Impozantní dvousvazková publikace Architektura 58–89 nabízí příběh české architektury z této doby, jejích osobností i projektů – na téměř čtrnácti stech stranách najdeme přes čtyřicet osobností či skupin tuzemské architektury, a k tomu ještě jedenáct diskuzí s teoretiky či filozofy. Není to žádná lehká četba, oba svazky váží skoro šest kilo.
„Komunistická“ architektura si nese své stigma neprávem, chce přesvědčit rozsáhlá publikace
Letopočty v titulu odkazují na roky 1958 a 1989, a jak vysvětluje v rozhovoru pro stanici Vltava editor knihy Vladimir 518, „v kódu 58 až 89 se bavíme v podstatě o poválečné architektuře. Výstava Expo 1958 představovala vyústění snahy lokální scény vymanit se z vlivu socialistického realismu, který k nám byl násilně implikován. Expo 1958 ale bylo díky trojici František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný momentem, kdy se definitivně prolomila stavidla, v tom, že by se u nás mohlo stavět světově, v mezinárodním stylu. Proto stojí na jedné straně milník 1958 a na druhé 1989, kdy se vše změnilo a začalo se stavět podle jiných pravidel. Dva milníky, vymezující vývoj poválečné architektury.“
Zvolený časový klíč s sebou kromě již naznačeného, řekněme estetického, pohledu na architekturu zároveň ukazuje na rozhodující faktor: je jím sovětský diktát. Diktát dopadající na celou společnost. Týkal se tedy i stavební kultury, jež byla, společně s uměním, vlastně formální reprezentací totality.
Architektura jako odraz doby
Jak opět říká Vladimir 518, stavební kulturu „nelze odtrhnout od geopolitických tlaků, protože definuje, jakým způsobem národ, celý lidský organismus reaguje na to, kde žije, v jakých podmínkách, jaké má materiální a technologické podmínky, přičemž formální aspekty té věci jsou ve finále až druhořadé. V první linii totiž stojí to, jakým způsobem můžeme stavět, tvořit, kolik na to máme peněz, jak široké pole volnosti máme.“
Což potvrzuje i historik a teoretik architektury, profesor Petr Kratochvíl: „Architektura je vždy obrazem doby, ať záměrně, nebo bezděky.“ Však je také první svazek vizuálně vymezen dostavbou a odstřelením Stalinova pomníku, druhý okupací 1968.
Naštěstí obraz, který vykresluje publikace Architektura 58–89, nepůsobí nijak šedě. Již při pouhém listování je jasné, že navzdory omezujícím podmínkám u nás vznikala skutečně kvalitní architektura, která svou hodnotu dodnes neztratila.
Pocity trpkosti to však nezažene, protože jak upozorňuje filozof Miroslav Petříček, „můžeme si říkat, že za normalizace vznikala pozoruhodná díla, ale v pozadí vždy zůstane otazník, co by tito lidé mohli tvořit, kdyby žili ve svobodné zemi. Na normalizaci je strašné, že v nepředstavitelné míře likvidovala kreativitu a kdeco tak byla tak trochu improvizace.“
Fragner, Machoninovi, Aulický a další
Pokud jde o nabídnutou dokumentaci, ať již fotografickou, výkresovou či výpovědi tvůrců samotných, vybírat bylo skutečně z čeho, editor, který se záměrem na podobné dílo zaobíral více jak deset let, navštěvoval architekty, procházel archivy, pozůstalosti, a jak vzpomíná, například v archivu ve Vítkovicích narazil na tisíce fotografií a negativů.
Zároveň oslovoval kompetentní autory, kteří by zpracovali profily jednotlivých architektů, těch skutečně známých, jako je třeba Alena Šrámková (budova ČKD na Můstku, odbavovací hala pražského hlavního nádraží), manželé Věra a Vladimír Machoninovi (obchodní dům Kotva), Jaroslav Fragner (mimo jiné rekonstrukce Betlémské kaple nebo budovy Karolina), Karel Hubáček (vysílač na Ještědu), Václav Aulický (nedávno zbouraná budova Transgasu v Praze) nebo Miroslav Masák (například již také zbourané obchodní středisko Ještěd v Liberci, pražský obchodní dům Máj), ale i méně známí, stejně však významní.
Nezasloužené nepochopení
Pozoruhodných staveb, které patří k tomu nejlepšímu z předrevoluční architektury, vznikaly v Československu desítky. Přesto na ně veřejnost hledí mnohdy s despektem, některé dokonce byly „odsouzeny“ ke zbourání.
S nepochopením se setkávají například takzvané Pragerovy kostky – někdejší projektový ústav, dnes sídlo Centra architektury a městského plánování. V CAMP, jak zní jeho zkratka, byla k vidění i výstava doplňující publikaci Architektura 58–89. „Je to typ budov, které buď milujete, nebo nesnášíte. Jsou neprávem nazývané jako komunistické, přitom to jsou stavby výjimečných architektů,“ připomíná ředitel CAMP Štěpán Bärtl v případě zmíněných kostek Karla Pragera. Ten navrhl i podobně nejednoznačně přijímanou Novou scénu Národního divadla.
Ambicí publikace je toto stigma takzvané komunistické architektury zahojit. „Pokud se nám jako společnosti nepodaří uchovat alespoň to zbývající z kvalitních staveb začátku druhé poloviny dvacátého století, vymažeme tak jednou pro vždy kus vlastní historie a kulturní paměti,“ obává se Vladimir 518.
Vydáním úctyhodné publikace celý projekt nekončí, ve spolupráci s Českou televizí ještě vznikne osmidílný televizní seriál a celovečerní film.
3 minuty
Architektura 58–89 v knize i na výstavě
