Pokud by bylo cílem filmů, aby divák po jejich zhlédnutí otevřel internet a zkoumal, co tím chtěl režisér říci, pak by se v hlavní soutěži letošního Berlinale našlo dost dobrých snímků. Jestliže chce ale divák příběhu rozumět hned po skončení projekce, musí na festivalu do mimosoutěžní sekce Berlinale Special. Ta zatím v sedmdesátém ročníku nabízí díla, která jsou divácky vstřícnější, i když nepodbízivá a s pečlivou přípravou i výpravou.
Soutěžní brazilský film Všichni ti mrtví (Todos os mortos, režie: Caetano Gotardo a Marco Dutra) na scénu přináší téma zrušení otroctví v Brazílii na konci 19. století. Příběh se soustředí na dům bílých, kdysi bohatých lidí, kteří se těžko vyrovnávají s novou situací. Stárnoucí žena kávového plantážníka žije s dvěma dcerami, z nichž jedna je nemocná a uklidnit ji mohou jen africké tradiční rituály. Ty v domě vykonávala stará černošská hospodyně, ta však zemře a rodina těžko hledá náhradu.
Občas ve vyprávění problesknou záběry ze současné doby, což zpočátku vypadá jako filmařské nedopatření, pak jako umělecký záměr, který se ale vymyká srozumitelnosti.
Přechod do jiné doby lépe a zábavněji zpracovává korejský nesoutěžní film ze sekce Special Čas lovit (Sa-nyang-eui-si-gan, režie: Yoon Sang-hyun).
Jeho hrdina se po třech letech vrací z vězení, kde si vysnil budoucnost na havajské pláži. Přesvědčí své staré kumpány, aby vyloupili kasino. Jenže si neuvědomuje, že za dobu jeho vězení se situace v zemi rapidně změnila – Korea extrémně zchudla, měna přestala mít svou hodnotu a platí se dolary a Mezinárodní měnový fond Koreu ještě více zadlužuje. A to s sebou nese novou kriminalitu.
V pohledu do možné blízké budoucnosti je film lehká dystopie. Obsahuje, jen jakoby mimochodem, záběry na zchudlé lidi pod vysokými mrakodrapy, fronty na polévku a chudinu u odpadkových košů. Ty hlavní hrdina vůbec nevnímá, stejně jako mu nedochází, že při cestě za svým snem za sebou nechává krvavé stopy. Čas lovit je více film akční než umělecký, ale přesto bravurně natočený a promyšlený. Snímku navíc přihrává popularitu i nedávný Oscar a Zlatá palma z Cannes pro korejského Parazita.
Současná Rusalka, realistický Pinocchio
Podobně i německý soutěžní film Undine (režie: Christian Petzold) má v sekci Special svého lepšího konkurenta. Možná to pro známého německého režiséra Petzolda byl příliš velký risk adaptovat do dnešní doby pohádku o Rusalce.
Jestli si divák příběh spojí s dávným mýtem, nebo ne, je otázka. Snímek nenabízí jasnější příznaky, kdy by ozřejmil chování novodobé rusalky, která tu jako historička provází v muzeu a návštěvníkům přednáší o vzniku a postupném budování Berlína. Film začíná okamžikem, kdy jí přítel sděluje zprávu o rozchodu. Ona ho – coby rusalka zavržená svou láskou – musí zabít. Kdo si před zhlédnutím nepřečte „návod k použití“, variace na starý mýtus mu stěží dojde.
K pohádkovosti má mnohem blíž nesoutěžní italsko-francouzsko-britský film Pinocchio (režie: Matteo Garrone). Herec Roberto Benigni hraje otce, který z kusu dřeva vytesá loutku a prohlásí ji za svého syna. (Mimochodem Benigni je autorem v Itálii velmi nepopulární verze z roku 2002, kdy on sám ztvárnil přestárlého Pinocchia.) Dnes už klasickou italskou pohádku napsal v roce 1883 Carlo Collodi. Hlavní postavu, loutku ze dřeva, hraje osmiletý herec Federico Ielapi a je částečně reálná, částečně animovaná.
Pinocchio sice není tolik krutý příběh jako režisérova předchozí Pohádka pohádek, ale i tak proradní průvodci Kocour a Lišák Pinocchiovi i divákovi připraví chvíle, kdy jde o život. Matteo Garrone jako zkušený režisér sociálních filmů Dogman nebo Gomorra uplatnil i v Pinocchiovi realitický přístup. Proto jeho farmáři a chudé středomořské vesnice kromě jiného připomínají, v jakých těžkých podmínkách dřív lidé v Itálii žili.
Citlivý návrat k australským domorodcům
A ze zámoří přišel ještě jeden mimosoutěžní propracovaný film, australská Vyvýšenina (High Ground, režie: Stephen Maxwell Johnson). Johnson ji připravoval téměř dvacet let. Pojednává v ní o kapitole z velmi komplikované periody australské historie, kdy docházelo k násilným konfliktům mezi domorodými obyvateli a bílými přistěhovalci. Ta trvala téměř 150 let. Natáčení předcházelo dlouhodobé studium a diskuse, film byl vyvíjen s kulturními poradci z různých domorodých kmenů v Austrálii.
Příběh začíná v roce 1911 na odlehlém severu Austrálie v Arnhemské zemi, kde je kapitán Trevis svědkem masakru na původních obyvatelích. Do vesnice k misionářům přivede pětiletého Gutjuka, který jediný přežil. Po patnácti letech se Trevis coby válečný veterán z první světové války vrací zpět, aby zamezil vzpouře domorodců pod vedením Gutjukova strýce Baywarry. Gutjuk v Baywarrovi vidí mužský vzor, který mu byl v dětství ukraden, ale musí se rozhodnout, na jakou stranu se přikloní.
Jak i první recenzenti zmiňují, potenciální distributoři, které zaujme variace westernu a krása nedotčené australské přírody v nedostupných částech kontitnentu, budou i tak muset při propagaci zohlednit, že masakry a vůbec chování k původním obyvatelům jsou v Austrálii dodnes citlivé téma.
