Čtenáři, pokud nejsou literárními odborníky, mají problém jednoznačně určit, jestli poezii napsala umělá inteligence, nebo člověk. Ukázala to studie publikovaná v odborném žurnálu Scientific Reports. Její autoři dali čtenářům k posouzení verše Williama Shakespeara nebo T. S. Eliota a zároveň literární pokusy ChatGPT.
Výzkumníci v první části předložili více než šestnácti stům lidem deset básní, přičemž úkolem bylo určit, zda je autorem člověk, nebo AI. V dalším experimentu pak necelých sedm stovek jiných účastníků předložené verše hodnotilo.
Čtenáři dostali k posouzení tvorbu od takových bardů anglicky psané poezie, jako byli William Shakespeare, T. S. Eliot, Lord Byron, Emily Dickinsonová nebo Sylvia Plathová. Celkem šlo o deset autorů. Zároveň výzkumníci zadali ChatGPT (modelu 3.5), aby tvorbu každého z těchto literátů napodobil a složil „vlastní“ verše.
Eliotova báseň nedávala smysl, ta od AI dojala
Lidé nedokázali spolehlivě rozlišit, které básně napsal člověk a které umělá inteligence. Při tipování si vedli o něco hůře, než kdyby si házeli mincí. Navíc u pokusů generovaných AI častěji hádali, že je napsal člověk. Z pěti básní, které byly nejčastěji označeny jako vymyšlené člověkem, ve skutečnosti čtyři vytvořil ChatGPT. Tu pátou – Father Death Blues – skutečně napsal Allen Ginsberg, jen pár dní po smrti svého otce.
Zapojeným čtenářům se obecně díla od „umělého“ autora než tvorba slavných básníků a básnířek také víc líbila. Texty považované za reálné, ač byly vytvořené umělou inteligencí, hodnotili jako inspirativnější, smysluplnější, dojemnější a hlubší. Lépe je vnímali z hlediska rytmu.
Za produkt umělé inteligence naopak byla nejčastěji považována báseň The Boston Evening Transcript, v níž T. S. Eliot před více než stoletím zesměšňoval odběratele bostonských novin. „Nedává mi to smysl, ani to není od někoho, kdo má city,“ napsal jeden z účastníků do hodnocení tiskacími písmeny.
„Je to docela zvláštní jev,“ komentoval výsledky výzkumu filozof Edouard Machery z Pittsburské univerzity. Studii vedl spolu s Brianem Porterem, který se na stejné univerzitě zaměřuje na analýzu dat. Porter podotýká, že výsledek je pro společnost možný „poplašný zvonek“, protože schopnost rozpoznat texty generované AI zjevně není taková, jaká si myslíme, že by měla být.
Navíc generativní modely AI jsou čím dál schopnější i běžnější, přičemž s každým vylepšením pomůcky pro rozpoznávání přestávají do velké míry platit. Tento apel by měl podle autorů studie dolehnout nejen k uším běžných uživatelů, ale také k vládám a všem, kteří mohou usilovat o transparentnější používání systémů umělé inteligence.
Může robotický básník „vidět krásy“?
Zjištění studie je tak dalším podnětem do diskuse o hodnotě lidské kreativity, jakou vzbuzují přesvědčivé fotografie nebo vypointované vtipy od AI autorů.
„Napříč různými epochami a žánry poezie nedokážou neodborní účastníci rozlišit poezii napsanou člověkem od básní generovaných umělou inteligencí bez lidského zásahu nebo specializovaného doladění. Stejně jako obrazy a tváře generované AI jsou nyní básně generované AI více lidské než lidské,“ píše se ve studii.
Překvapivé se zjištění zdá tím spíš, že poezii lze považovat za zvlášť výrazný projev lidské kreativity. Básně tlumočí emoce, které stroj – čekalo by se – nedokáže tak dobře vyvolat.
„Však vidět krásy zrod / oplakat její zmar / a u tekoucích vod / vyčkat květ nových jar / jež znovu ohluší / to věčné váhání / miloské Venuši / dát hlavu do dlaní / Ach běda, to je pravé jeho poslání,“ líčil například básníkův úděl jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
Jenže ve „vidění krás“ mohou mít nyní poetové zdatnou konkurenci v podobě AI. I když Dorothea Laskyová – jediná žijící básnířka, jejíž dílo bylo ve studii použito – nevidí budoucnost veršotepectví tak černě.
„Poezie bude vždycky potřebná,“ cituje autorku The Washington Post. „Pokud lidé ve studii četli básně umělé inteligence a líbila se jim více než báseň vytvořená člověkem, pak je to podle mě krásné. Měli dobrý zážitek z básně a je mi jedno, kdo ji napsal. Mám pocit, že je tu místo pro všechny básníky – i pro robotické básníky,“ uvedla.
Michele Elamová, která na Stanfordově univerzitě učí angličtinu a věnuje se také umělé inteligenci, vidí ve věrohodnosti generované poezie riziko i pro samotné čtenáře. Obává se, že v takové poezii se pro lidi ztratí spojení umění s žitou realitou. „Může to omezit naše způsoby chápání našich světů, vzpomínání na minulost a představování si budoucnosti,“ poznamenala pro magazín Forbes.
Je to složité, tak to musela psát AI
Verše psané lidmi mnohým účastníkům výzkumu přišly příliš složité a obtížně interpretovatelné. Stranili tak AI z důvodů, které by milovníci poezie nejspíš neuznávali. Ti jsou totiž ochotni vynaložit jisté úsilí na dešifrování a právě složitost je součástí určité tajemné hloubky poezie, míní magazín Forbes.
Posuzovatelé ve výzkumu byli laici a autoři studie předpokládají, že u textů psaného lidskými autory je zmátla právě komplikovanost. Nesprávně si ji vyložili jako zkomolený projev AI, která se snaží napodobit květnatost básnické mluvy. Přitom chatboty se od nápaditosti poetického jazyka ve skutečnosti vzdalují – aby se co nejvíce přiblížily průměru, na výstřednostech a neobvyklostech projevu ubírají.
Básně od AI ne vždy přesvědčily
Výzkum srovnávající poezii význačných básníků a ChatGPT není prvním ani posledním na toto téma. Například loni dostali studenti anglické literatury na Libanonské univerzitě k porovnání Shakespearův Sonet 18 a sonet vytvořený ChatGPT. Upřednostnili Shakespearovy verše pro složitější jazyk a větší emocionální působivost.
Tři roky zpátky v jiném experimentu opět měli účastníci srovnat básně vytvořené člověkem a GPT-2. Pokud výzkumníci sami vybrali do srovnání od AI nejpovedenější báseň, pak lidé měli problém spolehlivě odhalit generovaný text. Úspěšnost byla větší v případě, že „lidskou“ poezii porovnávali s náhodně vybranými verši napsanými umělou inteligencí, které už výzkumníci kurátorsky netřídili.
Závěr tohoto výzkumu mluvil také o tom, že čtenáři mají averzi vůči generované poezii. Tato zaujatost se potvrdila i v aktuálním výzkumu: když účastníci věděli, že báseň, kterou mají před sebou, nenapsal člověk, jejich hodnocení znělo vlažněji.
V Česku píše AI povídky a divadelní hry
Kreativní možnosti umělé inteligence zkoušejí i čeští tvůrci. Jak moc je, nebo není taková tvorba věrohodná, se mohli přesvědčit třeba posluchači Českého rozhlasu, který přišel s projektem Digitálního spisovatele. Povídky na zadání psal ChatGPT.
Švandovo divadlo v Praze v roce 2021 uvedlo představení avizované jako první českou divadelní hru, jejíž text vygenerovala AI. A to u příležitosti výročí premiéry R.U.R. Karla Čapka, jehož téma strojů přebírajících (nejen) práci lidí znepokojovalo už před více než sto lety. Právě z této hry se do světa rozšířilo slovo robot.
Inscenace s názvem Al: Když robot píše hru vyprávěla o radostech a strastech každodenního života z pohledu robota. Vznikla ve spolupráci s informatiky a počítačovým lingvistou. Počítač vygeneroval dialogy o životě hlavního hrdiny (v angličtině, následně se převáděly do češtiny strojovým překladem), z nich pak divadelníci sestavili ucelený příběh. Problém prý měla AI především s použitím podtextu.
