. A zatímco jeho druh František Halas se po podpisu mnichovské dohody ptá: „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon / Čí ruce ho rozhoupaly“, Seifert reaguje sbírkou Zhasněte světla: „Krásná jako kvítka na modřanském džbánku/ je ta země, která vlastí je ti“.
Obrazy vlasti čtenáři předkládá i ve své válečné poezii, oslavuje Prahu (Kamenný most) i autorku kanonické Babičky (Vějíř Boženy Němcové) a u citlivého, emocionálního zpěvu národních motivů setrvává také v Písni o Viktorce v době komunistického převzetí moci. Proměna přichází až po Mamince (1954).
Nesmlčet pravdu
Na spisovatelském sjezdu roku 1956, který se odehrával v čase dílčího tání po Chruščovově odhalení kultu osobnosti, vystupují tuzemští básníci s otevřenou kritikou totalitních praktik předchozích let.
Seifertův přítel František Hrubín ve své řeči přirovnává poezii 50. let k lani štvané pustinou ledového dogmatu, Jaroslav Seifert volá po slitování pro vězněné katolické básníky – a zároveň kritizuje spisovatele za to, že v uplynulých letech rezignovali na úlohu svědomí národa.
„Obávám se, že jsme jím nebyli již po více let, že jsme nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých,“ hřímá z tribuny Národního domu na pražských Vinohradech. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“
Polovina padesátých let je také obdobím posledního obratu v Seifertově poetice, který se naplno projeví v tvorbě 60. let. Po rytmice písňových veršů básník své texty výrazně rozvolňuje a ve sbírkách Koncert na ostrově nebo Halleyova kometa přechází k meditativní, reflexivní poezii.
Do společenského života výrazně zasáhne i v šedesátých letech. V čase společenského tání se zasazuje o rehabilitaci básníků, kteří čelili represím, stane v čele nově ustaveného reformního Svazu českých spisovatelů, kritizuje sovětskou invazi a po upálení Jana Palacha apeluje na československé studenty, aby nenásledovali jeho čin.
Coby odpůrce normalizační politiky v zemi patrolované vojsky Leonida Brežněva se počátkem sedmdesátých let znovu ocitl na seznamu nežádoucích autorů a nakladatelství připouštěla jen reedice jeho starších textů, tím spíš, že jako jeden z prvních připojil svůj podpis pod Chartu 77. Stejně jako v časech Klementa Gottwalda, tak i během vlády Gustáva Husáka vydával nové texty jen jako drobné bibliofilie anebo v samizdatu.
Neutuchající popularita Seifertovy tvorby nakonec donutila režim na sklonku sedmdesátých let k nepohodlnému kompromisu a komunistická kontrola literárního života básníkovi umožnila návrat na pulty knihkupectví. Podmínku, že své jméno nepřipojí pod žádnou z protestních petic, přitom bezmála osmdesátiletý autor odmítl dodržovat.
V roce 1984 pak – k opětovné nelibosti tehdejší moci – obdržel Seifert i nejvyšší možné ocenění, Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ve svém hodnocení o Seifertovi uvedla, že jej „jeho krajané čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy“. Oficiální tisk odbyl vavříny pro českou literaturu dvěma větami.
Rozdávat krásu
První český básník Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986 a místo posledního odpočinku našel v rodinném hrobu v Kralupech nad Vltavou. Jednalo se o symbolické místo. Právě zde o mnoho let dříve odhalil díky dědečkovi knihovníkovi kouzlo českých veršů.
„Už jsem byl na kralupském nádraží a utíkal do náruče matčina otce, abych až po letech pochopil, že mi byl tím, čím Boženě Němcové byla její Babička. Ale já si nemusím ani mnoho přikrašlovat,“ napsal ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa. „Kéž bych mohl lidem dát tolik krásy, kolik mi jí dal on, když jsme spolu hodiny a hodiny chodili po kralupské krajině. Toho Třebízského nejprve. Pak Hálka z blízkého dolínku a nakonec lásku k poezii.“
