Hned dvě tuzemské scény připravily adaptaci posledního románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Knihu o historii ženských řeholních řádů a podzemní církvi v komunistické totalitě jako první převyprávělo letos v únoru Městské divadlo Brno. V jiné dramatizaci měl nyní příběh premiéru také v pražském Národním divadle.
Název knihy i inscenace odkazuje na klášter Bílá Voda na česko-polském pomezí, kam komunisté v padesátých letech zavlekli řeholnice a vystavili je ponižování, tvrdé práci a některé členky řádu i mučení ve vězení. Především musely řeholnice čelit neustálému tlaku, aby se vzdaly víry a kolaborovaly s režimem.
„Dokázaly najít v mezilidských vztazích hloubku, lásku a odpuštění, a to mi přijde nakonec stejně nejhodnotnější,“ podotýká herečka Jana Pidrmanová, představitelka jedné z řádových sester v pražském nastudování. V brněnské verzi stejnou roli hraje Markéta Sedláčková. „Ten ženský kolektiv se navzájem velmi podržel a to mně pomáhá i v hraní, cítit spojení nás všech,“ uvedla.
Tučková – stejně jako v předchozích románech Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně – beletristicky zpracovala skutečné události. Divadelním tvůrcům v Praze i Brně při dramatizaci své knihy nechala volnost. A podle ní tak vznikly dvě rozdílné inscenace, každé divadlo totiž román zdramatizovalo po svém.
Stálá víra v to lepší
Na scénu Městského divadla Brno příběh o morálce převedl režisér Dodo Gombár, který v minulosti adaptoval od stejné autorky už Žítkovské bohyně o léčitelkách a vědmách z Bílých Karpat. „Za každým tím příběhem se skrývá to, co mají podle mého názoru lidé, kteří pustí do svého života spirituální sílu. Je to stálá víra v to lepší,“ podotýká Gombár k Bílé Vodě.
Scénu historického příběhu posunulo brněnské pojetí směrem k nadčasovosti. Hábity nahradil frak, který zachovává černo-bílou kombinaci a funguje rovněž jako symbol. Pro nadčasový prostor připomínající jeskyni, v němž se inscenace odehrává, se kostýmní výtvarnice a scénografka Eva Jiřikovská inspirovala jedním ze zastavení z křížové cesty na Svatém kopečku v Mikulově.
Inscenaci doprovází hudba, kterou složila Vladivojna La Chia. Skladby zní z velké části živě v podání smyčcového kvarteta.
Zatímco v Brně ponechali v příběhu knižní vypravěčku Lenu, Národní divadlo v Praze se zaměřilo na jednu dějovou linku. Na svět řádových sester, které se pevně drží své víry, zatímco proti nim stojí někteří kněží, kteří se zaprodali režimu. „Druhým ubližovali a byli schopni je ničit jenom proto, že se dívali pravdě do očí, dívali se do zrcadla, které jim ukazovalo jejich tvář a charakter, který se nechal zlomit,“ míní představitel biskupa Martin Dejdar.
Bílá Voda i na divadle ukazuje, že člověk nemusí být věřící, aby uvěřil, že bezohlednosti a nátlaku se neustupuje. „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a satisfakce morálních hodnot se dostaví,“ nepochybuje ani režisér Michal Vajdička, který pražskou inscenaci připravil podle dramatizace Daniela Majlinga.
