Spisovatelka Kateřina Tučková ve svém novém románu opět vychází ze skutečných dramatických událostí. Beletristicky zpracovala jedno z nejbolestivějších období československé katolické církve. Bílá Voda popisuje desetiletí internace řeholních sester ve stejnojmenné odlehlé vesnici na Jesenicku. Tučková na textu pracovala deset let, které uplynuly od jejího posledního románu.
V noci z 27. na 28. září 1950 spustili komunisté Akci Ř. Do Bílé Vody na česko-polské hranici odvezli 46 řeholních sester z pěti kongregací. „Během noci byly vytaženy v podstatě z postelí, nehledě na jejich věk a zdravotní stav, a odvlečeny někam do neznáma, do naprosto nehostinných podmínek,“ popisuje Kateřina Tučková.
Řeholnice byly internovány v bývalém, půlstoletí neobývaném klášteře. „Zjistily, že v celém baráku je jen jedna postel s drátěnkou, takže spaly na balících, ty nejstarší spaly vsedě,“ líčí starosta Bílé Vody Miroslav Kocián (nez.).
Internovaným jeptiškám komunisté zakazovali mše a „převychovávali“ je tvrdou prací. „Novicky byly odebírány, aby řády mimo zraky veřejnosti vymřely,“ doplňuje Tučková. „V továrnách, kde byly nasazeny na práce, byli mladí muži finančně motivováni, aby je svlékli z rouch a v některých případech i znásilnili.“
Ráj na zemi?
Akce Ř se v Čechách a na Moravě dotkla více než čtyř tisíc řádových sester. Řeholnice v nuceném vyhnanství v Bílé Vodě musely zůstat až do sametové revoluce. Jejich příběhy sesbírala Kateřina Tučková při pátrání v archivech i ze svědectví pamětnic.
„Skoro ve všech případech jsem se setkala s milým přijetím a milým povídáním, které ale téměř neobsahovalo prvky utrpení. Řeholnice, se kterými jsem se potkala, byly smířené s tím, co se stalo, a svou bolest prostě odevzdaly. Musela jsem až z jiných materiálů pochopit, co se jim skutečně dělo,“ podotýká.
Román proložila dopisy a úředními záznamy. I když se tváří věrně, nejsou to opisy skutečných dokumentů. Fiktivní, i když postavený na skutečných událostech, je i celý příběh.
Na pohnutou historii Bílé Vody upomíná sedm set hrobů řeholních sester na místním hřbitově. Takové místo posledního odpočinku nemá ve světě obdoby. „To místo je velmi působivé,“ připouští Tučková. „Když je sezona a kolem náhrobků kvetou růže, zpívají ptáci, bzučí hmyz, tak v určitém momentě jsem si i řekla, že byť řeholnice byly do Bílé Vody odvlečeny a nuceně drženy, v jistém slova smyslu zvítězily, protože ten hřbitov je ráj na zemi.“
Vzroste zájem o Bílou Vodu?
Po historické látce nesáhla Tučková poprvé. V debutu Vyhnání Gerty Schnirch se dotkla odsunu Němců z poválečného Brna, v následujících Žítkovských bohyních připomněla osudy léčitelek a věštkyní z Bílých Karpat. Na tamní Kopanice dodnes přijíždějí tisíce turistů zvědavých na místa, o nichž četli.
Podobný zájem by přivítala i Bílá Voda. Místní muzeum o zapomenuté části české historie ročně navštíví jen stovky lidí, na mše do kostela chodí jen jednotlivci.
