Ve dnech, kdy si republika připomíná sto roků od vzniku Československa, budí pozornost dvě díla jediného autora, která se zaměřila na zakladatelskou postavu Tomáše Garrigua Masaryka. Spisovatel Pavel Kosatík se jako scenárista filmu Hovory s TGM i v knize Jiný TGM snaží prvního prezidenta vystihnout i z dalších úhlů než jen z politické perspektivy. „Nesmírně složitý je třeba jeho vztah k náboženství, on dával demokracii náboženský náboj, to je velký vklad do dějin demokracie,“ říká Kosatík, který byl hostem Událostí, komentářů.
Masaryk nabízel alternativu k materialismu, demokracii odvozoval od Ježíše, říká Pavel Kosatík
8 minut
Pavel Kosatík: Masaryk nabízel alternativu k materialismu
Pro pamětníky zůstává první československý prezident tatíčkem. V jejich vzpomínkách je zapsán jako charismatická osobnost, vznešený člověk milovaný většinou národa. Je to tak? Jak byste ho popsal vy?
Je to část pravdy, která se zrodila v době, kdy už byl prezidentem a kdy bylo třeba ten čerstvě narozený stát nějakým způsobem zaštítit. Autorita zakladatele státu se pro to hodila nejlíp. Ale mimo to měl i spoustu jiných vlastností. Byl to člověk, kterého na našem národě iritovaly iluze, kterým mnoho lidí podléhalo. To jsou všechny jeho spory, počínaje těmi nejstaršími, jako jsou rukopisné. Nechtěl usnadňovat, aby národ těm iluzím podléhal. Takže kritizoval a kritizoval a byl protivný, ale byla to kritika tvůrčí a lidem, i když je to strašně bolelo, to v důsledku prospívalo.
Vy o něm mluvíte jako o složitém člověku. To je ta složitost, kterou teď popisujete, nebo byste přidal ještě něco?
Toho bylo ještě mnohem víc. Bylo v něm několik osobností, které se svářely. Nesmírně složitý, ale zajímavý a klíčový je třeba jeho vztah k náboženství. To říkám vždycky, ale nevím, jestli je možné to tady vysvětlit. Jde o jeho koncept demokracie. Kdyby se tím lidi trošku víc dneska měli chuť a čas zabývat, kdyby se toho slova náboženství nebáli, kdyby si nemysleli, že je hnedka někdo začne rvát do nějaké církve a k něčemu nutit, kdyby připustili možnost, že mimo ně něco existuje…
Vždyť v tom materialismu, který většinově dneska žijeme, myslím, že málokdo je spokojený. Stejně každý na něco věříme, akorát že často jsou to nesmysly, horoskopy nebo já nevím co. On dával velmi smysluplnou alternativu, dával náboženský náboj demokracii. Odvozoval to od Ježíšovy lásky a říkal, že jako demokrat potřebuje mít lidi rád, že prostě demokracie není jenom nějaké uspořádání mezilidských vztahů, že to není jen zajištění rovnosti. Protože za komunismu také byla jakási rovnost a demokracii se to nepodobalo ani náhodou. Bral to eticky z hlediska náboženské víry. Fakt bych si přál, aby se tím lidé víc zabývali. Myslím si, že je to velký vklad do dějin demokracie, nejenom české nebo československé.
Jiný TGM
Akcentoval jste mezilidské vztahy, ale zároveň jste o TGM mluvil v tom smyslu, že kolem sebe neměl moc přátel. Jak je to možné? Jako demokrat měl lidi rád, ale zároveň si k sobě žádné nepřipouštěl?
To je myšleno trošku jinak. To je samota titána na vrcholu. V politice je samoty hodně. To vám řekne i dnes téměř každý politik. Víte, když on ten stát přivezl a v čele hrstky lidí, která ho vytvořila, těch lidí opravdu nebylo moc. Když necháme stranou legionáře, kteří zapracovali na vzniku státu. On měl za sebou opravdu neskutečné výkony a sobě rovného koho mohl mít? Snad některé vrcholné politiky jako Švehlu nebo Rašína nebo zčásti Kramáře, kteří ale zdaleka nedosáhli jeho velikosti.
Vždycky jsem si představoval, kdo by se mu v té době, kdy byl prezidentem, rovnal a byl by to jedině někdo z velkých evropských státníků té doby, ale ono jich v té době momentálně tolik nebylo. Je to těžké, když má člověk za sebou veliké dílo, tak ta samota se dostavuje.
Co samotná první republika? Nemáme ji v našich očích zidealizovanou? Přece jenom hospodářská krize, milion nezaměstnaných, politická scéna úplně stabilní nebyla. Jak to vidíte s odstupem času?
Určitě, nemá smysl se na to dívat černobíle, ale na druhou stranu byla nastolena jakási svoboda, samostatnost a lidé ten stát zažívali jako nesrovnatelně kvalitnější než to, co znali před tím, to znamená rakouský systém, který byl založen na občanské nerovnosti. Tam podle toho, jaký jste měla původ, se vám dařilo, nebo nedařilo. Republika čerstvého střihu jím z Ameriky přivezená a zavedená, v té době v Evropě nejmodernější vůbec – předčila i tu francouzskou – byla pro občany velikým přínosem.
Ale to, co říkáte, je všechno pravda. Vždycky za všechno se platí. Nedá se o žádné epoše říct, že v ní září jenom světla nebo že je jenom temná. Ale tendence té společnosti byla pozitivní. Koneckonců v té době to, až na Hitlera, uznávala většina Evropy.
Jak těžké je interpretovat některé události, které měly zásadní vliv na směřování našeho státu, ale zároveň je spousta lidí ještě zažila, jsou čerstvé a do učebnice se často nepropracovávají?
Je tam vždycky spor mezi hlediskem pamětnickým a dejme tomu nepamětnickým. Pamětníci vždycky mají nárok nebo právo na svou pravdu, ale zároveň žádná individuální paměť není tak všeobsáhlá, aby vystihla celou epochu. Čili chcete-li definovat jakousi dobu, tak musíte vycházet z tolika možných zdrojů, kolik unesete. To znamená pokusit se absorbovat tolik pamětí osobních, kolik se do vás vejde.
Redakčně kráceno. Celý rozhovor ke zhlédnutí ve videu v čele článku.
