Výtvarník Marek Nenutil aka Openmindz360 sestavil „malou“ retrospektivu, nejstarší vystavované dílo vytvořil ve dvanácti. Oscarový kostýmní výtvarník Theodor Pištěk pouští návštěvníky do svého abstraktního vesmíru. Projekt s dvojznačným názvem Sochařské city vnáší umění do ulic. A záři i pohasínání divadelních hvězd dokládají předměty s nimi spojené. Na nové tuzemské výstavy – dvě v Praze a dvě v Opavě – zvou reportáže Událostí v kultuře.
Marek Nenutil (Openmindz360°): Power of Life (do 6. ledna)
Ostravský výtvarník Marek Nenutil demonstruje sílu života. O výstavě Power of Life v opavském Domě umění mluví třiačtyřicetiletý umělec jako o své malé retrospektivě. V galerii vytvořil ve zmenšené podobě i svůj ateliér.
Nejstarší obraz, který vystavuje, vznikl, když mu bylo dvanáct, a patří k jeho nejosobnějším. Nenutil začínal street artem. Tvoří pod pseudonymem Openmindz360°. Jeho mysl je otevřená všem tématům a celou ji pohlcuje výtvarné umění. „Hlavní moto je má práce, od dětství mě naplňuje vším možným,“ netají se.
Pracuje prý i na sedmi plátnech současně. Témata střídá. Výrazné barvy z posledního, přírodního období střídaly černobílé malby, jimiž se vyjadřoval k tématu sportu. Na výstavě představuje ilustrace, koláže i objekty – bizarní miniaturní světy za sklem sestavené z toho, co výtvarník najde. Nejstarší je z roku 2005, Nenutil v něm využil rozbité hračky jeho syna.
Mezi dynamickými obrazy často plnými postav se vymykají dva. Na jednom je scan výtvarníkova mozku s ložisky roztroušené sklerózy. Druhým je jeho první paleta barev, s níž ve dvanácti začal malovat. Je také jediným obrazem, který mu visí doma.
Theodor Pištěk: Rozhovory s Hawkingem (do 29. ledna)
Theodor Pištěk je držitelem Oscara za kostýmy k filmu Amadeus, navrhl také uniformy Hradní stráže, v pražské Galerii Zdeněk Sklenář ale poprvé vystavuje pouze své abstraktní obrazy. Inspirovány jsou vesmírem a dílem teoretického fyzika Stevena Howkinga. Pištěka mrzí, že se s ním nestihl setkat.
Stejně jako slavný vědec ukazoval veřejnosti velký vesmír, ukazuje český malíř malé vesmíry – jak nazývá svá plátna. K fotorealistické malbě, která ho proslavila, se prý už nevrátí. Ale i v této tvorbě pro něj bylo typické tajemství a vnitřní napětí. „To prochází mou tvorbou od samého počátku. Ze začátku jsem rozřezával automobilové motory, abych viděl, co je vevnitř, a vyndával jsem součástky do různých kompozic,“ podotýká Pištěk.
Nyní rozřezává a skládá do kompozic samotný vesmír. Nejvíc ho ale zajímá, co je za hranou obrazu – kam vidí malíř, ale ne divák. Říká, že do takových obrazů by si nejraději vlezl a vydal se na průzkumnou misi.
Sochařské city (do září)
Sochařské city nabízí díla sedmi současných autorů na sedmi místech Opavy. Přivezl je spolek „Umění ve městě“ z Českých Budějovic. „Většinou sochy ve veřejném prostoru vstupují do městského racionálního prostoru s nějakou emocí. S nějakým iracionálním poselstvím. Takže vnášíme do toho města právě emoce, city,“ uvedl k projektu kurátor Michal Trpák.
Největší rozruch vzbudila v Opavě plastika Ego od Libora Hurdy umístěná před obchodní dům Breda. Pekelník s propíchnutým srdcem reaguje na konzum ve společnosti. Organizátoři se sochu v reakci na kritiku veřejnosti rozhodli přestěhovat. „Rozhodli jsme se představit komplexněji dílo Libora Hurdy a tuto sochu i jeho další díla přemístíme do zahrady Domu umění,“ vysvětlil Dominik Beneš z Opavské kulturní organizace (OKO).
Svá místa ale mohou změnit všechny objekty Sochařských citů. Sedm soch vnáší do opavského veřejného prostoru sedm různých témat. Instalace Ondřeje Olivy Printree našla své nové místo u Obecního domu. Větve odlité z hliníku pověsil nad Beethovenovu ulici, aby přiblížily snahu přiblížit se maximálně přírodě. Hned vedle stojí železná plastika Lukáše Raise Orchidea.
Kousek dál v parku je instalace Vladimíra France a Štěpána Molína s názvem Myšlenka. Trialog Matěje Franka pod Ptačím vrchem je sochou o komunikaci a porozumění. Tvoří ji tři železné postavy, které se navzdory zmatku vzájemně slyší. Dílo Milana Caise Disconnected má podobu utržené zástrčky. „Reaguje na dnešní on-line svět, ukazuje, jak by mohl vypadat off-line, tedy odpojen,“ dodává Beneš. V Popské ulici se zase Žebrák Jakuba Flejšara ptá, jestli nás dělá materiálno opravdu šťastnějšími.
Když hvězdy září (do 30. září)
Od kočovných ochotníků po herecké osobnosti současnosti – Národní muzeum na nové výstavě zkoumá postavení divadelních tvůrců ve společnosti během posledních dvou století: od kočových ochotníků až po herecké hvězdy.
„Popularita s sebou nese řadu pozitivních věcí, ale také ten, kdo se stává veřejným majetkem, je zneužíván různými ideologiemi a politickými režimy,“ poznamenává generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Divadlo je tady a teď. Herec nemůže hrát do šuplíku, ale musí hrát v době, ve které žije, a tím pádem s ní musí nějak vyjít,“ dodává kurátorka Lenka Šaldová.
Na výstavu se dostala třeba židle z bytového divadla disidentky Vlasty Chramostové nebo kresby z koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla vězněna tanečnice Osvobozeného divadla Nina Jirsíková. K vidění je pracovní stůl Oldřicha Nového, korespondence Radovana Lukavského, šaty Adiny Mandlové i karikatury pěvkyně Emy Destinové. To vše je jen zlomek z muzejních depozitářů. „Divadelní oddělení má přes pět set tisíc sbírkových předmětů,“ upřesňuje kurátorka.
