Osmnáctiletého středoškoláka zatkne policie a na služebně ho ubije k smrti. Skutečná událost ze začátku osmdesátých let posloužila jako inspirace pro polský film Nezanechat stopy. Politický thriller o praktikách totalitního režimu a odvaze jim čelit měl loni světovou premiéru v hlavní soutěži benátského festivalu. Teď vstupuje do tuzemské distribuce.
Když je vyřešení záhady nemožné. Ve filmu Nezanechat stopy ubije policie středoškoláka k smrti
Události v kultuře: Nový film Nezanechat stopy (zdroj: ČT24)
Grzegorze Przemyka, syna básnířky a opoziční aktivistky zmlátí příslušníci tak, že na následky zranění o dva dny později umírá. Film založený na skutečných událostech sleduje příběh Jurka, jediného svědka, který se přes noc stal nepřítelem státu číslo jedna.
„Případ Przemyka je tak složitý, mnohovrstevnatý, že ho můžeme vnímat z různých úhlů pohledu. Napoprvé mě zajímal z pohledu matky. Ale pak jsme si uvědomili, že by to byl příliš omezený pohled. Že by to byl jen intimní příběh o zármutku. Bylo by to velmi důležité, emocionální, to ano, ale nebyl by to film, na který bych se chtěl dívat,“ popisuje režisér Jan P. Matuszyński.
Grzegorze Przemyka čekala v polovině května roku 1983 už jen ústní maturita. Policie ho v centru Varšavy zatkla, protože odmítl předložit občanský průkaz. Později se ukázalo, že ho měl u sebe. Nechtěl to udělat proto, že stanné právo bylo tou dobou pozastaveno, tudíž se postavil za svá občanská práva. Zemřel tři dny před devatenáctými narozeninami. Jeho pohřeb byl manifestací odporu proti komunistickému vedení Polska.
Jaká byla 80. léta v Polsku
„Moje generace se neučila nic o tom, co se u nás odehrávalo v posledních padesáti, sedmdesáti letech. A domníval jsem se, že právě případ Grzegorze Przemyka mi nabídne velmi dobrou příležitost zjistit, jaká byla osmdesátá léta v Polsku,“ říká Matuszyński, jenž se inspiroval i knihou Nezanechat stopy: Případ Grzegorze Przemyka od Cezaryho Łazarewicze.
Podle režiséra se film odchyluje od tradičních struktur thrilleru. „Otázkou je, kde se odehrálo největší násilí. Zajímají mě věci, které se zdají být zřejmé pouze na první pohled. Jenže když se do nich člověk ponoří, zjistí, že jsou mnohem složitější. Z nich může vzniknout dobrý film,“ myslí si.
Jurek Popiel, tedy hlavní postava a svědek, toho podle režiséra viděl nejvíce, ale neviděl všechno. „Je to stejný druh perspektivy jako v Antonioniho filmu Zvětšenina. Chcete vyřešit celou záhadu, ale je to nemožné. To mě velmi zaujalo, protože pojem pravdy, alespoň v objektivním slova smyslu, zde vlastně neexistuje. Každý má svou vlastní pravdu, se kterou lze manipulovat, a navíc má téměř každá postava zcela odlišné motivace,“ domnívá se.
Tísnivost a útlak
Matuszyńskiho inspiroval prý Coppolův Rozhovor nebo Pollackovy Tři dny Kondora a další americké filmy ze sedmdesátých let. „Pokud jde o hudbu Ibrahima Maaloufa, od začátku jsem chtěl, aby byla hodně expresivní. Když jsem hledal heslo, který by ji nejlépe vystihovalo, přišel jsem na to, že by měla působit tísnivě. Tísnivost a útlak jsou společným rysem celého příběhu a přišlo mi, že hudba by měla jeho postavy ještě víc drtit a držet je v labyrintu, z něhož se nedokážou vymanit,“ říká režisér.
Drama Nezanechat stopy koprodukovala ČT a podpořil ho i Státní fond kinematografie, proto mohlo získat na letošních cenách Trilobit od Českého filmového a televizního svazu FITES hlavní cenu. V Polsku má teď třináct nominací na výroční ocenění tamní filmové akademie. Matuszyńskiho celovečerní debut Poslední rodina, který v příběhu dysfunkční rodiny malíře Zdzisława Beksińského ohýbal konvence životopisných dramat, byl uveden na více než stovce festivalů po celém světě.