Snaha zakrývat fyzické nedokonalosti a přidat si tak na atraktivitě se připisuje povrchnosti sociálních sítí. Vypadat líp ale chtěli lidé vždycky, jak dokládají třeba odkryté přemalby různých renesančních a barokních portrétů. Samozřejmě v digitální době stačí na „filtr“ jedno kliknutí, před několika stoletími povedenost retuše záležela na malířově štětci. A zároveň, podobně jako selfíčka influencerek vedou jejich sledující k přání dosáhnout stejné (byť vlastně falešné) dokonalosti, i renesančním ženám se dostávalo návodů, jak naplnit do značné míry nedosažitelná měřítka krásy z obrazů.
Patrně nejstarší známou retuší je portrét Isabelly Medicejské. Skutečné rysy ženy z mocného italského rodu někdo přemaloval natolik důkladně, že muzeum umění v americkém Pittsburghu dlouho ani netušilo, že má její podobiznu ve své sbírce. Isabellu zhruba v roce 1574 portrétoval umělec z okruhu florentského mistra Alessandra Alloriho, k vylepšení jejího vzhledu došlo pravděpodobně v devatenáctém století.
Zatímco z přemalovaného Isabellina obrazu na odborníky s nepřítomným výrazem a krotkým úsměvem shlížela mladičká žena s bezchybnou pletí a jemným nosíkem, radiologická analýza odhalila opravdovou Isabellu Medicejskou – starší, bledou, s lehce zahnutým nosem, vyšším čelem, silnějšíma rukama a s kruhy pod očima. Spolu s přemalbou zmizelo také několik symbolů dokládajících kajícnost italské šlechtičny. Tu podle jedné z verzí historiků uškrtil manžel z rodu Orsiniů, protože se mu doneslo, že manželka udržuje milostný poměr s jeho bratrancem.
Překvapivé srovnání „před“ a „po“ dobře odhaluje Carnegieho muzeum umění v Pittsburgu ve videu pořízeném při restaurování obrazu:
Další případ falšování krásy – i když v menším rozsahu než v případě Isabelly Medicejské – odhalili loni v listopadu restaurátoři z britské organizace English Heritage při čištění portrétu Diany Cecilové, kterou coby třicátnici zachytil Cornelius Johnson. Pravnučka jednoho z nejbližších přátel anglické královny Alžběty I., která žila v první polovině sedmnáctého století a jejíž obraz tak už spadá do období baroka, byla ve své době považována za výjimečnou krasavici.
Nicméně podle neznámého autora, jenž se někdy mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím rozhodl Dianin vzhled upravit, zřejmě nevyhovovala pozdějším ideálům. Dopřál šlechtičně plnější rty a linii kadeří posunul níže, aby se její čelo zdálo menší.
„Původním důvodem přemalování sice mohlo být zakrytí poškození, které způsobilo srolování portrétu, ale restaurátor jistě přidal své vlastní preference, aby její tvář ‚zkrášlil‘. Doufám, že jsem Dianě učinila zadost tím, že jsem tyto doplňky odstranila a představila světu její přirozenou tvář,“ podotkla konzervátorka sbírek z English Heritage Alice Tateová-Harteová.
Úpravy se netýkaly výlučně jen žen. Nedávné restaurování portrétu obchodníka Dericha Borna z roku 1533 ukázalo, že jeho autor, mistr portrétista Hans Holbein mladší, se k obrazu opakovaně vracel a vylepšoval nejen své dílo, ale i portrétovaného mladého muže. Derich Born tak dostal ostře řezané rysy a pevnější a intenzivnější pohled oproti kulatějším tvářím a měkké kontuře čelisti v původní verzi malby.
Na diváky z plátna shlíží sebevědomý třiadvacetiletý dodavatel zbraní do královské zbrojnice a nejmladší člen hanzy v Londýně. Když seděl modelem, odmítl se přizdobit doplňky, které by na první pohled upozorňovaly na jeho společenské postavení.
„Pokud studujeme jen oblečení mladého muže, je jasné, jak je drahé, a Born si je dobře vědom toho, že příslušní diváci uvidí, jak úspěšný on – nebo jeho rodina – už je. Především je to však jeho póza a pohled, které Holbein zachytil s takovým umem. Vyzařuje z nich nejen jeho pýcha, ale v tomto případě i všechna arogance mládí,“ píše německý kunsthistorik Florian Heine v knize o Holbeinovi.
Použití „filtru“ v barokní době můžou na vlastní oči srovnat návštěvníci výstavy Petr Brandl: Příběh člověka, na kterou ještě do poloviny února zve Národní galerie Praha. U jednoho z nejvýznamnějších a také nejlépe placených barokních umělců v Čechách si obrazy objednávalo měšťanstvo, šlechta i církev.
Mimo jiné také neznámý šlechtic, jehož lichotivý portrét na výstavě visí vedle rentgenového snímku původní podobizny. „Brandl ho zřejmě zaznamenal tak, jak skutečně vypadal, neidealizoval ho. Má baňatý nos, mírný úsměv. Ale klient evidentně nebyl spokojen, čili Brandl musel namalovat nový portrét,“ předpokládá kurátorka Andrea Steckerová.
K ideálu krásy mělo pomoct sádlo i mramor
Často idealizované obrazy sloužily pro dobové měřítko jako ideál krásy. I skutečné ženy tak chtěly vypadat jako ty namalované, a muži takové ženy chtěly mít, míní historička Jill Burkeová. Profesorka z Edinburské univerzity, která se zaměřuje na historii těla a jeho vizuální zpodobnění, nahlédla standardy krásy optikou Itálie šestnáctého století.
Tedy doby, kde se pod vlivem poznatků z anatomie ideály těla měnily od gotického vzoru s úzkými rameny k měkkým tvarům přesýpacích hodin, nejlépe doplněných bledou pletí a zlatými kadeřemi. Pro nejchudší ženy, nabízející na tržištích různé kosmetické prostředky, byla krása způsobem, jak si vydělat na živobytí. V aristokratických patrech společnosti mohla být krása mocnou zbraní při zajišťování strategických sňatků.
„Ženy používaly přírodní ingredience k výrobě takových kosmetických produktů, které jsou velmi podobné těm, které bychom mohli používat dnes,“ uvedla Burkeová pro Timesy. V renesanční nabídce najdeme návody, jak vytvarovat postavu pomocí oblečení, zbavit se strií nebo vytvarovat obočí.
Receptury pro aristokratky obsahovaly luxusní přísady jako mramorový prach, perly či zlato. Naopak méně majetné dívky a ženy mohly využít zásoby ze spíže, třeba skopové sádlo dobře posloužilo i coby ochranný krém proti slunci nebo na zdrsnělé ruce. Některé přípravky by se už dnes v obchodech ale prodávaly těžko – třeba rtuť a arzén určené k zesvětlování pleti. Pouštěním krve by rovněž pro krásu rád trpěl málokdo.
Muži radí ženám
Návody na krásu často psali muži, texty byly zpravidla zamýšleny k hlasitému předčítání, aby se dostaly i k negramotným zájemkyním o vylepšení vzhledu. Burkeovou mimo jiné inspirovala kniha italského lékaře Giovanniho Marinella, který v druhé polovině šestnáctého století pod názvem Ozdoby dam shromáždil na čtrnáct set receptů pro zkrášlení od hlavy k patě – včetně rad, jak si odbarvit vlasy na blond. Autor mimo jiné uvádí, že krásná žena má mít vysoké, široké, bledé a jasné čelo.
„Příručky rad pro ženy, vytvořené mužskými hlasy, zakotvovaly ženské ctnosti v estetických kvalitách těla. Chvályhodné vnitřní vlastnosti ženy se měly projevovat nikoliv činy, ale vzhledem, krásou a oblečením, které přitahovaly diváky k obdivu ctností, jež žena obsahovala – jako pozlacený relikviář inzeroval svůj požehnaný obsah. Žena, objektivizovaná jako ozdoba nebo nádoba ctností, měla ovlivňovat svět především tím, že přitahovala mužské oko k pohledu na něco pěkného,“ napsala k Marinellovým a podobným příručkám Elizabeth Tavellaová z katedry románských jazyků a literatur na Chicagské univerzitě.
V renesanci stejně jako dnes neexistovala přesná čára, kdy je péče o zevnějšek považována za dostatečnou a kdy už je vnímána jako projev marnivosti. Nejen v renesanční Itálii mohla být žena obviněna z vypočítavé snahy oklamat muže pomocí kosmetiky. Podle Burkeové nejlepší zkrášlení bylo „provedeno tak dobře, že není vidět“.
„(V renesanci) byly ženy nabádány, aby vypadaly jako tyto obrazy, a muži byli nabádáni, aby si našli manželky, které také vypadají určitým způsobem,“ podotýká Burkeová. Zmiňuje ovšem také, že kosmetické prostředky se používaly zároveň ke vzdoru proti statu quo, například když se ženy snažily o účes, který by oproti dobovým ideálům zakryl jejich čelo.
Podle recenzentky knihy Marisy Meltzerové z The New York Times není na zkrášlovacích procedurách renesančních žen skutečným šokem to, co je pro současné čtenáře neznámé, ale to, co odráží dnešní posedlost a kontroverze. „Kolik depilace se má provádět, ‚prsní váčky‘ alias podprsenky, labioplastika, zesvětlování vlasů a pleti, stejně jako změny genderu u mužů a žen – mohly a mohou plnit naši mysl, naše konverzace a naše feedy (toky příspěvků na sociálních sítích). V podstatě nic, co by naše renesanční příbuzné dělaly ve jménu krásy, by nikoho na TikToku nešokovalo,“ domnívá se.
