Íránská spisovatelka Azar Nafisi před emigrací do Spojených států vedla bytové semináře o západní literatuře. Odpor vůči tyranii a přesvědčení o osvobozující síle literatury se prolíná všemi jejími díly. Mluvila o nich také při diskusi v pražském Centru současného umění DOX, kde byla jedním z prvních hostů vzducholodi Gulliver.
Dvaačtyřicet metů dlouhá ocelovo-dřevěná vzducholoď na střeše centra má být místem pro setkávání současného umění a literatury. „V dnešní době ideologických rozporů a lhostejnosti, ve které uvízly zejména západní země, nám Gulliver připomíná, jak důležité jsou představivost a vlastní názor,“ domnívá se Azar Nafisi.
Za mylný považuje názor, že literatura „jen“ poskytuje útočiště před realitou. „Naopak je hluboce zakořeněná ve skutečném světě. Proto se také říká, že se nejdříve pálí knihy a až potom se zabíjejí lidé,“ upozorňuje.
„Trump není příčinou, ale příznakem lhostejnosti“
O provázanosti reality a literatury ji přesvědčila mimo jiné její vlastní zkušenost. V současnosti profesorka literatury a estetiky na Johns Hopkins University ve Washingtonu byla v roce 1997 přinucena opustit rodný Írán. V Teheránu tehdy organizovala debaty o zakázaných západních autorech.
Toto období popsala v celosvětově úspěšné knize Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. „Když jsem psala poslední kapitolu, cítila jsem strach z toho, co se děje ve Spojených státech. Proto jsem v závěru svého románu použila větu amerického spisovatele Saula Bellowa: Jak mohou ti, kteří přežili hrůzy holocaustu, přežít hrůzy svobody? A myslím, že právě tohle nebereme v Americe dostatečně vážně,“ obává se.
I západní společnost musí pracovat na svobodě, domnívá se spisovatelka. „Příčinou ale není Donald Trump. On je příznakem – příznakem toho, že společnost dovolila, aby jí vládla lhostejnost. A když se tohle stane, tak se ze společnosti vytratí kreativita a soucit. Proto musíme v Americe bojovat za to, aby se mezi nás právě tohle vrátilo,“ nabádá.
Havlovi v Íránu rozumí
Do své nejnovější knihy The Republic of Imagination ukryla věnování východoevropským spisovatelům. „Cítila jsem, že spisovatelé z tohoto regionu, kteří žili v totalitním režimu, věděli, že boj není politický, ale existencionální. Je to boj o udržení lidské důstojnosti a integrity. A právě za to bojujeme i my v Íránu,“ vysvětlila.
Proto je podle ní pro Íránce dobře srozumitelná například politická esej Václava Havla Moc bezmocných. „Když ji mladý chlapec nebo dívka z Íránu čtou, spojí se okamžitě s mužem, kterého nikdy neviděli a jehož řečí nemluví. A právě v tom je síla myšlenky a představivosti,“ připomíná Nafisi.
