Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. Děsivé varování dodnes láká na sci-fi thriller Ridleyho Scotta Vetřelec. Boj osamělé Sigourney Weaverové s neznámým tvorem se stal přelomem žánru a dočkal se i tří přímých pokračování v čele s neméně slavnými Vetřelci Jamese Camerona. Jedna z největších filmových hrdinek všech dob Ellen Ripleyová a dokonalé monstrum z dílny H. R. Gigera vstoupily do široké distribuce amerických kin právě před čtyřiceti lety, 22. června 1979.
Nejlepší akční hrdinka a dokonalé monstrum. Před 40 lety vstoupil do kin Vetřelec
Posádka kosmické dopravní lodi Nostromo, která míří z obchodních cest zpět na Zemi, je palubním počítačem předčasně probuzena z hibernace. Pasažéři zjišťují, že loď zachytila jakýsi signál. Zanedlouho přistanou na pusté planetě, odkud signál pochází, a objeví havarované kosmické plavidlo, v němž najdou podivnou líheň se spoustou vajec.
Při zkoumání jednoho z nich se náhle vylíhne zvláštní tvor a přisaje se jednomu členovi posádky na obličej. Jakékoli pokusy zbavit se ho jsou marné, a tak se výprava, jež poruší bezpečnostní předpisy, vrací i se záhadným tvorem na palubu lodi…
Od reklam do vesmíru
Děj je na první pohled poměrně primitivní, ale hlavní hrdinka i monstrum a celkové zpracování posunují snímek na úroveň nepřekonatelné klasiky. Vetřelec vzešel z doby, kdy velká studia reagovala na úspěch menších nezávislých filmů tím, že sama začala čerpat z okrajových žánrů.
Scénář napsal Dan O'Bannon, který se o science fiction z hlubokého kosmu pokusil už v předchozím filmu Temná hvězda (1974). Vesmírná komedie ale velké úspěchy neslavila, a tak to O'Bannon podruhé zkusil se sci-fi hororem.
Režie se chopil tehdy nepříliš známý čtyřicátník Ridley Scott. Rodák z městečka South Shields v Anglii vystudoval umění, architekturu a filmovou režii na Královské umělecké akademii. Po studiích se přestěhoval do USA, kde natáčel dokumentární filmy. Do Británie se vrátil kvůli místu v televizi BBC, ale svoji kreativitu naplno rozvinul až při natáčení reklam.
Jeho filmovým debutem se stala historická freska Soupeři (1977) o dvou důstojnících napoleonské armády, jejichž spor se změnil v životní posedlost. Již ve své prvotině Ridley Scott ukázal silnou stránku, a to výborné vizuální provedení.
A jak se ukázalo, Soupeři byli jenom zahřívacím kolem před filmem, který Scottovu kariéru vystřelil strmě vzhůru. Klaustrofobický horor Vetřelec o posádce vesmírné lodi, kterou postupně vraždí mimozemský netvor, se stal okamžitou senzací.
Při skromném rozpočtu 11 milionů dolarů vydělal Vetřelec jen v USA 80 milionů a Oscar za speciální efekty byl vyvrcholením zaslouženého triumfu. Přelomový film mohli začátkem osmdesátých let vidět diváci i v československých kinech.
Na další snímek dostal Scott již podstatně více peněz a fanoušci se dočkali další klasické ikony žánru sci-fi. Futuristický snímek Blade Runner (1982) o detektivu Deckardovi likvidujícím lidské replikanty je i po letech vizuálním i scenáristickým pokladem.
Scott se stal po natočení dvou přelomových science-fiction takřka okamžitě kultovním režisérem, ale v dalších letech dal najevo, že se nenechá snadno zaškatulkovat, když do dějin kinematografie přispěl filmy, jakými jsou Thelma a Louise (1991), Gladiátor (2000), Černý jestřáb sestřelen (2001), Americký gangster (2007) nebo Marťan (2015).
Atmosféra, facehugger a chestburster
Vetřelce Scott natočil ve velmi pomalém tempu, které navozuje konstantní pocit napětí a strachu. Na pozadí pocitu rostoucího ohrožení pak brilantně vystupují proslulé scény, které současně charakterizují vývoj krvelačného mimozemšťana: ať už jako facehugger, který se jednomu z členů posádky přisaje na obličej, nebo chestburster, tedy nejslavnější moment, kdy se malý Vetřelec vydere z hrudi své bezmocné oběti.
Hutnou atmosféru podporuje skvělý hudební doprovod, který ovšem vznikal ve značném napětí mezi režisérem a skladatelem Jerrym Goldsmithem. Zatímco Scott byl ve světě velkého filmu vlastně nováček, Goldsmith byl už zkušený veterán. Přesto Scott prosadil svou představu – odmítl velké orchestrální kompozice, které měly vyjadřovat majestát vesmíru, ale trval na tom, že hudba sama musí být zneklidňující, strašidelná, skřípavá, ambientní.
Zajímavostí je, že ne všechna hudba ve filmu byla složena pro Vetřelce. Už tehdy bylo zvykem používat tak zvanou dočasnou hudbu z jiných filmů nebo klasické skladby, které podkreslují pracovní verzi filmu, dokud není složená a nahraná originální hudba. Protože střihač věděl, že hudbu k Vetřelci bude skládat Goldsmith, použil na několika místech hudbu k životopisnému filmu Freud.
Ačkoliv Goldsmith pak složil vlastní skladby, Scottovi se více líbily ty dočasné. Snímek, který diváci přirovnávají k úzkostné noční můře, tak doplňuje hudba, která původně vznikla k příběhu o otci psychoanalýzy.
Celkové atmosféře pomáhá i perfektní práce s přirozenými zvuky, ať už je to cinkání řetězů, kapání vody nebo lidský tep. Divák se snaží zaslechnout, co se bude dít, stejně jako se snaží zahlédnout pohyb v temnotě. Scott podobně jako se zvukem mistrně pracoval i s výtvarnou stránkou, která je poměrně temná, ale tím působivěji se vynořuje zneklidňující vizuál.
Geniálně vyšinutý H. R. Giger
Na působivé vizuální stránce filmu jsou kromě Scotta podepsáni především dva výtvarníci. Prvním z nich byl malíř, sochař a návrhář Hans Rudolf Giger, který měl ve filmu na starost vše, co je mimozemského původu.
Giger vyšel ze surrealismu, jehož formu naplnil postkatastrofickou skepsí i existencialismem, který přinesly obě světové války. Přes koketování se stylem fantasy se však již v sedmdesátých letech přenesl k vlastní vizi technokultury. Vymyslel bytosti zvané biomechanoidi, v kompozicích spojil části bizarních technologií s torzy obnaženého lidského těla.
Jeho obrazy jsou plné démonů, mutantů, hybridů a temné erotiky. Při zobrazování sexu vycházel z okultních praktik mystika Aleistera Crowleyho, historických vizí sabatu i studia mechaniky. Sochařská tvorba Gigera připomíná výzdobu paláců postavených civilizacemi, jež jsou od té pozemské vzdáleny celé světelné roky. Pro rodáka ze švýcarského Churu bylo prý umění prostředkem, jak se zbavit vlastních nočních můr.
Giger zásadně ovlivnil současnou vizuální kulturu, jeho nejslavnějším dílem je přitom právě design filmového Vetřelce. Podoba monstra byla inspirována obrazem Necronom IV z roku 1976, pro film ale Giger děsivého humanoida ještě více znelidštil hlavně tím, že mu odstranil oči. Vzhledem k tomu, že zrak je primárním smyslem člověka, působí to, co nemá oči, velmi nepříjemně a cize. To se v případě Vetřelce naplnilo vrchovatě.
H. R. Giger
Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že Vetřelec nevznikal pomocí digitálních triků, ale vše bylo vymodelováno z rozmanitých materiálů, včetně zvířecích vnitřností nebo kondomů. Hercem, který se ukrýval uvnitř Vetřelce, byl nigerijský student jménem Bolaji Badejo. Člen castingového týmu si ho prý náhodou všiml v baru a seznámil ho se Scottem. Badejo ztvárnil nelidskou obludu díky své nezvyklé fyziognomii, měřil totiž 218 centimetrů a jeho ruce i nohy byly delší, než je obvyklé, což vytvářelo iluzi, že v kostýmu nemůže být člověk.
Druhým výrazným výtvarníkem, který dal filmu nestárnoucí podobu, byl Ron Cobb. Ten na rozdíl od Gigera pracoval na všem, co na plátně souviselo s lidskou civilizací a technikou. Loď Nostromo díky němu nepůsobí jako nablýskaná a blikající novinka techniky, ale jako velmi účelné, trochu omlácené a skutečně používané vesmírné plavidlo. K realistickému dojmu výrazně pomohl model lodi v životní velikosti, ve kterém se natáčelo. Kromě herců se do něj však musel vejít i štáb s kamerami, což jen přispělo ke klaustrofobní atmosféře.
Nečekaná hrdinka
K přesvědčivosti pomáhá také posádka lodi, která není složena z neohrožených superhrdinů, jde naopak o bandu obyčejných lidí s obyčejnými starostmi, kteří rozhodně nejsou vybaveni ani vycvičeni do bojové akce. Osazenstvo tvoří kapitán Dallas (Tom Skerritt), navigátorka Lambertová (Veronica Cartwrightová), velitel Kane (John Hurt), technik Brett (Harry Dean Stanton), vědecký důstojník Ash (Ian Holm), inženýr Parker (Yaphet Kotto) a především zástupkyně velitele Ellen Ripleyová v podání Sigourney Weaverové.
Sigourney Weaverová
Pomalé tempo úvodní poloviny filmu vede k tomu, že divák může posádku poměrně dlouho sledovat v běžné a přirozené interakci, takže když pak dojde na lámání chleba, vnímá je jako jednotlivé osobnosti, ke kterým si již našel vztah a může se o ně strachovat.
Způsob, jakým scénář s postavami zachází, je však nečekaný a navždy proměnil pravidla žánru akčních i hororových filmů. Zdá se totiž jasné, že hlavním hrdinou bude Dallas nebo Kane. Naopak Ripleyová působí spíše jako upjatá a nepříliš oblíbená členka posádky, která bude v souladu s nepsanými pravidly podobných filmů brzy odstraněna.
Je to však právě Ripleyová, která nakonec svede s monstrem rozhodující souboj. Její představitelka, které bylo v době natáčení necelých třicet let, se narodila v New Yorku jako Susan Alexandra Weaverová. Jméno si ve čtrnácti letech změnila na Sigourney po jedné z hrdinek románu Velký Gatsby. Už tehdy byla vyšší než její vrstevnice. „Kvůli mé výšce mě šéfové studií obsazovali jen do akčních filmů nebo komedií,“ vzpomínala později. „V mládí jsem měla těžké depky z toho, jak vypadám. Vytáhlé monstrum s pletí jako cár bílého papíru, velké oči a mrňavý nos.“
Hrát začala nejprve v divadle a ve filmu debutovala až v osmadvaceti letech, kdy se mihla v komedii Woodyho Allena Annie Hallová. Raketový úspěch ale přišel velice záhy a role Ellen Ripleyové zajistila Weaverové nesmrtelné místo v dějinách filmu. Tuto roli předtím odmítly například Jane Fondová nebo Faye Dunawayová. Zvažována byla také Meryl Streepová.
Ripleyová měla být muž
Ripleyová v podání Weaverové bojovala proti vetřelcům ještě ve třech pokračováních. Vetřelci Jamese Camerona sice obdrželi zlatou sošku také za zvláštní efekty a za střih zvukových efektů, Weaverová se svou nominací na Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli ale vyšla naprázdno. Už nominace byla však přelomová událost, protože do té doby nebylo zvykem, aby Akademie brala vážně filmové výkony ve sci-fi nebo hororu.
Srdce fanoušků na celém světě si získala především díky tomu, že se stala jednou z prvních akčních filmových hrdinek, které nečekají na pomoc od muže, ale raději vraždící monstrum zlikvidují samy.
To, že se Vetřelec stane revolucí filmové emancipace žen, přitom vůbec nebylo tak jasné. V první verzi scénáře byl totiž důstojník Ripley muž. Až později tvůrce napadlo, že by bylo možné se odlišit od jiných akčních filmů a postavit do popředí ženu. I potom ještě nebylo vyhráno, protože podle původních záměrů měl Vetřelec zvítězit a Ripleyovou zabít. Zde však zasáhla filmová společnost, které se podobný závěr zdál příliš šokující.
Díky tomu se postava Ripleyové zařadila mezi největší filmové hrdinky všech dob. V žebříčku největších hrdinů, který roku 2003 sestavil American Film Institute, se zařadila na osmé místo. Z ženských hrdinek je před ní pouze jediná, a to na šestém místě agentka Clarice Starlingová v podání Jodie Fosterové z Mlčení Jehňátek (1991). Institut vybral i největší filmové záporáky všech dob – zde se na 14. příčce umístil sám Vetřelec.
Weaverová pak zářila i v dalších filmech. Dva Zlaté glóby a dvě nominace na Oscara v roce 1988 jí vynesly role antropoložky Diany Fosseyové v dramatu Gorily v mlze a záludné Kateřiny Parkerové v komedii Podnikavá dívka. Jako španělská královna, u níž nalezne podporu Kryštof Kolumbus, se objevila v historickém filmu Ridleyho Scotta 1492: Dobytí ráje (1992). Komediální vlohy ukázala ve dvou dílech Krotitelů duchů (1984 a 1989). Spolupráci s Jamesem Cameronem si zopakovala v jiném megahitu Avatar (2009).
Od Vetřelce k Vetřelcům
Vesmírný zabiják Vetřelec se později dočkal tří přímých pokračování bez účasti Ridleyho Scotta. Přitom hned první pokračování nazvané Vetřelci, které v roce 1986 natočil zmíněný James Cameron (který už měl za sebou Terminátora a před sebou Titanic nebo Avatara), co do popularity i chvály kritiků s prvním filmem často soupeří.
Cameron ale především posunul žánr – zatímco první Vetřelec je pečlivě budovaný horor s nezkušenou posádkou a jedním predátorem, druzí Vetřelci jsou nabušený akční film s partou mariňáků a desítkami vetřelců.
Cameron přesto udržel silnou atmosféru a některé scény, včetně závěrečného souboje Ripleyové a vetřelčí matky, se také zapsaly mezi ikonické momenty dějin kinematografie.
Úpadek série započal, když v roce 1992 natočil tehdy začínající David Fincher snímek Vetřelec 3, který se odehrává v trestanecké kolonii. Fincher, který později proslul filmy Klub rváčů, Zodiac, Podivuhodný případ Benjamina Buttona nebo The Social Network, se pokusil vrátit se ke klaustrofobní atmosféře prvního snímku. Natáčení ale provázely neustálé spory se studiem a režisér nakonec těsně před dokončením z projektu odstoupil a dnes se k filmu nechce hlásit.
Čtvrtý díl původní série natočil v roce 1997 Jean-Pierre Jeunet. Jeho Vetřelec: Vzkříšení se pokusil propojit temné motivy vetřelčího světa s groteskním humorem a komiksovou nadsázkou. Nadšení filmových fanoušků ale vzbudil spíše Amélií z Montmartru (2001).
Někdy je mezi filmy ze série řazena také dvojice crossoverů, která spojila dvě oblíbená monstra, Vetřelec vs. Predátor. Podle mnohých kritiků jde však o takový umělecký propad od původních dvou filmů, že je snad lepší o nich pomlčet.
Šest filmů k výročí
Ridley Scott se do světa Vetřelce vrátil až v roce 2012, kdy do kin přišel jeho Prometheus, který naznačoval vazbu na původní sérii, ale držel se víc vlastního příběhu – tematizoval vztah stvořitele a stvoření. Fanoušci se tak de facto nedočkali ani slavného mimozemšťana s kyselinou v krvi, pouze jakési částečné verze.
Studio 20th Century Fox se přes spíše vlažné ohlasy nechtělo značky vzdát a připravovalo další film. Nejprve se hovořilo o projektu režiséra Neila Blomkampa, nakonec ho ale předběhlo Scottovo pokračování Promethea, které se v názvu vrací k Vetřelcům. Podle očekávání měl Vetřelec: Covenant napravit značce reputaci a vrátit se ke kořenům, ale nakonec i tento film vzbudil spíše rozpačité reakce.
Nicméně duchovní otec série Ridley Scott údajně stále počítá s pokračováním, které by se mělo jmenovat Alien: Awakening, tedy Vetřelec: Probuzení. Zda se fanoušci skutečně dočkají, však vůbec není jasné. Do světa Vetřelce se ale mohou stále vracet nejen díky předcházejícím filmům, ale také díky množství komiksů nebo počítačových her.
Ke čtyřicátému výročí pak vznikla celá série krátkých filmů. Společnost Fox ve spolupráci se studiem Tongal vyhlásily, že hledají amatérské filmaře, kteří by natočili krátké filmy z vetřelčího universa. Přihlásilo se 550 lidí a šest z nich nakonec dostalo možnost své vize naplnit.