V říjnu 1944 vyjel z terezínského ghetta do Osvětimi takzvaný umělecký transport. Zařazeni do něj byli i skladatel Viktor Ullmann a básník Petr Kien, kteří v Terezíně napsali jednoaktovou operu Císař Atlantidy. Fantasy příběh se ptá: Co se stane, když smrt začne stávkovat? Konce války, natož premiéry opery v sedmdesátých letech, se umělci nedožili. O interpretaci jejich operního díla se pokoušeli spiritisté – a nově také komiks amerického scenáristy Davea Maase. Vyšel i česky.
Opera Císař Atlantidy aneb Odepření smrti kombinuje prvky dystopické sci-fi, mytické fantasy, alternativní historie i žánru zombie. Příběh se odehrává v bájné Atlantidě. Její vládce už dobyl celý svět, ale plánuje další válku, tentokrát všech proti všem. Jenže Smrt už mu odmítá sloužit. Začne stávkovat – jenže může někdo vyhrát, když nikdo nemůže zemřít?
„Celou operu provází pocit čekání na smrt, která ale nepřichází. A to je součást emocí, které lidé v koncentračním táboře cítili. Nevěděli, kdy budou posazeni na vlak do Polska a co tam na ně čeká,“ podotýká autor komiksové adaptace Dave Maas.
Zároveň v Císaři Atlantidy rozpoznává témata lásky, naděje a také plno kousavého humoru. „Je to něco mezi revue a commedia dell’arte, i ty postavy tomu odpovídají. Je to zároveň koláž z různých motivů, což bylo u Ullmanna oblíbené,“ souhlasí muzikolog Lubomír Spurný z Institutu terezínských skladatelů.
Záměr nebyl protihitlerovský
Do hudby ukryl Ullmann i německou hymnu. „Do Císaře si můžeme pochopitelně projektovat Hitlera nebo kohokoliv jiného i dneska, ale původně záměr nebyl protihitlerovský, tím byla jakási obecná postava uzurpátora,“ podotkl Spurný.
Sám Ullmann měl s vojenským prostředím nemalé zkušenosti. Jeho otec udělal kariéru v rakousko-uherské armádě, a když vypukla první světová válka, přesvědčil Viktora, aby se sám přihlásil jako takzvaný jednoroční dobrovolník, čímž by se měl vyhnout nejhorším bojům v první linii. Coby „dělostřelecký pozorovatel“ se Viktor účastnil vítězné bitvy na řece Soča v dnešním Slovinsku na podzim roku 1917, zbytek konfliktu přečkal v zázemí na pobřeží Jaderského moře, kde měl na starost pořádání koncertů.
Při komiksové adaptaci opery vycházeli David Maas a kreslíř Patrick Lay z kreseb autora operního libreta Petra Kiena, jenž byl rovněž výtvarníkem. „Kdyby přežil holocaust, mohl se sám stát autorem komiksů. Měl pro to předpoklady,“ míní Maas. K původnímu libretu a dobovému kontextu se vracelo i nakladatelství Comics Centrum, pod jehož hlavičkou přeložil grafickou novelu do češtiny Ladislav Niklíček. V Židovském muzeu v Praze dohledávali překlady Kienových básní.
Premiéru nacisté zakázali
O vzniku samotné – německy psané – opery Císař Atlantidy je známo jen málo. Podmínky pro uměleckou tvorbu byly v Terezíně složité. „Skladby se musely nacvičit velmi rychle, čili byly krátké. Provozovací aparát byl malý, k dispozici byl malý smyčcový orchestr, žádná velká filharmonie tam nebyla,“ připomíná Spurný.
Generální zkoušku Císaře Atlantidy se ještě podařilo odehrát. „A pak, když to esesáci viděli, protože oni museli na generálce být, tak to zakázali,“ vzpomínal v dokumentu Hudba z Terezína operní pěvec Karel Berman, tehdejší představitel postavy Smrti.
„Ty důvody jsou nejasné. Nevíme přesně proč, patrně v tom sehrál roli také sebekritický pohled samotného autora,“ míní muzikolog Spurný. Opera Císař Atlantidy tak v terezínském ghettu nakonec uvedena nebyla.
Médium, které mluví s mrtvými skladateli
Viktora Ullmanna a Petra Kiena nacisté v říjnu 1944 přesunuli do Osvětimi, kde také oba záhy zemřeli.
Ještě předtím ale Ullmann své písemnosti svěřil terezínskému knihovníkovi, pražskému filozofovi Emilu Utitzovi a díky tomu se opera zachovala. Ullmann vytvořil za dva roky v Terezíně (internován zde byl v září 1942) dvaadvacet skladeb, uvádí muzikoložka Magdalena Živná, zakladatelka festivalu Ullmannovské slavnosti ve skladatelově rodném Těšíně.
Z Utitzovy úschovy putovaly Ullmannovy rukopisy do dalších rukou, zájemce o naplnění tohoto hudebního odkazu se našel až v sedmdesátých letech v britském dirigentovi Kerrym Woodwardovi.
Díky němu má tento příběh i mystickou odbočku. Woodward se spojil s anglickou skladatelkou, klavíristkou a spiritistkou Rosemary Brownovou, která tvrdila, že komunikuje s mrtvými komponisty. Jejích služeb využíval údajně i třeba Leonard Bernstein, spoluautor světově proslulého muzikálu West Side Story.
Woodward tvrdil, že se mu prostřednictvím Brownové podařilo navázat kontakt s Ullmannem. Díky tomu prý mohl zodpovědět otázky týkající se skladby, což vedlo ke změnám v původní partituře.
Nahrávky spiritistických seancí poskytl dirigent argentinskému režisérovi Sebastiánu Alfiemu, který o opeře Císař Atlantidy natočil před dvěma lety film.
„Médium, které mluví s mrtvými skladateli?“ přiznal se filmař k počátečnímu skepticismu. Záznamy ho ale přesvědčily. „Rosemary v sedmdesátých letech nemohla Ullmanna nijak znát, protože jeho život a dílo vymazal nacismus. Přesto nám zprostředkovala detaily z jeho životopisu, které nikdo jiný neznal a které se později ukázaly jako pravdivé,“ uvedl pro magazín Variety. Nicméně důvěryhodnost příběhu prý nechává na divákovi.
Světová premiéra pomohla k zájmu o Ullmanna
Císaře Atlantidy aneb Odepření smrti uvedl Woodward ve světové premiéře v Amsterdamu v roce 1975. Bohužel ve značně zkreslené podobě vzdálené originálu, poznamenává muzikoložka Živná v textu k festivalové výstavě o Ullmannovi. Každopádně uvedení dalo zásadní impuls k zájmu o skladatelovo dílo.
České premiéry se Ullmannova operní alegorie diktatury dočkala v roce 1995, kdy ji uvedlo na své komorní scéně pražské Národní divadlo. Premiéru věnovali inscenátoři památce už zmíněného pěvce Karla Bermana, dlouholetého člena první scény, který ten rok zemřel a v Terezíně měl zpívat jednu z hlavních rolí.
Loni Císaře Atlantidy zařadilo na repertoár Národní divadlo moravskoslezské. Uvedlo ho spolu s další Ullmannovou jednoaktovou operou Rozbitý džbán, obě v přebásnění Jaromíra Nohavici.
Umělecký transport do Osvětimi
Z terezínského ghetta do Osvětimi odjeli Viktor Ullmann a Petr Kien takzvaným uměleckým transportem Er z 16. října 1944. Během jednoho měsíce bylo tehdy z Terezína do „továrny na smrt“ vypraveno jedenáct transportů. Nacisté tak naplňovali plán likvidace židovských vězňů, k čemuž je popohnal vývoj války v Evropě v neprospěch třetí říše. Sovětská vojska postupovala a ve Francii se vylodili západní spojenci.
V uměleckém transportu se tísnili kromě Ullmanna a Kiena skladatelé Hans Krása a Pavel Haas (bratr slavného herce Huga Haase), dirigent Karel Ančerl, klavírista Gideon Klein, herec a divadelní režisér Gustav Schorsch, skladatel a pianista Rafael Schächter či výtvarník František Zelenka. Nikdo ze jmenovaných umělců kromě Ančerla nepřežil, z 1500 deportovaných v transportu Er zahynulo 1372 lidí.
V ghettu vznikala nová hudba
I přes extrémní podmínky mohli židovští skladatelé v Terezíně komponovat a jejich skladby nazkoušeli hudebníci a zpěváci. Nacisté totiž umožnili židovské táborové správě pořádat v Terezíně koncerty, divadelní a operní představení. Řada děl zde byla uvedena poprvé, týkalo se to zejména komorní hudby, například Ullmannovy klavírní sonáty číslo 7.
Velkým organizátorem hudebního života v Terezíně byl skladatel a pianista Rafael Schächter. V tíživých podmínkách nastudoval celou Smetanovu Prodanou nevěstu, Mozartovu Figarovu svatbu a Kouzelnou flétnu, Smetanovu Hubičku či Verdiho Rekviem. Nastudování Rekviem ale mělo tragický podtón, neboť dvakrát nacisté jeho sbor zařadili do transportu, teprve třetí sbor skladbu opravdu provedl.
Jedním z nejúspěšnějších děl v Terezíně byla dětská opera Hanse Krásy Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistera. Hra o odporu dvou sourozenců proti bezcitnosti světa dospělých se v ghettu dočkala více než padesátky repríz. Závěrečná scéna je zachycena v propagandistickém snímku s názvem „Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území“. Ten se natáčel v ghettu ještě v srpnu a září 1944, nakonec ale nikdy nebyl uveden a zachovalo se z něj jen torzo.
