Lupič, nebo lidový hrdina, který „bohatým bral a chudým dával“? Skutečný osud podkarpatského zbojníka Nikoly Šuhaje se mnohem víc blíží první z variant, nicméně kniha Ivana Olbrachta z něj udělala legendu. Představu o zbojníkovi z koločavských lesů a jeho milé Eržice ještě posílil divadelní a následně filmový muzikál Balada pro banditu. Nyní se Nikola Šuhaj vrací na jeviště v nastudování Těšínského divadla. Uvádí ho ve dvou jazykových verzích, tedy na své polské i české scéně.
Dcera Nikoly Šuhaje a Eržiky Anna Štajerová tvrdila, že na románu Ivana Olbrachta nebyl kousek pravdy. I když byla negramotná, nechala si knihu přečíst. „Všechno je to vymyšlené,“ zhodnotila literární příběh. Spisovateli, s nímž se potkala jako jedenáctileté děvče, to ale neměla za zlé, neboť se prý nechal unést příběhy, které mu místní vyprávěli.
Olbracht na Podkarpatské Rusi pobýval ve třicátých letech minulého století. Vycházel z vyprávění Nikolových současníků, jimž platil za jedno vyprávění pětadvacet korun. To byla tehdy slušná suma a leckdo byl za ni leccos ochoten říci nebo si něco vymyslet.
„Dělají z něj lupiče a vraha, ale on nic zlého neudělal, a pokud někomu něco vzal, vždy se podělil s chudými,“ tvrdívala Šuhajova dcera. Svého otce ale nikdy nepoznala, narodila se jako pohrobek až čtyři měsíce po jeho smrti. Zbojník, pravým jménem Mykola Sjuhaj, byl zavražděn spolu se svým bratrem Jurou v srpnu 1921 jejich bývalými kumpány. Opili je, umlátili sekyrami a poté se dohodli s četníky, aby tvrdili, že Šuhaje zastřelili oni.
Hrdina, který zabíjí
Kolem Nikoly vznikla legenda téměř mackbethovská. Žádná kulka mu neměla ublížit. Tento motiv přidal spisovatel Olbracht. „Zvolil si cestu se ekonomicky zajistit, zároveň se zamilovat, a ještě si stanovit, že nikoho nezabije, což se prostě povést nemůže,“ míní o hlavním hrdinovi inscenace režisér Petr Kracik.
„I dneska se vedou rozhovory o určitém hrdinství, jestli bylo vykonané, když při tom zemřeli lidé,“ dodává s narážkou, již lze vztáhnout na kontroverzní jednání bratří Mašínů. Jejich odboj proti komunistické totalitě se stal nedávno námětem dvou filmů – hraného a dokumentárního. Oba aktuálně uvádějí česká kina.
Šuhaj byl zběhem z vojenského pluku a do konce první světové války se skrýval v okolí rodné Koločavy. Po návratu do vesnice se oženil se svou milou Eržikou a rok a půl vydržel žít celkem spořádaně. Kvůli krádežím se ale dostal do hledáčku četníků, po připojení Podkarpatské Rusi k Československu v roce 1919 i těch československých. Poté, co se mu podařilo dostat se z vězení na svobodu (údajně po zabití maďarského četníka), zorganizoval kolem sebe zbojnickou skupinu.
Koločavský rebel a jeho věrní si brali na mušku movité obchodníky, údajně se neštítili ani vykrádání kostelů. Když se loupeže a násilí začalo stupňovat, četníci se rozhodli k zákroku. V květnu 1921 byla za dopadení Šuhaje a jeho bratra vypsána odměna ve výši tří tisíc korun. Za takové peníze se dalo pořídit i menší hospodářství, posloužily jako dobrý motiv pro zradu.
„Myslím, že to je dobrý kluk, který má jen trochu jinak nastavené standardy,“ říká o Šuhajovi jeho představitel Tomasz Wladyslaw Przybyla. „Nemám v sobě automaticky, že bych Nikolu odsuzovala za to, co dělá, vnímám, že mu rozumím,“ dodala těšínská Eržika Barbora Sedláčková. V polském nastudování se představuje Adam Milewski a Katarzyna Kluzová.
Bestseller, který se všem nelíbil
Román Nikola Šuhaj loupežník vyšel v roce 1933 a stal se, řečeno dnešními slovy, bestsellerem. Jen do roku 1939 se dočkal jedenácti vydání. Olbracht chtěl svým vyprávěním zejména vzbudit zájem o bídný život lidí na tehdejší Podkarpatské Rusi.
Kniha mu přinesla Státní cenu za literaturu a dostala se na seznam povinné četby. I když se z ní málem stalo dílo nežádoucí. „Ministerstvo vnitra doporučilo, aby kniha byla stažena a ve školách se o ní nemluvilo, protože české četnictvo je tam vykresleno trošičku jinak,“ připomněl Kracik.
Proti nesouhlasu četníků s tím, jak Šuhaje vykreslil, se Olbracht bránil připomínkou, že ke krutostem docházelo na poválečné Podkarpatské Rusi z obou stran, dopouštěla se jich loupeživá banda i orgány státní moci.
„Díváme-li se občansky, můžeme dáti četnickým orgánům klidně za pravdu, že Šuhaj byl bandita. Jenže literatura je něco jiného než bezpečnostní služba, oči umělcovy hledívají jinak než oči státních orgánů a Šuhaj z tvořící se legendy není Šuhajem z roku 1920 a 1921. Má kniha je román, a ne historická monografie, a rozumí se samo sebou, že věci v ní se neudály tak jako ve skutečnosti a osoby v knize vystupující že nejsou lidé opravdoví,“ obhajoval se Olbracht v novinovém článku.
Méně country
K Šuhajově legendě v českém prostředí přispělo divadelní zpracování Obrachtova románu. Zdramatizovaná verze pod názvem Balada pro banditu se stala v sedmdesátých letech jednou z kultovních inscenací brněnského Divadla Husa na provázku. Zásluhou dramatika Milana Uhdeho, skladatele Miloše Štědroně i hlavních představitelů Miroslava Donutila, Ivy Bittové a Bolka Polívky. Muzikál se dočkal i převedení na filmové plátno.
Písně z Balady pro banditu, jako Zabili, zabili chlapa z Koločavy nebo Ani tak nehoří, časem zlidověly. Pro Těšínské divadlo vytvořil nové hudební aranžmá skladatel Petr Hromádka. Vyzkoušel si to už pro brněnský Provázek, kde banditu před téměř dvěma dekádami znovu uvedli. Původní aranžmá vycházela z country hudby, nová hudební úprava je údernější a méně lyrická.
