Před stoletím a čtvrt, 28. prosince 1895, se v kavárně Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů shromáždilo 33 váhavých hostů, kteří si nebyli jisti, na co se to vlastně přišli podívat. Přesto dal každý z nich za dlouho očekávané představení jeden frank. O několik okamžiků později bylo všem zřejmé, že právě byli svědky něčeho, co navždy změní celý svět. Toho večera se udál zrod nového zábavního průmyslu – takzvaného „sedmého umění“ – filmu. Auguste a Louis Lumièrové tehdy napjatému publiku představili deset krátkých snímků, které natočili na svůj nový vynález kinematograf.
„Ke konci představení zavládl v místnosti naprostý chaos.“ Před 125 lety se v Paříži zrodila kinematografie
Diváci byli usazeni a vyčkávali, zatímco bratři operovali se svým strojem. V zatemněných sklepních prostorách kavárny Grand Café náhle vyšlehly na plátno jasné paprsky světla. Před uchváceným obecenstvem se zničehonic objevily pohybující se obrázky zachycující dělníky končící dlouhou směnu v továrně a chystající se po únavném dni vrátit domů. Jednalo se o krátký, nestřižený záběr východu z továrny, z dnešního pohledu by se ani nedalo říct film. Byl to pouze jeden neměnný záběr z místa, takzvaný šot.
Šlo o režijní debut bratrů Lumiérů a historicky první film, 46sekundový černobílý snímek „La sortie des ouvriers de l'usine Lumière“, neboli Dělníci opouštějí továrnu Lumière v Lyonu. Název říká o filmu prakticky vše, co se v něm odehrává, statická kamera natáčí poměrně všední situaci v lyonském závodu.
Pro současného diváka nejde o nic zajímavého, ale pro publikum v pařížské kavárně byly pohybující se obrázky šokující, něco takového v životě neviděli. Všichni v místnosti v úžasu ztichli a napjatě sledovali plátno po celou dobu promítání.
Auguste a Louis v průběhu večera postupně představili všech deset filmů zachycujících každodenní život Francouzů ke konci 19. století, přičemž každý z nich trval kolem minuty. Kromě snímku o dělnících bratři zachytili například akrobaty přeskakující přes koně nebo šťastnou rodinu krmící své dítě při snídani.
Zvláštní pozornost si vydobyl snímek „Arrivée d'un train en gare La Ciotat“ (Příjezd vlaku do stanice La Ciotat), o kterém koluje legenda, podle níž při promítáních vyvolal u diváků naprosté zděšení. Traduje se, že návštěvníci biografů buď uskakovali, anebo dokonce ze sálu strachy utíkali, vlak totiž zdánlivě najížděl přímo na ně. Historici se na důvěryhodnosti tohoto příběhu neshodují. Pravděpodobnější ale je, že šlo o marketingový tah, který měl do kin přitáhnout více lidí.
Mezi třiatřiceti šťastlivci sledujícími úplně první filmy byl i jistý Georges Méliés, budoucí průkopník kinematografie a otec vizuálních efektů, které navždy změnily filmovou tvorbu. Mimo jiné je autorem prvního „velkofilmu“ Cesta na Měsíc (La Voyage dans la Lune), známého právě svými revolučními triky. Představením byl tak uchvácen, že si od Lumièrů o rok později stroj odkoupil. Krátce nato začal natáčet a promítat své vlastní krátké snímky.
O osudové návštěvě pařížské kavárny později prohlásil: „V úžasu a otupělém překvapení jsme zírali na to, co se před námi právě odehrávalo. Ke konci představení zavládl v místnosti naprostý chaos. Nikdo z nás nemohl uvěřit tomu, že je něco takového vůbec možné.“
Po skončení promítání se rozutekli nadšení hosté zpět do pařížských ulic. Sláva revolučního vynálezu se rychle šířila po celém hlavním městě i mimo něj. Bratři se stali hvězdami a začali postupně rozšiřovat své podnikání. A to vše díky vynálezu, který jim nařídil vyrobit jejich otec Antoine.
Geniální synové vlivného podnikatele
Ten se v roce 1870, kdy se Francie vzpamatovávala z prusko-francouzské války, rozhodl přestěhovat s rodinou ze střežené východní hranice do bezpečnějšího Lyonu. Jakožto známý malíř a oceňovaný fotograf si ve městě otevřel malou firmu s fotografickými deskami.
Jeho dva synové Auguste a Louis vyrůstali v prostředí řemesla svého otce, které je od raného věku fascinovalo. V roce 1881 se sedmnáctiletý Louis začal zajímat zejména o fotografické desky, jež otec vyráběl. V té době byl populární nový typ potřený chemickou emulzí, což fotografy osvobozovalo od okamžitého vyvolávání snímků, jak bylo dříve nutností.
Mladý Louis začal tuto technologii zdokonalovat a již v raném věku se mu povedl nevídaný úspěch, vymyslel takzvanou „modrou desku“, která se stala okamžitým hitem. Vynálezem posílil podnikání svého otce natolik, že si Lumièrové mohli otevřít vlastní továrnu na okraji Lyonu. Ta se v polovině 90. let stala největší fotografickou fabrikou v celé Evropě.
Bratři Lumiérové v mládí (cca 1875)
Průkopníci vznikajícího průmyslu
V roce 1894 se Antoine Lumière zúčastnil výstavy v Paříži, kde Thomas Edison zrovna představoval svůj nový vynález – kinetoskop. Přístroj byl schopen pohyblivě přehrát sérii fotografií, šlo tedy o jakýsi první filmový aparát. Problém ale spočíval v tom, že na snímek se mohl podívat skrze kukátko pouze jeden člověk. Stroj navíc spotřebovával velké množství filmu, což se značně prodražilo.
Ve vynálezu spatřil Antoine potenciál a po svém návratu do Lyonu se se svými syny o novinku podělil. Následně jim nařídil, ať se pokusí vyvinout její levnější alternativu. Apeloval také na to, aby Auguste a Louise zkusili vynalézt nový způsob promítání – na plátno – tak, aby film mohlo sledovat více lidí současně.
Jelikož se Edison rozhodl nepatentovat svůj vynález v Evropě, mohli se bratři kinetoskopem přímo inspirovat. Po neúnavné práci Auguste a Louis nakonec po roce uspěli a představili nový přístroj: kinematograf, který znamenal světovou revoluci.
Kinematograf
Lumière Cinématographe byl brzy nato patentován. Film o šířce 35 milimetrů, který procházel závěrkou rychlostí 16 snímků za sekundu, se stal základem moderního promítaní. Člověk operující s přístrojem však musel ručně točit film klikou.
Aparát byl tišší než Edisonův a vycházející obraz byl také plynulejší než kinetoskop. Kromě toho se také lépe přenášel, protože tolik nevážil. Velikost a váha Edisonova kinetoskopu znamenala, že na něj mohly být filmy natáčeny pouze ve studiu. Vynález bratrů Lumièrů ale kameramanovi umožnil natáčet cokoliv a kdekoliv, ať už na ulici, nebo uvnitř.
Základy filmové branže
Den po prvním veřejném promítání v prosinci 1895 napsaly místní noviny: „Možnost zaznamenat mluvené slovo už tu byla, nyní si můžeme znovu přehrát život. V budoucnu to znamená příležitost znovu vidět naše blízké, kteří už dávno nejsou mezi námi.“ Článek vyvolal velký ohlas a na další promítání už se snažily dostat davy. Po obrovském úspěchu se Lumièrové rozhodli expandovat i mimo Francii.
V roce 1896 otevřeli nová provizorní kina v Londýně, Bruselu a v New Yorku. Zde promítali více než 40 filmů z každodenního francouzského života. Vědomi si kreativního potenciálu toho, co sestrojili, začali bratři postupně natáčet i jiné typy snímků.
Úplně první filmový týdeník tak tvořily záběry z Francouzské fotografické společnosti, které Louis později předsedal. Lyonský hasičský sbor se zas stal námětem vůbec prvního dokumentu. Publikum sledování života na velkém plátně nesmírně fascinovalo a film se stal vyhledávanou zábavou. Proto roku 1897 otevřeli bratři v Paříži vůbec první kinosál na světě.
Bratři Lumiérové nebyli pouze technickými průkopníky, ale i marketingovými. Pro svá představení nechávali vyrábět i nápadné plakáty
Jelikož chtěli svůj vynález předat i do jiných rukou, vyškolili Lumièrové kameramany, kteří pak natáčeli filmy po celém světě. Nejenom že světovému publiku další tvůrci představili už hotové snímky, ale pořídili také vlastní záběry z míst, která navštívili.
Kameramané se vydávali do různých koutů světa a pořizovali tam unikátní záběry. Například jeden z nich, Charles Moisson, zamířil do Ruska, kde v roce 1896 zachytil korunovaci posledního cara Mikuláše II.
Bratři Lumièrové samozřejmě nepřestali filmy produkovat sami. V letech 1895 až 1905 jich natočili více než 1400, z nichž se mnohé zachovaly dodnes.
„Vynález, který nemá budoucnost“
V roce 1905 se bratři stáhli z právě zrozeného filmového průmyslu a vrátili se zpět k fotografii. Ve filmu neviděli žádnou budoucnost. Jednou dokonce prohlásili, že film „bude nějakou dobu atraktivní jako technická zajímavost, ale jinak nebude mít žádné obchodní využití.“ Považovali kinematografii za čistě technickou vymoženost, která se nebude nadále vyvíjet. Jak je zřejmé, mýlili se.
Průkopnická kariéra nadaných sourozenců však s vynálezem kinematografu neskončila. Na začátku nového století bratři svou pozornost zaměřili na další zásadní technickou výzvu: barevné fotografie. Ty sice již existovaly, ale jejich tvorba byla komplikovaná a časově náročná. Lumièrové se pokusili tehdejší nevýhodný způsob obejít a vymyslet nový, lepší.
V roce 1903 si nechali patentovat takzvaný autochrom (Lumière Autochrome). Tento raný proces vyrábění barevných fotografií znamenal obrovský skok. Hojně se využíval až do druhé poloviny 30. let dvacátého století.
Jedna z prvních barevných fotografií vyrobená autochromatickým procesem
Na základech, které položili Auguste a Louis Lumièrové, začali od přelomového dne 28. prosince 1895 stavět další filmoví tvůrci. Životní dráha obou průkopníků se uzavřela po druhé světové válce. Louis zemřel 6. června 1948, Auguste 10. dubna 1954.