V bostonském Muzeu Isabelly Gardnerové vystavují už roky na stěně prázdné rámy. Až do března 1990 v nich visely obrazy v ceně dosahující půl miliardy dolarů. Zloděje, kteří malby odnesli, nepomohli dopadnout vyšetřovatelé FBI ani několikamilionová odměna. Podezření ukazují na mafii, nicméně důkazy chybí, a tak největší krádež obrazů v historii zůstává stále neobjasněná.
Ještě byla noc, když 18. března 1990 přišli do Muzea Isabelly Gardnerové, nesoucí jméno americké sběratelky umění a filantropky, dva policisté. Přes interkom se dožadovali vstupu s vysvětlením, že vyšetřují nahlášený incident. Ve skutečnosti šlo o zloděje a policejní uniformy jim posloužily jen jako zástěrka, díky níž se bez problémů dostali dovnitř.
Spoutali dva noční strážce, zavřeli je do sklepa a deaktivovali bezpečnostní systém. Kudy a kdy se po muzeu pohybovali, se ale ví díky snímačům pohybu, které signalizují, pokud je někdo v místnosti.
Jedenáct obrazů, jedna soška, jedna váza
Následně odnesli jedenáct obrazů, mimo jiné jednu z pouhých pětatřiceti známých maleb nizozemského barokního mistra Jana Vermeera s názvem Koncert a Rembrandtovu Bouři na moři Galilejském, jedinou malbu, o níž se ví, že na ní tento malíř zachytil moře.
Zmizela i další Rembrandtova díla: Dáma a pán v černém a také autoportrét. Jiný autoportrét, na němž Rembrandt zachytil sám sebe coby třiadvacetiletého mladého muže, sice sundali ze zdi, ale nechali stát opřený o skříň. Současný šéf bezpečnosti muzea Anthony Amore se domnívá, že na plátno napnuté na těžké dubové desce prostě zapomněli.
Odnesli ale pět menších kreseb od Edgara Degase či plátno U Tortoniho Édouarda Maneta. Přihodili ještě čínskou bronzovou vázu Ku z dvanáctého století před naším letopočtem a sošku orla z žerdi na zástavě Napoleonovy Císařské gardy.
Celková cena lupu se vyšplhala k pěti stům milionům dolarů. V muzeu se nenechavci podle všeho dobře vyznali, věděli například o tajných dveřích za jedním z obrazů.
Michelangelo je nezajímal
Nešetrné zářezy od ostré čepele, nejspíš nože na karton, na podpěrách obrazů vedou k domněnce, že zloději nebyli přímo znalci umění. Potvrzuje to i jejich zájem o plátno s obeliskem na pozadí zatažené oblohy, které se připisovalo Rembrandtovi, ale dávno před krádeží se zjistilo, že ho ve skutečnosti namaloval malířův žák Govert Flinck.
Navíc jiná významná díla v muzeu ignorovali. Bez povšimnutí nechali třeba kresbu od Michelangela či nefritové figurky v milionové hodnotě. Místo toho několik z celkem jednaosmdesáti minut v muzeu strávili snahou uvolnit z uzamykacího mechanismu zmíněnou čínskou vázu zdaleka ne takové hodnoty.
Ukradená umělecká díla odnesli do auta nadvakrát, odjeli ve tři čtvrtě na tři ráno. Muzejní hlídači zůstali spoutáni až do příjezdu policie ve čtvrt na devět dopoledne.
Policie byla optimistická, jenže mafie mlčí
„Muzeum se nedá vydírat. Pojišťovny totiž nevyplácí prémie těm muzeím, která jednají s vyděrači z řad zlodějů uměleckých předmětů. Proto je policie podporovaná Interpolem celkem optimistická a věří, že se obrazy brzy opět vynoří na denní světlo,“ psaly tehdy zpravodajské agentury.
Vyšetřování začalo okamžitě, nikam ale nevedlo. Dostatečnou motivací pro pachatele či jejich okolí se nestala ani odměna navýšená na deset milionů dolarů, zkrácení případného vězeňského trestu, či dokonce plné osvobození.
Až před zhruba deseti lety FBI informovala, že možná zná identitu zlodějů. Za pravděpodobné poberty označila dva zločince z okolí Bostonu, George Reissfeldera a Leonarda DiMuzia. Oba zemřeli do roka po slavné krádeži a policie neupřesnila, proč jako pachatele vytipovala zrovna je.
Zcizené obrazy se prý od nich díky kontaktům v organizovaném zločinu dostaly do Filadelfie, kde se měly prodat na černém trhu. O takových transakcích však nejsou důkazy. Pravdou je, že ukradená díla jsou kvůli své proslulosti v podstatě neprodejná.
Spekulovalo se, jestli se mafie tímto způsobem nepokusila získat vyjednávací páku na propuštění některého ze svých členů z vězení. Strůjcem plánu měl být boss italské mafie v Bostonu Carmello Merlino. FBI se k němu snažila dostat skrze jeho podřízeného Davida Turnera, odsouzeného kvůli ozbrojené loupeži. Nabídku shovívavosti výměnou za informace Turner nepřijal. Jakoukoliv účast na krádeži popřel a odseděl si jednadvacet let.
Napojení na IRA
Zvažovaly se i politické motivy činu. Nestál za nápadem James Bulger, přezdívaný Whitey, aby pomohl nakoupit zbraně Irské republikánské armádě? Šéf irsko-americké mafie žil dvojím životem, byl totiž informátorem FBI, kam donášel informace o nepohodlné mafiánské konkurenci.
Když se dozvěděl, že se chystá jeho zatčení, utekl – a šestnáct let se mu podařilo skrývat. Žil se svou přítelkyní na pobřeží v Santa Monice a sousedé byli asi hodně překvapení, když do bytu starších manželů „Gaskových“ vtrhla jednoho dne policie. Našla tu nezdaněné dolary v hotovosti a slušný arzenál střelných zbraní, ale v obývacím pokoji nevisel žádný Vermeer ani Rembrandt. A spojitost s krádeží Whitey odmítl.
Pokud něco věděl, odnesl si to do hrobu, protože v roce 2018 skončil zavražděn za mřížemi, kde měl sám za několik vražd strávit zbytek života. Soukromý detektiv se zkušeností ze Scotland Yardu Charles Hill tehdy řekl deníku The Guardian, že o Bulgerově zapletení do případu není pochyb. Přestože nezvratné důkazy neexistují. Pokud jde o krádeže umění, měl Hill skvělý životopis. V utajení přispěl mimo jiné k navrácení ukradeného Výkřiku od Edvarda Muncha do Národního muzea v Oslu.
Otevřel hlídač schválně?
Vyšetřování skončeno není, stopy ale vychládají. Minulý měsíc zemřel ve věku 57 let Richard Abath, noční hlídač, který umožnil do muzea vstup zlodějům. Ti ho následně poustali a nasadili mu roubík zajištěný lepicí páskou.
Abath nikdy nebyl označen za podezřelého, vyšetřovatelé ale jeho chování opakovaně prověřovali, protože – na rozdíl od druhého kolegy – otevřel mužům dveře, ačkoliv to bylo v rozporu s bezpečnostním protokolem muzea. FBI sledovala dlouhodobě Abathův majetek, ale za celou dobu nezaznamenala žádné podezřelé příjmy. Detektor lži, který hlídač podstoupil dobrovolně, byl označen za neprůkazný.
Muzeum se nevzdává naděje, že se mu alespoň část děl vrátí. Na svém webu zaručuje diskrétnost a deset milionů dolarů tomu, kdo poskytne relevantní informace. A návštěvníkům, kteří se o slavnou krádež zajímají, nabízí prohlídku s audioprůvodcem. Zločin, který nemá v historii umění obdoby, tak mohou sledovat minutu po minutě.
