Výstava A nic nás nerozdělí, jež právě probíhá v pražské Kunsthalle, nabízí tvorbu partnerské dvojice Hans Hartung a Anna-Eva Bergmanová. Německý malíř i grafik a norská malířka a grafička se sice od sebe na dlouhých patnáct let oddělili, ale pak se opět shledali a žili a tvořili spolu až do smrti.
Výstava v Kunsthalle je historicky první výstavou, na níž jsou díla uměleckých i životních partnerů představena společně. Něco tak zdánlivě samozřejmého, logického nebývá vždy zvykem.
Kolik společných výstav například Jiřího a Běly Kolářových jsme viděli? Adrieny Šimotové a Jiřího Johna? Věry a Vladimíra Janouškových? Evy Kmentové a Olbrama Zoubka? Anebo, podíváme-li se za hranice, Jacksona Pollocka a Lee Krasnerové? Willema de Kooninga a Elaine de Kooningové? Roberta a Sonii Delaunayových? Maxe Ernsta a Dorothey Tanningové? Ano, byli vystavovaní „společně“, ale v rámci tematických či skupinových výstav, ne jako partneři. Anebo, zabrousíme-li do vážné hudby, jsou pořádány „manželské“ koncerty se skladbami Roberta Schumanna a jeho ženy Clary?
Podnět ke společné výstavě Hanse Hartugna a Anny-Evy Bergmanové vyšel od hlavní kurátorky pražské Kunsthalle Christelle Havranek, která dodala, že „tvorba Anny-Evy Bergmanové byla dlouhou dobu zastíněna slávou jejího partnera“. Důležitý byl ale také vstřícný postoj francouzské nadace Fondation Hartung-Bergman, jež odkaz dvojice spravuje.
Seznámili se na plese
Ale vraťme se na počátek. Oba umělci se seznámili 9. května 1929 na plese, pětadvacetiletý Hartung měl za sebou studia hned na třech prestižních výtvarných akademiích, v Lipsku, Drážďanech a Mnichově, o pět let mladší Bergmanová prošla akademiemi v Oslu a Vídni. Padli si do oka, metr a padesát osm centimetrů vysoká Bergmanová vypadala podle jeho slov jako „malá holčička s velkýma modrýma očima“, o něco vyšší Hartung byl elegantní, s pečlivě učesanou pěšinkou, není proto divu, že jí připomínal herce Rudolpha Valentina.
Záhy se vzali, cestovali. Bohužel častá onemocnění a všemožné zdravotní i psychické potíže si začaly vybírat svou daň, nemluvě o politické situaci, kdy Hartung po jednom surovém výslechu na gestapu emigroval do Paříže a žena jej na jaře 1936 následovala. Ovšem to již bylo zaděláno na rozchod. A tak 19. dubna 1937 napsala Bergmanová dopis, v němž manželovi vypočítává důvody, proč jej opouští: především potřebuje a chce být sama, žádný jiný muž v tom není.
Rozvedení, ale ne oddělení
Po rozvodu tvořili každý dál, oba uzavřeli nová manželství. Hartung se po útěku z Francie, kdy o vlásek unikl smrti a skončil ve španělských kriminálech, dal k cizinecké legii a v bojích přišel v roce 1944 o nohu, Bergmanová se vrátila do Norska, napsala knihu, dál malovala.
Od roku 1948 si začali zase psát, ale velice obezřele, s velkými zámlkami, a zvláště z její strany spíše o tvorbě, nic osobního (například v roce 1950 bývalému manželovi v dopise píše, že z jeho děl „vyzařuje taková jistota, srozumitelnost, přísná logika a inteligence, až je to skoro neuvěřitelné“.).
Zkrátka, Hartung by se rád opět sblížil, jeho bývalá žena však uniká, obává se možného ovlivnění. Až pak, to si je již svou vlastní cestou zcela jistá, se 9. března 1952, jako v nějaké hollywoodské romanci, opět setkají, oba tvrdí, že náhodou. Ve skutečnosti to bylo jinak. Od té doby se každopádně od sebe nehnuli a rozdělila je až smrt (Bergmanová zemřela v roce 1987, Hartung ji o dva roky přežil).
Peripetie jejich vztahu poukazují na opravdové sepětí a pouto, jež živilo i jejich tvorbu, oboustranně svébytnou, přesto v něčem společnou. Tedy, přinejmenším ve vědomé potřebě zůstat sami sebou a také jít stále dál – což ovšem nevylučuje, že byli vždy jak v uměleckém souladu, tak i kontrapunktu.
Staré dobré řemeslo
Při procházení výstavou se opět potvrzuje stará pravda, jak skuteční mistři, tedy ti, kteří došli až k výrazně nefigurální, řekněme abstraktní malbě, skutečně uměli malovat, kreslit, měli tedy na čem stavět – protože, a platí to ve veškeré tvorbě, tedy i literární či hudební – pouze máme-li v malíčku základy, můžeme je překračovat, ba bořit.
Úvodní část výstavy o tom podává jednoznačné svědectví. Jsou zde portréty, jejichž autory jsou oba umělci, ještě coby začínající, mladí lidé kolem dvaceti, již však zcela přesvědčiví ve svém výtvarném výrazu. Je to portrét pastelem Bez názvu (1929) od Bergmanové či Hartungův Autoportrét (1922), olej svými výrazně gestickými tahy ještě kořenící v expresionismu, další takový jeho akvarel Bez názvu (taktéž 1922) již není tak razantní.
V souvislosti s „tradiční“ malbou nelze nezmínit dva menší oleje Bergmanové z roku 1933, eventuelně 1933–34, zachycující snad středomořskou architekturu, kdy hmoty domků, vše v odstínech bílé, prostoupeno světlem, působí vnitřním klidem, ale i její Autoportrét z roku 1946, velice střídmý, zbavený všeho přebytečného, přesto výmluvný a podobně vyrovnaný.
Počátkem třicátých let začal Hartung přecházet k abstrakci, vždy výrazně gestické, zatímco Bergmanová se ještě držela figurální malby, byť již také rozvolněné. Směr však již byl vytyčen, cesta nastoupená.
Spolu, ale každý po svém
V expozici je ukázáno, jak každý z manželů měl vlastní způsob práce, zvláště poté, co si v roce 1961 postavili v Antibes na Azurovém pobřeží vilu, v níž měl každý svůj vlastní ateliér a v níž se zároveň ztělesnily jejich představy funkční, čisté architektury.
Ostatně již v roce 1959 si v Paříži v Rue Gauguet 5 koupili čtyřpatrový funkcionalistický dům architekta Marcela Zielinského, přičemž dva ateliéry obsadil Hartung, v jednom tvořil a druhý sloužil jako prodejní, jeden velký pak měla zcela pro sebe i Bergmanová.
„Každý z nás mohl nerušeně pracovat ve svém koutku,“ vzpomínala v roce 1983, „avšak v době podávání aperitivu a v neděli jsme dělali výjimku. Navzájem jsme se navštěvovali, což znamená, že Hans chodil ke mně domů a přijímal pozvání do mého království. Ukazovali jsme si své nejnovější práce a navzájem si je chválili či kritizovali. Ve svém rozlehlém ateliéru jsem ovšem tak trochu byla stižena velikášstvím: toužila jsem po tom, aby se mu mé obrazy svými rozměry vyrovnaly, a tak jsem malovala jedno velké plátno za druhým.“
Tato vzpomínka vypovídá vlastně docela hodně nejen o fungování jejich domácnosti – druhý Hartungův „prodejní“ ateliér byl jistě potřeba, hostů a zájemců o koupi přicházelo stále víc, ostatně něčím museli manželé jak tento krásný dům, tak pozemek a vilu v Antibes zaplatit. Ta vzpomínka vypovídá také o vzájemném respektu a toleranci.
Dodejme jen, že si při svých návštěvách o dílech nejen povídali a rozebírali je, ale také si je vzájemně dávali jako dárek, podle vlastního výběru. Přitom ani v Paříži, ani v Antibes si pak tyto obrazy nevěšeli na stěny, milovali totiž neposkvrněné, bílé stěny – obrazy tak končily ve skladišti. A tam skončil například i krásný malý Picasso.
Výtvarné souznění
Jejich výtvarné cesty byly zcela osobité, stejně jako jejich povahy. A přesto nějakým niterným způsobem výtvarně souzněli. Ostatně, krásný příklad je k vidění i v Kunsthalle – coby čtrnáctiletý astronom-amatér si Hartung vyfotografoval Měsíc, omylem při zvětšování pak vznikla dvojexpozice. A v roce 1970 se této staré fotografie chopila Bergmanová a namalovala obraz Dva měsíce pro Hanse – nejenom že je to skvělé dílo, zároveň se jedná o pozdrav, vzkaz manželovi.
A Hartung? Výmluvný je obraz namalovaný bezprostředně po manželčině smrti – na jinak netknutém bílém plátně vidíme až dole, jakoby stlačené, jakési klubko gestických tahů, jasný odraz jeho rozpoložení. Pochopitelné je to nejen z prosté intenzivní blízkosti obou, ale vzhledem ke svému ustrojení se Hartung celý život velice obával, že o ni opět přijde, stejně jako přišel za války o obrazy a o nohu.
Možná i proto až obsedantně vše schovával, například i metličky, které si v Antibes dělal z prutů keřů a s nimiž pak drásal své malby. Poté je nechal ležet na podlaze, na niž ovšem pokládal k doschnutí rozdělaná či hotová plátna, na některých tak zůstaly přilepené a skládají celkový výraz – jako například na rozměrném plátně T1982-U29 z roku 1982. Záhadný název, jehož obdobu najdeme u řady vystavených děl, je vlastně jakýmsi katalogovým či skladním číslem.
Co vypoví pracovní stůl
Nahlédnout do postupů obou umělců návštěvníkům umožňuje replika jejich pracovních stolů.
Zatímco na Hartungově vidíme různé válečky, škrabky, trojité a široké štětce, postřikovač či zkušební listy, na nichž zjišťoval, jak dlouho (v pětiminutových intervalech) schnou proškrábnuté vrstvy různých barev, což vypovídá o víceméně racionálním přístupu k malbě, na stole Bergmanové naopak vidíme až strohý, „buddhistický“ pořádek a spíše knihy či studie.
Zároveň může návštěvník zhlédnout dvě videa zachycující oba umělce při práci: Hartung nervně proškrabává podmalbu nebo z vozíčku stříká na plátno barvu postřikovačem, ostatně pár takto stříkaných obrazů je v Kunsthalle též k vidění, například T1989-U18 (1989) nebo T1989-K12 z téhož roku.
Bergmanová je na videu daleko usebranější. V pozdějších letech se shlédla v kovových fóliích, které lepila na plátno a dále různě přemalovávala, pracovala i s akrylovými barvami nanášenými ve velkých, v podstatě monochromních plochách – pro přibližnou ilustraci cosi podobného malbám Marka Rothka. Je tomu tak třeba na obraze Polovina člunu (1983) či Židovský hrob (1981).
Hans Hartung a Anna-Eva Bergmanová se od sebe neoddělili a je tomu tak i na pražské výstavě, jež potrvá až do 13. října.
