Do tuzemských kin vstupuje celovečerní dokument Moonage Daydream. Snímek režiséra Bretta Morgena přibližuje život, názory a tvorbu Davida Bowieho. Shrnuje cestu zesnulého britského hudebního inovátora. A to cestu uměleckou a kreativní, duchovní i cestou zrání.
„Mám rád pod nohama tenký led.“ Dokument Moonage Daydream zachycuje hledání Davida Bowieho
Film začíná Bowieho úvahou z roku 2002 nad Nietzschovým výrokem o tom, že Bůh je mrtev, což „vedlo k děsivému zmatení: protože nedokážeme-li zaujmout místo Boha, jak bychom potom mohli zaplnit prostor, který jsme tím vytvořili sami v sobě?“ A dvě a čtvrt hodiny dlouhý film je mimo jiné o smysluplném naplnění života.
Režisér Brett Morgen měl možnost čerpat ze soukromého Bowieho archivu, ve filmu tak vidíme například pěknou řádku Bowieho obrazů, slyšíme nahrávky úvah a postřehů, stejně jako úryvky hudebníkovy poezie, samozřejmě i sledujeme neznámé záběry z koncertů, velké množství rozhovorů.
Morgen se tímto archivem, do nějž mu umožnila vstup rodina, probíral čtyři roky. Výsledek aspiruje na to být definitivním pohledem na život, názory a tvorbu Davida Bowieho, umělce mimořádně všestranného, vizionářského, zároveň i mimořádně úspěšného. Jak ale Bowie sám přiznává, nic nebylo zadarmo.
Na tenkém ledě
Cílem dokumentaristy bylo ukázat Davida Bowieho jakožto neustále hledajícího a vyvíjejícího se umělce, člověka, který nedokáže setrvat na jednom místě, a to nejen doslova („v podstatě jsem takový ten staromódní beatnický tulák“), ale i pokud jde o tvorbu.
Bowie říká, že si nikdy nekoupil dům, vnímal by to jako připoutání, jako kdyby byl mrtev. A to samé říká o své tvorbě, o přímo nechuti setrvávat na dobytých pozicích a do důchodu mydlit pořád to samé, jakkoli by to bylo úspěšné a lukrativní. Raději riskuje a vydá se do neprobádaných končin.
„Spousta proměn v mé hudební kariéře byly vlastně výzvy pro mě samotného. Mám rád pocit, že se vydávám na novou půdu, že led pod mýma nohama je hodně tenký. Každičkou chvíli se mohu probořit a utonout,“ přiznává v dokumentu Bowie. „Pokud se člověk v nějaké oblasti cítí bezpečně, je jasné, že nepracuje v té správné. Vždy by měl jít o kousek dál, na větší hloubku, než je mu milé. Snažit se překročit své limity. A teprve když ucítí, že už se mu nohy nedotýkají dna, tak teprve tehdy je na tom správném místě, kde může vytvořit něco vzrušujícího.“
Umění zcela jinak
Podobně mluví o hledání duchovní základny, o níž podle svých slov celý život silně usiloval. „Nejspíš jsem se snažil si vytvořit jakýsi amalgám vlastní spirituality, takže v úterý jsem byl buddhista a v pátek jsem byl ponořen do Nietzscheho. Nějakou dobu jsem koketoval s buddhismem, co jsem si ale z toho vzal, je, že vše je pomíjivé, nestálé – to bylo silné zjištění,“ uvedl.
Bowie uvažuje nad hledáním místa ve světě, vztahu k němu, mluví i o svých výtvarných aktivitách – vedle malby se věnuje i sochaření, kreslí, točí experimentální videa. Umění mu ale slouží k poznávání sebe sama. „Chtěl jsem umění použít, a to zcela jinak. Chtěl jsem díky němu pochopit, co nevím o životě a o sobě.“ Proto potřeba experimentovat, jak je to jen možné.
Osvobozující pro něj bylo zjištění, že vydělávat hromady peněz a vystupovat před mnohatisícovým publikem není vše. „Dospěl jsem k velkému vakuu mého života,“ prohlásil a dodal, jaká to byla úleva, když si uvědomil, že se nemusí ohlížet na popularitu, na peníze, o které přijde, a může se věnovat pouze tomu, co chce dělat a co jej naplňuje. Protože, ve finále, jde pouze a jedině o něj. Jak říká, umění je „o hledání“.
Vyžaduje to odvahu
Díky dokumentu sledujeme, jak se Bowieho názory a postoje s věkem tříbí a proměňují. „Jsem přesvědčen, že první proniknutí do vlastních vnitřních konfliktů není zrovna ta nejpříjemnější zkušenost. Ale propracovávat se jimi je jedním z největších dobrodružství v životě, a vyžaduje to jistou míru odvahy, potřeby a uvědomění si, že člověk jinak v životě neuspěje,“ uvádí mimo jiné.
Silný moment je, když tvrdí, že pokud by stála láska v cestě jeho tvorbě, musela by jít stranou. Později ovšem potkal somálsko-americkou modelku Iman a obavy z vážného vztahu zmizely. V roce 1992 – překvapivě, do té doby byl totiž známý jako workoholik – odmítá vyrazit na turné, protože je „teprve sedm měsíců ženatý, a nebylo by to dobré“.
Na jiném místě mluví o traumatech vycházejících z dětství: „To pak člověka nutí k tomu, vyžadovat určitou zvláštní pozornost. Tak nějak… Často ale zjistíme, že člověk, který tak vyžaduje náklonnost, ji nedokáže zrovna moc dobře poskytovat.“
Odkazy pro poučeného diváka
Moonage Daydream je jako jedna velká jízda na tobogánu obrazů, představ, slov i hudby, režisér zároveň počítá s poučeným divákem, a tak zahlédneme kratinké úryvky namátkou z filmů Andaluský pes, Blade Runner či Metropolis, a to bez titulků. Bez vysvětlení jsou také předkládány například podobenky Oscara Wilda, Sigmunda Freuda či Williama S. Burroughse.
„Nikdy jsem se nestal tím, kým jsem měl být,“ rekapituluje Bowie. Ale jak je cítit z celého filmu, nakonec svůj klid, mír sám se sebou i sebe samého našel.
