Jak se proměnilo naše vnímání přírody a kulturní krajiny? A zanecháváme po sobě nějakou obyvatelnou? Výstava Stará bydliště v brněnském Domě umění shrnuje úvahy šestnácti výtvarníků a architektů. Jejich díla vypovídající o mizející zemi a proměnách vztahu člověka ke krajině doprovází poezie Ivana Blatného.
Kdybys tu se mnou šel, viděl bys, co mám rád. Kostelík, strouhu, sklad…
Vztah člověka a krajiny rozebírá výstava Stará bydliště (zdroj: ČT24)
Pro Blatného byly místo a krajina stěžejním tématem. Na výstavě jako kontrast k současné podobě kulturní krajiny, tedy takové, která vznikla vlivem činnosti přírody a člověka, slouží jeho verše ze sbírky Melancholické procházky (1941) a pozdějšího výboru Stará bydliště, jenž dal instalaci zároveň název.
Stará bydliště jsou skvělou metaforou pro kulturní krajinu, budovali ji naši předci a my ji v současné době ztrácíme. Navíc Blatný ve svých básních velice často krajinu reflektuje.
Výstava tak staví díla odrážející víceméně idealizovanou a přirozenou krajinu vedle tvorby, která se kriticky vyjadřuje k současnému stavu. „Kdybys tu se mnou šel, viděl bys, co mám rád. / Kostelík, strouha, most, krajina obyčejná, / všední a překrásná jak šedí vrabci z hejna, / řeka, stín kaštanu, hojivá vůně, chlad,“ veršoval například Blatný před osmdesáti lety.
Vzpomínka na krajinu
Dnes by svou báseň musel trochu pozměnit. Například projekt Krajiny logistiky na výstavě upozorňuje, že každý den mizí hektary půdy pod vrstvami betonu. „Za poslední tři roky se celková plocha skladů u nás zdvojnásobila. Kombinace levné práce, centrální polohy a rozmachu on-line nakupování tu připravila ideální podmínky pro současný explozivní růst logistických parků,“ varuje čtveřice autorů, architekti Kateřina Frejlachová, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha a Martin Špičák.
Lukáš Kováčik se rozhodl na necitlivou zástavbu či neekologické zemědělství poukázat prostřednictvím koláží. Z nich vytvořil sérii pohlednic. „Jsou formou, která v nás evokuje vzpomínku na krajinu,“ vysvětluje výtvarník, že obsahem jeho díla je i nostalgie.
Les i květák
Vladimír Turner do výstavní síně přírodu doslova dovezl – podlahu jedné z místnosti zasypal listím, kůrou a mechem, aby si návštěvníci při sledování jeho videa připadali jako v lese. Tam svou performanci totiž natáčel. „Je metaforou toho, že ekonomický růst a ekonomickými zájmy motivovaná politika ženou planetu do záhuby a my jako lidstvo si kolem sebe děláme ohnivý kruh, který v jednu chvíli prohoří,“ interpretuje své záběry.
Další z vystavujících Diana Winklerová k vytvoření iluzivní krajiny pro změnu použila zbytky textilu, kartonů a koberců. Nepřehlédnutelný je také její obří Absolutní květák z polystyrenu. Nejen její tvorba přivádí návštěvníky Starých bydlišť k zamyšlení až do 29. března.