Kniha Modlitba za Černobyl držitelky Nobelovy ceny za rok 2015 Světlany Alexijevičové je jako ten nejděsivější horor – ovšem s tím rozdílem, že vše je zde skutečné. Až příliš skutečné. Černobyl totiž zabíjí i dnes, tiše a zákeřně.
I tato kniha, podobně jako Doba z druhé ruky, pojednávající o rozpadu Sovětského svazu a jeho odrazu v myslích lidí, a Zinkoví chlapci, přibližující sovětské válečné angažmá v Afghánistánu, přináší výpovědi lidí, tentokráte těch, kteří byli černobylskou katastrofou v roce 1986 přímo postiženi. Spíš než katastrofa by přitom bylo namístě mluvit o tragédii, ovšem rozměrů do té doby nepředstavitelných.
Možná by k přiblížení knihy stačilo uvést děsivá čísla: počet onkologických onemocnění se v Bělorusku (to bylo totiž zasaženo nejvíce) zvýšil 74krát, úmrtnost stoupla o 23, 5 %, přitom nejvíce lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, umírají – a jsou postižené – i děti, a to samé čeká i mnohé z jejich dětí… a dodat něco o prokletí, o tragédii, jež se nesmí opakovat. Není to ale možné, protože všichni ti mrtví, postižení, umírající, ti všichni se prostřednictvím Světlany Alexijevičové připomínají. A my bychom jim měli, musíme, naslouchat.
Alexijevičová opět pouze zaznamenává svědectví, většinou těch, kteří přežili smrt svých nejbližších, mluví i s těmi, kteří pomalu umírají a není jim žádné pomoci, něco přitom mají všechny ty výpovědi společné: vedle nezměrné bolesti svědčí o aroganci na straně politiků, o neschopnosti státu postavit se takové, ale vlastně jakékoli katastrofě. Jsou obžalobou režimu, který politiku kladl nad lidské životy, častou reakcí na varovné hlasy totiž bylo: tak tedy slož stranickou legitimaci… A to bylo tehdy něco nepředstavitelného.
Svědčí o cynismu a také zrůdnosti režimu, který plodiny ze zasažených oblastí, přestože téměř svítily, klidně nechal rozvážet do jiných oblastí, kde si libovali, jaké pěkné maso že jim přivezli. Režimu, kde místní komunističtí funkcionáři ze strachu, že by náhodou udělali něco o své vůli, nevarovali obyvatele, nevydávali jim léky a místo toho čekali na pokyny z Moskvy. Ovšem odtud přicházely jen uklidňující zprávy. Režimu, který cenzuroval veškeré informace, které by mohly lidem pomoci. Režimu, který nechával malé děti hrát si v radioaktivním písku. A tak dál a tak dál.
Četba vzpomínek žen, jimž se před očima rozkládali jejich mužové, které režim nechal téměř holýma rukama likvidovat radioaktivní požár, výpovědi dětí, které říkají: „Ano, umřu, vím to“, je setkáním s čirou bolestí, vlastně se o tom ani nedá psát, slova jsou zde jen slova. Ano, kniha je to velká, protože potřebná, nutná. Pravdivá. A to pravdivá tak, až se nechce dál číst, až se nechce věřit. A přesto je třeba ji číst, a nelze strkat hlavu do písku, říkat si alibisticky, to vše už je dávno za námi – hrůzné dědictví Černobylu je zde totiž s námi stále, nezmizí.
Světlana Alexijevičová: Modlitba za Černobyl. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, 2017.
