Komplex pro plynovod Transgas, hotel, v němž se scházela komunistická smetánka, nebo dům, kde vařila první pražská „čína“, jsou stavby, které už v Praze nestojí. Historička a předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřina Bečková i tyto příklady zařadila do knihy s lakonickým názvem Zbořeno. Připomíná architektonicky hodnotné budovy, jež za třicet let od sametové revoluce zmizely z povrchu hlavního města. Zachycuje i spory a snahy o jejich – marnou – záchranu.
Chcete zachovat hodnotnou budovu? Vyfoťte si ji, radí autorka knihy Zbořeno
Kateřina Bečková do knihy zahrnula zhruba pět desítek už neexistujících pražských staveb. Nejen ty, po nichž nezůstala ani stopa, ale i budovy, které budí zdání, že vydržely, přestože z jejich původní podoby zůstala jen „Potěmkinova vesnice“.
Z „číny“ nic nezbylo, z Myšáka fasáda
Například z domu, kam lidé chodili za první republiky na dort a kávu do cukrárny U Myšáka, zbylo jen průčelí. Ve stylu art deco ho ve dvacátých letech upravil Josef Gočár. Vnitřek stavby po zřícení v roce 2006, zapříčiněném havarijním stavem neudržované budovy, nahradila ale víceméně současnější architektura.
Demolici ve stejné, tedy Vodičkově ulici, neušel ani dům s popisným číslem 19, kam se za socialismu chodilo na pravou „čínu“. První čínská restaurace v hlavním městě měla na menu polévku z vlaštovčích hnízd i černá vejce, zbořením ovšem nevzalo za své jen konkrétní místo vzpomínek pro tehdejší strávníky, ale především údajně cenná fasáda ze sedmdesátých let devatenáctého století.
Za záchranu stojí i „nejošklivější“ stavba
Kniha zmiňuje stavby, do nichž demoliční stroje najely celkem potichu, jako třeba při hledání nových využití pro už nepotřebné tovární areály Waltrovky či Pragy. Uváděny jsou ale i příklady demolic, jimž předcházely veřejné protesty. Část veřejnosti a odborníků se například stavěla proti zboření domu U Turků. Z Václavského náměstí ale před čtyřmi roky zmizel a roh místo něj zastavěly nové kanceláře.
Demonstrace před zbořením nezachránily ani brutalistní Transgas. Komplex budov na Vinohradské třídě vznikal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pro potřeby řídicího centra budovaného mezinárodního plynovodu ze Sovětského svazu do Československa a dále do západní Evropy. Plynovodní potrubí bylo dokonce použito i jako tunelové propojení všech tří budov komplexu.
8 minut
Rozhovor s Kateřinou Bečkovou o zbořených stavbách
Transgas považovali někteří za nejošklivější stavbu v Praze, podobnou nálepkou se může „pyšnit“ třeba i futuristický Žižkovský vysílač. Na obou se mimochodem podepsal architekt Václav Aulický. Zastánci chápali Transgas především jako svědka brutalismu. Nedosvědčí ale už nic, za devět měsíců ho dělníci rozebrali.
Chybou podle Kateřiny Bečkové bylo, že se komplex včas nepodařilo prohlásit za kulturní památku. „Dá se říct, že selhala celá struktura státní památkové péče, protože nedokázala ten areál ohodnotit,“ obává se.
Generační neshody
„Odpor proti bourání vzešel především od mladších ročníků, které nejsou ničím spjaty s minulým režimem a už na tu stavbu nekoukají zatíženi ideologií. Ti dokázali ocenit neopakovatelnost architektonické kreace, to, jak byl ten soubor budov navržený, velice originálně, invenčně,“ poznamenává.
Různé hlasy se střetávaly také v případě Hotelu Praha, který sloužil jako špičkové ubytování pro komunistické pohlaváry a zahraniční delegace. Pod lustry od Stanislava Libenského se výhledem na Pražský hrad ovšem už žádný host nepokochá. Hotel byl poslán v roce 2014 k zemi.
Protesty proti bourání hotelu Praha
Bečková připouští, že náhled na hodnotu architektury určité stavby se může lišit podle generace. Za generační spor považuje do jisté míry třeba bourání Špačkova doma v Klimentské ulici, proti němuž se, spolu s další, tehdy mladou, generací odborníků a památkářů před téměř třiceti lety stavěla. „Pro starší generaci nebyl dům z roku 1903 vůbec starý. Neshledávali ho nijak super historicky cenným,“ podotýká k domu, jehož zbourání v úvodu knihy označuje za „iniciační zážitek“.
Špačkův dům nechal postavit vrchní pražský poštmistr a někdejší majitel hradu Kokořín Václav Špaček na začátku dvacátého století. Vydržel stát necelých sto let. Na jeho místě najdeme dnes kancelářskou budovu.
Co není chráněno, můžeme bořit
„Byla jsem, a spolu se mnou mnoho lidí mé generace, překvapena, po roce 1989, kdy jsme si mysleli, že už se nebude bezmyšlenkovitě bourat, jako se bouralo v minulém režimu. Najednou jsme zjistili, že se má bourat pěkný zdravý dům a na jeho místě má vzniknout komerční novostavba. Myslím, že ve středu města to byl první takový případ po roce 1989 a vzbudilo to velikou nevoli,“ vysvětluje „iniciační“ význam tohoto bourání Bečková. „A další šok byl, že se proti tomu nedalo vůbec nic dělat,“ dodává.
Nemyslí si zároveň, že by se přístup k památkově nechráněným budovám od devadesátých let nějak významně změnil. I přesto, že se najdou majitelé staveb, kteří si podle ní dovedou vážit architektonické hodnosti, a to i z období minulého režimu. „Obávám se, že princip ,co není chráněno, můžeme zbořit' je stále hrozivější. Investoři vidí příklady demolic jinde, tak už neváhají, vyhlédnou si dům a pak hlava nehlava usilují o jeho demolici,“ míní.
Zachovat staré neznamená odmítat nové
James Woolf z developerské společnosti Flow East argumentoval v roce 2011 proti hlasům, které chtěly zastavit zbourání rohového domu na Václavském náměstí, těmito slovy: „Musíme vyměnit některé nedůležité stavby za nové, které vytvoří život v centru města a udrží Prahu architektonicky významnou.“
Kateřina Bečková upozorňuje, že nové budovy neodmítá, jen se jí nelíbí bourání těch hodnotných. „Ale to vůbec neznamená, že se nemůže stavět nově. My naopak v Klubu Za starou Prahu, ač ten název by tomu neodpovídal, jsme milovníky soudobé architektury, a když se někde staví, nechceme, aby se stavělo historicky nebo v napodobivých slozích,“ říká.
Aspoň fotku na památku
Na předsádku knihy sepsala sedm kroků pro ty, kteří by se chtěli případně angažovat v záchraně budovy, pokud si ji vyhlédl investor, jehož nemůže zastavit žádná památková závora. Šance na úspěch nicméně sama autorka vidí bledě.
„Nechci být pesimista, ale nepodaří se to skoro nikdy. U mnoha staveb byly ze strany aktivistů připraveny různé interpelace na magistrát, byly organizované petice, demonstrace. A nebylo to nic platné,“ konstatuje.
Sedm kroků, co dělat, „nechceš-li, aby se boural dům“
Poslední rada, když vše selže, proto zní: „Běž si barák vyfotit, abys měl aspoň nějakou památku.“ A třeba zmíněný Transgas zvěčnila i „role“ ve filmu. Zahrál si v komedii Vesničko má středisková. Tam byl ovšem sídlem společnosti Dřevoplech.
Na závěr publikace autorka zařadila i několik staveb, které považuje za ohrožené. Lidé by si podle tohoto seznamu měli raději vyfotit třeba vily v Bubenči, bývalý průmyslový areál Zlíchovského lihovaru nebo Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově, která se začne bourat pravděpodobně v roce 2024.
