Výstava „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ nabízí umělecké reflexe jediného, o to však širšího fenoménu – apokalypsy. Konkrétně, jak naznačuje podnázev, v českých zemích. K vidění je v Západočeské galerii v Plzni, nad jejímž přesahem se pro web ČT24 zamýšlí Josef Rauvolf.
Apokalypsou v Plzni nic nekončí, ale začíná
Západočeská galerie v Plzni svůj pohled pojala opravdu historicky i žánrově zeširoka. Najdeme zde jak díla z raného středověku, tak z nejnovější současnosti.
Vedle sebe visí například dřevořezy slavné Dürerovy Apokalypsy (1511) a lepty Jana Konůpka (1946); díla Jana Koblasy z 60. a 80. let vedle projekce nástěnných maleb z kaple Panny Marie na Karlštejně (po 1360); Obří krab Jaroslava Róny (2002) vedle Sv. Jana na Patmu Porýnského mistra (počátek 16. st.); barokní Josef Winterhalder vedle Pavla Nešlehy a jeho cyklu Lesk a bída apokalyptických koní (1994).
Snad každý někdy slyšel výraz apokalypsa, a dokáže si pod ním něco představit, něco ne moc hezkého, o to však děsivějšího. A nemusel proto ani číst novozákonního Jana z Patmu a jeho Zjevení a všechny ty hrůzy seslané na lidstvo a celý svět, jež v něm vypisuje.
Jak píše Eugen Weber ve své knize Apokalypsy, „v jeho zjeveních se odráží obraznost ostatních hněvivých vyhnanců. (…) Obrazy hemžící se polnicemi, trůny, pečetěmi, nádobami pohrom, ohnivými pochodněmi, anděly, morovými ranami, hromy, blesky, zemětřeseními, padajícími hvězdami, ohněm, krví, krupobitím, černým sluncem a krvavým měsícem, fantastickými šelmami včetně draků, démonů, žab, kobylek a děsivě kovaných koní, vodou proměněnou v pelyněk, Gogem, Magogem a ztroskotanci byly povětšinou vytěženy ze starší obraznosti. Pro budoucnost – až do dneška – se však ukázaly jako inspirativní.“
Apokalypsa spojuje Toyen, Švabinského i Bolfa
Překvapivé, kolik umělců se byť jen u nás tématem apokalypsy zabývalo, a to i takoví, u nichž bychom to nečekali. Víme-li, že ten či onen je věřící, lze očekávat, že je s biblí důvěrně obeznámen a její témata jej oslovují napřímo. U starších tvůrců, míněno až do počátku 20. století, to bylo jaksi samozřejmé, ovšem v minulém i tomto století je překvapení možná namístě.
Nepřekvapí nás Daniel Balabán, Věra Nováková či hluboce věřící Václav Boštík, naopak u takového Maxe Švabinského, autora portrétu popraveného komunistického novináře Julia Fučíka, bychom to nečekali, stejně jako u pozdějšího surrealisty Jindřicha Štyrského či popového Jaroslava Vožniaka.
Z výstavy Apokalypsa a umění v českých zemích
„Apokalyptická“, ale i jiná „biblická“ témata nejsou nepraktikujícím křesťanům nijak zapovězena. Díla umělců, jako je třeba Toyen, Jaroslav Róna či Josef Bolf, potvrzují, že k oslovení jimi není nutná docházka do kostela. Tito tvůrci, ale například i Jan Koblasa, Jiří Sopko či Zbyšek Sion v celé své tvorbě inklinovali k tématům, řekněme, existenciálního zabarvení – proč by tedy neměli být osloveni právě apokalypsou a vším, co v sobě asociuje.
Je to potvrzením nadčasovosti apokalypsy, ale i její „nadstranickosti“, vyvázanosti z jediného náboženství. A zvláště pak dnes, se všemi krvavými konflikty i po zkušenostech minulého století.
Apokalypsa v undergroundu
K okruhu tvůrců mimořádně dotčených apokalypsou patřil rovněž československý underground, který se prolínal s původním křesťanstvím. Zcela neortodoxně, ale přesto. Vyvrcholením bylo album Pašijové hry velikonoční, jež The Plastic People of the Universe natočili na Havlově chalupě v roce 1978.
Ivan Martin Jirous o tomto počinu řekl: „Plastic People se v Pašijích zřetelně deklarovali jako příslušní ke křesťanství. Po poslechu jejich Pašijí nelze být na pochybách o tom, že takto je může pojmout jenom ten, pro něhož nejsou pouze všelidským příběhem o lásce, zradě a utrpení, ale ten, pro kterého je to především, byť i všelidský, příběh o utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Že se tento příběh, nejtvárnější ze všech, podařilo Plastikům podat v ostré vyváženosti hloubky tradice i nového přístupu k ní, je myslím očividné.“
Jirousův výrok – a jedno, že se týká ukřižování Krista a ne apokalypsy – lze vztáhnout i na mnohé již zmíněné tvůrce.
Podle některých teorií je apokalypsa, tedy naprostý zánik a zkáza, naopak příležitostí, branou k dalšímu stvoření, čistějšímu. Ostatně nasvědčuje tomu i název plzeňské výstavy, vypůjčený citát z Janova vidění: „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“.
Možná se tento pohled stane námětem k nové výstavě. Ta stávající, k níž vyšel katalog s mnoha vyobrazeními a eseji, je k vidění až do 3. března 2024.