Běžec Emil Zátopek byl jedním z těch, jejichž osudu se dotkly křižovatky československých dějin dvacátého století. Životní příběh olympijského vítěze sepsal také britský publicista Richard Askwith. Kniha Today We Die a Little: The Rise and Fall of Emil Zatopek, Olympic Legend vyšla i v českém překladu pod názvem Dnes trochu umřeme: Vzestup a pád olympijské legendy Emila Zátopka. Její autor byl hostem Událostí, komentářů.
Máte nějaké české kořeny? Ptám se, proč si vlastně britský publicista jako téma své knihy vybere československého atleta.
Bylo by to mnohem snazší, kdybych si vybral něco jiného. Sám jsem ale běžcem, vždycky jsem miloval běhání. A Emil Zátopek byl to hrdina, výjimečný člověk a i pro mě byl důležitý, takže jsem o něm chtěl zjistit víc.
Kdybych oslovil náhodně vybraných sto občanů Spojeného království, kolik z nich by alespoň tušilo, kdo to byl Emil Zátopek?
To je zajímavá otázka. Myslel jsem si, že ho znají úplně všichni, ale když jsem začal pracovat na knize, zjistil jsem, že pokud se zeptám kohokoliv nad sedmdesát let, pak – i když není sportovním fanouškem – Zátopka zná, pamatuje si ho. Pokud se ale zeptáte kohokoliv pod třicet, tak – i když třeba rád běhá – většinou o Zátopkovi neslyšel. To pro mě bylo neuvěřitelné překvapení, protože je jedním z nejvýznamnějších sportovců v historii.
Na životním příběhu Emila Zátopka se ukazuje složitost dvacátého století. Byl sportovcem, který chce hlavně běhat, ale zároveň musel kličkovat. Jak politický kontext, v němž žil, vnímáte vy, tedy někdo zvnějšku?
Narodil se čtyři roky po první světové válce a jeho příběh je velice provázaný s příběhem Československa, což pro mě bylo zajímavé. Čelil otázkám a volbám, kterým jsme my v Británii nikdy čelit nemuseli. A byly to těžké otázky, těžké volby. Přesto si stál za svými rozhodnutími. Prožil velmi obtížná období: válku, okupaci, komunismus. Bylo zajímavé o jeho životě psát.
Narazil jste v jeho životě na něco, u čeho pro vás byl problém pochopit jeho jednání?
Přišlo mi, že se dá pochopit všechno, co udělal. Odvážné především bylo, když se v roce 1968 postavil proti příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Za normalizace pak byl pod obrovským tlakem, to ho zlomilo a některé věci odvolal. To byla určitě slabost. Nechci ho ale soudit za jeho volby. Musím říct, že vlastně soucítím s tím, co musel řešit, jak se rozhodl. Byl to člověk. Snažil se rozhodnout tak dobře, jak to bylo jen možné, ale někdy to bylo velmi obtížné.
Existuje otázka, kterou byste mu chtěl položit, kdybyste měl tu možnost?
Je tolik věcí, které mě napadají. Byl veřejnou osobou, všichni ho znali, ale celá část jeho života po roce 1969 je trochu tajemstvím.
Napadlo vás někdy si představit, jak by Zátopek obstál, kdyby se postavil vedle současné vrcholové běžce? V nadsázce byl trochu Forrest Gump běhání, samorost mimo linii dnešního vrcholového sportu. Obstál by se svým stylem dnes?
Proto byly jeho úspěchy tak atraktivní. Prostě běhal, jak chtěl běhat. Dnes jsou vrcholoví atleti součástí obrovských týmů, mají trenéry a fyzioterapeuty, ale on běhal sám za sebe, za své odhodlání. Jeho kapacita učit se byla opravdu neuvěřitelná. Ovlivnil atletiku a sport vůbec i v budoucnu.
Zátopek (nejen) v literatuře
Legendárního běžce připomínal celý loňský rok Český olympijský výbor. Například umělec David Černý pro olympiádu v Riu de Janeiru vytvořil pohyblivou instalaci, představující sto párů nohou Emila Zátopka. Spisovatel Jan Novák a kreslíř Jaromír Švejdík převedli Zátopkův příběh do podoby komiksu, biografickou knihu Emil Běžec pak sepsal Pavel Kosatík. Podle jeho textu vznikla také rozhlasová verze namluvená Ivanem Trojanem. Zátopek se před pár lety stal dokonce hrdinou miniopery britské skladatelky Emily Howardové. A nový dokument o něm loni odvysílala Česká televize.
