František Drtikol se do historie fotografie zapsal hlavně ženskými akty, krom toho se ale zabýval portrétními snímky, malbou nebo vyznáváním buddhistické filozofie. Dnes se jeho díla v aukcích prodávají za enormní částky a zájem o ně zažívá už několik let renesanci. Jeden z prvních českých mezinárodně působících umělců zemřel před pětapadesáti lety.
Drtikol vyrůstal v maloměstském prostředí v Příbrami. Zajímal se o kresbu, a přestože to jeho otci nepřipadalo jako smysluplné povolání, sehnal mu místo pomocníka u tamního fotografa. Vlastní kariéru ale František nastartoval až v roce 1901, kdy odešel na fotografickou školu do Mnichova. Právě tam si formoval styl, čerpal inspiraci a stal se i nejlepším žákem.
V roce 1911 nebyly na českém území akty žádná novinka. Většina jich ale přicházela ze zahraničí, takže jakmile se Drtikol zjevil s těmi svými, způsobil nemalé pozdvižení. Šlo o vůbec první tuzemské veřejně publikované akty, jež si našly místo na výstavách i v tisku.
Pro jednoho umělec, pro druhého myslitel
Těžiště jeho práce ale spočívalo zejména v profesionálních portrétech. Každý, kdo v Československu ve dvacátých letech něco znamenal, chtěl mít fotku od Drtikola. Před jeho fotoaparátem tak stanul např. sám Tomáš Garrigue Masaryk, Leoš Janáček nebo Josef Čapek. Živnosti se dařilo až do velké hospodářské krize ve třicátých letech. Výtvarník postupně krachoval, a tak studio ve Vodičkově ulici zavřel a věnoval se výuce a malbě.
Jeho zájmy se navíc stočily k východní filozofii. Drtikol se ponořil do buddhismu a do tibetského učení. Po druhé světové válce však spolu se ženou vstoupil do komunistické strany. Ani to ho ale v padesátých letech nezachránilo od zákazu veškeré publikace. Ani v roce 1961, kdy zemřel, o něm nebyla v novinách jediná zmínka.
První monografie se dočkal až koncem osmdesátých let. Jeho život románově nejnověji zpracoval před třemi lety Jan Němec v knize Dějiny světla, za níž získal Cenu Evropské unie za literaturu.
