Nový majitel, který případně vydraží začátkem července obraz renesančního malíře Tiziana, by měl malbu dobře střežit. Výjev Odpočinek na útěku do Egypta se totiž do aukce dostane poté, co byl ukraden. Dvakrát. Očekává se, že cena by se mohla vyšplhat až na 32 milionů dolarů (739 milionů korun). Prodej patří k těm sledovaným i proto, že Tizianových děl v soukromých rukou je jen pár.
Vznik obrazu je datován na konec první dekády 16. století, to znamená, že ho Tizian namaloval sotva ve dvaceti letech. Přesný věk autora se těžko odhaduje i proto, že to, kdy se malíř narodil, známo není. Předpokládá se, že mezi lety 1488 a 1490.
V době vzniku obrazu už mladík ze severoitalského šlechtického rodu Vecelliů věděl, že kariéra soudce, kterou pro něj naplánoval otec konšel, nebude nic pro něj. Soudcovské kladívko vyměnil za štětec a učil se od mistrů. Později se vypracoval na portrétistu benátských dóžat, maloval i řadu habsburských panovníků. Jeho talent se projevoval v citu pro využití barev a šerosvitu, v Benátkách, kde se v 16. století čile obchodovalo, měl přístup k řadě pigmentů i díky dovozu.
Dramata v obrazech
Scény Tizianových obrazů často nepostrádají dramatičnost, což je typické spíše pro barokní styl než renesanci. Platí to mimo jiné i pro rozměrnou malbu Apollo a Marsyas na motivy řeckých bájí, kterou Tiziano tvořil na sklonku života. Výjev, kdy satyr je za drzý nápad vyzvat boha Apollona na soutěž v hudbě stahován zaživa z kůže, patří k nejcennějším uměleckým dílům v Česku. Visí na kroměřížském zámku.
Odpočinek na útěku do Egypta, který naopak pochází z Tizianových raných malířských let, se ale obešel na první pohled bez větších dramat. Ukazuje Marii s novorozeným Ježíškem v náručí a Josefa sedícího poblíž ve stínu stromu ve venkovské krajině. Josef se zdá vyčerpaný, Madona je zachycena v něžné mateřské chvíli, nicméně vzbuzuje dojem pevné ženy.
Celá scéna působí poklidně, i když ano, okolnosti jsou dramatické – trojice narychlo prchla poté, co Josefa varoval anděl, že judský král Herodes chce možného konkurenta zabít. Znepokojujícím momentem obrazu je bílá plena přehozená přes Mariino koleno – předzvěst budoucího rubáše.
Momentkou ze života Svaté rodiny vnesl Tizian podle Henryho Pettifera z aukční síně Christie's do náboženské malby naturalismus, což bylo ve své době revoluční.
Ne úplně samozřejmé je i to, že se v nabídce aukčního domu objeví Tizianovo dílo. „Je neuvěřitelně vzácné, aby se obraz takového významu dostal na aukční trh, v soukromých rukou je jen velmi málo významných Tizianových děl,“ upozorňuje Henry Pettifer.
Ve sbírkách Habsburků i Napoleona
Stopy, po nichž by se dalo vydat za historií Odpočinku, nejsou úplné. Kdo si obraz objednal, zůstává skryto. Prvním doloženým majitelem malby byl až na počátku 17. století benátský obchodník s kořením Bartolomeo della Nave, který si budoval reprezentativní sbírku umění benátských mistrů. Tizian v ní byl zastoupen nejméně patnácti díly.
Po kupcově smrti většinu jeho děl zakoupil skotský vojevůdce James Hamilton a nechal je převézt do Londýna. Jenže těšit se z nabytého umění stihl jen zhruba dekádu. V roce 1649 byl sťat poté, co padl do zajetí v jedné z bitev anglické občanské války mezi parlamentaristy a roajalisty (k nimž patřil).
Tizianův Odpočinek se tak posunul do jedné z nejlepších uměleckých sbírek své doby v držení rakouského arcivévody Leopolda I. Viléma. Obraz poté léta zůstal v habsburské sbírce a dědičně přešel na Karla VI., Marii Terezii a Josefa II., až byl převezen do Vídně.
Tam v paláci Belvedere padl do oka napoleonským vojskům během francouzské okupace města v roce 1809. Tehdy byl ukraden poprvé. Dostal se do Paříže, do muzea budovaného rodinou Bonaparte, ale už v roce 1815, kdy bitva u Waterloo ukončila tažení rozpínavého Francouze Evropou, se do Vídně vrátil.
Tizian na zastávce autobusu
Dalším majitelem obrazu se stal skotský velkostatkář, ale také mecenáš umění Hugh Andrew Johnstone Munro. Když zemřel, jeho sbírka byla rozdělena na dvě části a v roce 1878 vydražena také v Christie's. Od té doby Tizianův obraz nikdo neprodával, takže na trh s uměním se dostává nyní po téměř století a půl.
Odpočinek našel tehdy majitele v markýzi Johnovi Alexanderu Thynneovi, který mistrovský biblický výjev pověsil do salonu svého sídla v anglickém Wiltshiru. Zůstal tam bez větší pozornosti veřejnosti až do roku 1995, kdy plátno o rozměrech 60 krát 45 centimetrů ukradli dosud neznámí zloději.
Do markýzova domu se dostali oknem v prvním patře, když vyšplhali po žebříku a rozbili sklo. Ve chvíli, kdy se rozezněl poplašný signál, byli už pachatelé pryč, a přestože policie dorazila za pár minut, neměla se čeho chytit. Policisté tehdy vyjádřili obavy, že krádež byla kouskem mezinárodního gangu zlodějů umění, který opakovaně „úřadoval“ na jihu Anglie.
Dva roky po krádeži prý přišla žádost o výkupné, nicméně malbu se podařilo nakonec navrátit po sedmi letech díky detektivovi Charlesi Hillovi, který se specializoval na hledání umění. Využíval své zkušenosti ze Scotland Yardu. Mimo jiné pomohl vypátrat Munchův Výkřik, který zmizel také v polovině devadesátých let z Národního muzea v Oslu.
Tizianův obraz, představující zastávku Svaté rodiny, čekal na vyzvednutí v PVC tašce rovněž na zastávce – ovšem autobusu v Londýně. Bez rámu, ale jinak nepoškozen. Hill později uvedl, že ho k místu nálezu dovedl muž, který vypadal jako podvodník Arthur Daley z televizního seriálu Minder, a to za sto tisíc liber, což byla odměna vypsaná za informace vedoucí k nalezení malby.
„Pestrá historie a neobyčejný příběh jsou u uměleckého díla vždy zajímavé," nepochybuje Orlando Rock z Christie's. „Skutečnost, že byla dost dobrá pro Napoleona a byla dost dobrá pro lorda Batha, je opět další připomínkou toho, jak vzácná a krásná tato věc je,“ dodal.
