Za román Bílá Voda o snaze komunistického režimu zlikvidovat ženské řeholní řády obdržela letos spisovatelka Kateřina Tučková Státní cenu za literaturu. Porota přihlédla zároveň k tomu, že autorka i ve svých dalších dílech otevírá ne tolik známá témata z tuzemské historie a zpřístupňuje je veřejnosti. „Nechci chodit s dřívím do lesa,“ uvedla Kateřina Tučková v Interview ČT24 k výběru témat svých knih. Řeč byla hlavně o oceněné Bílé Vodě.
Státní cena za literaturu jednačtyřicetiletou spisovatelku těší, i když měla nejprve dojem, že bývá oceněním celoživotní tvorby. Více ji ale překvapilo zjištění, že je – po Květě Legátové a Daniele Hodrové – teprve třetí takto vyznamenanou autorkou.
Hlavními postavami jejích románů bývají silné ženské hrdinky. V debutu Vyhnání Gerty Schnirch to byla Němka odsunutá z poválečného Brna, v následujících Žítkovských bohyních pak léčitelky a věštkyně z Bílých Karpat. U tématu víry a duchovna zůstala i v zatím poslední – a Státní cenou za literaturu vyzdvižené – knize Bílá Voda.
Tučková na románu pracovala deset let. Vycházela z takzvané Akce Ř zaměřené v padesátých letech minulého století na perzekuci ženských řeholních řádů. Bílá Voda bylo jedním z míst, kde byly řeholní sestry internovány. K zájmu o téma autorku přivedl i dojem, že na rozdíl od likvidace mužských klášterů jsou osudy řeholnic pronásledovaných komunistickým režimem obecně méně známé.
Zaplnění slepých míst
„Nechci přicházet s dřívím do lesa a věnovat se tématům, která už zpracována byla. A zajímají mě také ta, u nichž mám pocit, že já anebo vůbec společnost má slepé místo,“ dodává spisovatelka. Tím je třeba příběh Ludmily Javorové, která byla biskupem podzemní církve po začátku normalizace vysvěcena na kněze, přestože to pravidla římskokatolické církve nedovolují.
„To se dělo v rámci moravské podzemní církve kolem biskupa Felixe Davídka, který jako reakci na rok 1968 a okupaci sovětskými vojsky zahájil činnost, která je dodnes kontroverzní. Aby se nedostaly křesťanky do takové situace, v jaké byly v padesátých letech, rozhodl se vysvětit několik žen, říká se pět nebo šest, na katolické kněze, aby mohly pomáhat ženám, které se dostanou do internací, do kriminálu nebo se prostě ocitnou v nějakých hraničních podmínkách,“ upřesnila Tučková.
Ludmilou Javorovou je inspirována fiktivní postava sestry Evaristy. Podle autorky jde o téma, které vnímá v katolické církvi jako nedořešené s ohledem na to, že postavení žen se za staletí změnilo. Zpracování skutečného osudu do smyšlené postavy je pak odpovědí na častou otázku, jak moc jsou její knihy založeny na realitě.
„Inspirace historií nebo skutečnými událostmi je velice podstatná, ale když posléze na tématu pracuji, nikdy nepíši ničí biografii nebo nepopisuji případ, který se skutečně stal, ale posunuji to do fiktivní světa a spojuji,“ vysvětluje.
Spoluprožití příběhů
Psaní Bílé Vody se podle spisovatelčiných slov od práce na předchozích románech lišilo mimo jiné tím, že nemohla čerpat z emocí pamětníků. Přestože s perzekvovanými řádovými sestrami mluvila, spoluprožít tehdejší emoce s nimi nemohla. Z jednoduchého důvodu – těm, kteří je pronásledovali, už odpustily.
„Například o brněnském pochodu smrti mi ženy z česko-německých nebo německých rodin vyprávěly, jak to zažily jako děti, co si pamatují. To bylo naprosto klíčové,“ srovnává s přípravou knihy Vyhnání Gerty Schnirch.
„Řeholnice, se kterými jsem mluvila, byly oproštěné od nenávisti, zášti, hořkosti. Byly dokonale smířené s tím, co se stalo. Popisovaly mi vlastně jako legrační momenty, jak třeba musely celý den v zimě vykopávat pařezy nebo tahat stromy,“ říká Tučková. „Tím svým způsobem přemohly své trýznitele, protože byly díky víře schopny odpustit a s tou situací se zcela vyrovnat,“ uvědomuje si.
Na román Bílá Voda jí prý chodí reakce i z ženských řeholních řádů. A jsou pochvalné.
