Filmař Martin Páv se kvůli natáčení několik měsíců vracel do jednoho z největších afrických slumů. Nějaký čas tam s více než milionem lidí i bydlel. V Kibeře, ležící na okraji hlavního keňského města Nairobi, hledal místní obyvatele, kteří se v neutěšených podmínkách snaží vytvořit lepší místo pro život. Našel je v HIV pozitivní učitelce, bývalém profesionálním boxerovi, staré vdově, fotografovi a umělecké skupině.
Pávův dokument Kibera: Příběh slumu zachycuje násilí a napětí během prezidentských voleb, zároveň ovšem i naději a solidaritu v každodenním přežívání. Film vznikl v koprodukci České televize, k vidění je ale nejprve od 1. listopadu v kinech. Martin Páv o dokumentu i slumu mluvil v rozhovoru pro Studio 6:
Snímek získal diváckou cenu na festivalu dokumentů v Jihlavě. Potěšila vás?
Film se snaží podávat zprávu o tom, že prostředí afrických slumů není tak děsivé, jak si často představujeme, a tato cena je pro nás přímým důkazem toho, že zpráva byla doručena.
Od začátku pro vás prý bylo klíčové zapojit místní filmaře. Jak jste je našli?
Celý projekt byl iniciován rozvojovou pracovnicí Evou Krutílkovou, která do slumu jezdí zhruba deset let, a dva protagonisté našeho filmu jsou její blízcí přátelé. V Kibeře strávili celý život, vyrůstali tam.
Vy jste ve slumu také bydleli. Strávili jste tam celkem bezmála pět měsíců, nejdelší pobyt v kuse trval dva měsíce. Jaké je pro Evropana žít v takovém prostředí?
Nám nezbývalo nic jiného než nějakým způsobem splynout s tamním prostředím. Do slumu jsme nakonec nechodili jenom natáčet, ale i jíst nebo se bavit, navštěvovali jsme kamarády, zkrátka museli jsme ten svět přijmout za náš vlastní.
Jak vypadá běžný den ve slumu?
Většina místních lidí má svůj menší byznys nebo čekají, jestli je někdo najme na krátkodobou brigádu. V podstatě je to dennodenní boj o to, aby měli večer co jíst. Na druhou stranu, málokde jsou lidé schopni vytvořit z mála takové bohatství.
Snímek sleduje několik lidí, kteří chtějí slum proměnit. Kdo jsou a co je pro ně motivací pro zlepšování místa, kde žijí?
Kibera je jedinečná tím, že do ní denně přichází hodně lidí s vidinou, že si změní život. Nenarazí ale na žádné materiální bohatství, jsou tam statisíce lidí s podobným příběhem a v takovém prostředí nezbývá nic jiného než si být vědomi ostatních a hledat nějaké kreativní řešení, jak si navzájem pomáhat. Příkladem může být skupina umělců Maasai Mbili, které vidíme ve filmu a kteří se snaží předávat Kibeře kulturu. Lidé totiž do Kibery často přichází z venkova a srdce mají stále blíže k venkovu než k městu, jehož centrum je jen kilometr od slumu. Tím pádem jsou ohledně své identity hodně zmateni a Maasai Mbili jim svým uměním dávají pocit, že vědí, kam patří.
Změnil film život i vám? Uvědomí si člověk v Kibeře lépe, co je podstatné?
Určitě. Mám pocit, že můj svět se v mnohém rozšířil. To ale neznamená, že bych měl dojem, že najednou vím víc, naopak se objevilo mnohem více otázek.
Vedle umělců a fotografa ve filmu vystupuje také žena, která učí děti. Jak se k tomu dostala?
Je učitelkou v mateřské školce a je HIV pozitivní. Když zjistila, že je nemocná, nějakým způsobem se se svou nemocí vyrovnala, problém ale přišel poté, co ji vyhodili ze školy, kde učila, a následně vyhodili i její děti, protože tato nemoc s sebou nese velkou stigmatizaci v rámci společnosti. Ta pak nemocným brání AIDS akceptovat a začít se léčit. A tato žena se rozhodla – aby zachránila své děti i děti svých přátel – založit školu u sebe doma, kde dětem umožní uniknout stigmatizaci, která zvláště v raném věku může být velmi zraňující.
Co přesně znamená „u sebe doma“? Jak se ve slumech žije?
- Jeden z největších slumů v Africe leží na okraji keňského hlavního města Nairobi.
- Rozlohou zabírá 2,5 km2, žije zde přes milion obyvatel, hustota zalidnění je 300 tisíc osob na km2. Průměrný věk se pohybuje kolem 40 let. Na 90 procent místních je bez práce, ostatní se živí příležitostnými prodeji či pracemi a chovem dobytka.
- Vznikl v roce 1920, kdy britské koloniální úřady dovolily núbijským vojákům usadit se na okraji Nairobi. Z jazyka núbijských osídlenců pochází i název slumu: kibra znamená les či džungle.
- Zdroj: Wikipedia
Obecně ve slumu chybí věci, které my tady bereme jako samozřejmost, tedy třeba pitná voda, sběr odpadu, kanalizace, elektřina tam je tak napůl. Ale jak už jsem zmínil, tamní obyvatelé se naučili spolupracovat a se spoustou problémů se dovedou poprat.
Místní už váš film viděli? Máte od nich nějaké reakce?
Záleželo mi hodně na tom, aby film viděli, ještě než bude hotový, takže jsem jim pouštěl skoro finální verzi a oni měli možnost ji ještě připomínkovat. Na základě připomínek jsme udělali menší úpravy, nicméně můžu říct, že většina měla opravdu radost z toho, že film vznikl a jak vypadá, protože většina dosavadních snímků o Kibeře ukazovala jen negativní stránky, ten náš se snaží o opak.
Jednou z nejzásadnějších událostí během natáčení byly prezidentské volby 2017. Provázely je i nepokoje. Čeho všeho jste byli svědky?
Byli jsme svědky i poměrně zásadního porušování lidských práv, když jsme viděli, jak policie střílí do demonstrantů a demonstrace násilně potlačuje. Byli jsme zároveň svědky atmosféry před volbami. Kibera je normálně živé místo plné různých zvuků, ale najednou tam bylo ticho. Atmosféra houstla, lidé sklízeli zboží, tím pádem ceny několikanásobně vzrostly, a všichni se zavírali doma nebo odjížděli na venkov, protože opravdu nevěděli, co bude následovat. Vytvářely se takové malé skupinky, které se po vyhlášení výsledků dostaly do konfliktu s policií.
Cítili jste se tam jako běloši bezpečně?
Do voleb ano. Před nimi jsme spíš pociťovali úlevu, že jsme se dopředu víc báli, než bylo potřeba, jak jsme zjistili na místě. Ale potom během voleb se kolem nás začaly dít nové věci, kterých jsme se také děsili. Naštěstí západní reportér mívá ve slumu poměrně dobrou pozici, protože je vnímán jako někdo, kdo může poslat zprávu o bezpráví dál. Problém ale nastal v momentě oficiálního vyhlášení, kdy už samotná vláda nechtěla, aby se zprávy dostávaly ven, a tehdy se situace dost změnila a my jsme se začali dost schovávat.
Jak se měnily vaše pocity a dojmy od první návštěvy Kibery po opakované návraty?
Na první pohled je to ve slumu hodně jiné a to nás může děsit, ale jakmile se podíváme jen trošku pod hladinu, zjišťujeme, že jsou tam lidé, kteří jsou nám velmi podobní. Snažíme se ve filmu představovat určité archetypy, které jsou i v naší společnosti: učitelka, umělci, vdovy, fotograf… Něco, s čím se divák může ztotožnit. I na základě reakce na festivalu v Jihlavě jsme měli pocit, že diváci se rádi napojí na podobné příběhy lidí, kteří se snaží ve světě, do něhož se narodili – i když může být pro nás drsný – nějakým způsobem realizovat a maximalizovat svůj potenciál.
Do kin vstupuje váš dokument 1. listopadu. Proč by ho diváci měli vidět na velkém plátně?
Velkou součástí filmu je vizuální fascinace slumem. Snažíme se vyprávět nanejvýše filmově, původně jsem vystudoval hranou režii, takže jsem se snažil, aby náš dokument nevypadal jenom jako dlouhá reportáž. Ve snímku zní také spoustu místní hudby, třeba kiberský rap.
