Napomoci zotavení světové ekonomiky, podpořit vznik klimaticky neutrálního hospodářství do roku 2050 a dokončit jednání o globální digitální dani. To jsou tři z hlavních priorit nového šéfa Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), bývalého australského ministra financí Mathiase Cormanna. V úterý začalo jeho pětileté funkční období.
Vedení OECD se ujal bývalý australský ministr financí Mathias Cormann. Chystá reformu daní
Cormann nahradil Mexičana Ángela Gurríu, který funkci zastával 15 let.
Do boje o místo generálního tajemníka OECD – šestého v její historii – se zapojil i prezident české Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Ten ale už v lednu potvrdil, že nepostoupil do finále. Česko oficiálně předložilo Dlouhého kandidaturu na začátku loňského září.
Cormann je zastáncem nižších daní
Cormann, kterému je 50 let, se narodil v Belgii. V roce 1996 se přestěhoval do Austrálie a od roku 2000 je australským občanem. Ministrem financí byl v letech 2013 až 2020, tedy nejdéle sloužícím ministrem financí v zemi. Je zastáncem nižších daní, otevřených trhů a volného obchodu.
OECD nyní organizuje jednání o nových globálních pravidlech zdanění firem, jejichž součástí je nový způsob zdanění velkých digitálních společností. Jednání je první velkou úpravou globálních daňových pravidel za generaci a jeho cílem je aktualizovat daňový systém tak, aby odpovídal digitálnímu věku.
Přístup vlády USA a prezidenta Joea Bidena ke globální minimální dani z příjmu právnických osob přináší přitom podle Cormanna optimismus, že se podaří najít shodu. „Myslím, že jsme v mnohem lepší pozici, než jsme byli na konci loňského roku,“ odpověděl na otázku, zda podle něj bude dohody dosaženo letos.
OECD v současnosti sdružuje 38 hospodářsky vyspělých států. Ustavující sjezd měla v září 1961, její počátky ale sahají do poválečné Evropy. Její předchůdkyní byla Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která byla založena v dubnu 1948 pro řízení amerického Marshallova plánu na pomoc evropským zemím zničeným druhou světovou válkou.
Česká republika se členem OECD stala v prosinci 1995.
- Dnes má OECD 38 členských zemí. Zakládajícími státy jsou Rakousko, Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Německo, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie a USA.
- Dodatečně se členskými státy staly: Japonsko (1964), Finsko (1969), Austrálie (1971), Nový Zéland (1973), Mexiko (1994), Česká republika (21. prosince 1995), Maďarsko (1996), Polsko (1996), Korea (1996) a Slovenská republika (2000). V roce 2010 se členskými zeměmi OECD stalo také Chile, Estonsko, Izrael a Slovinsko. V roce 2016 Lotyšsko a v roce 2018 Litva. Nejnovějšími členy jsou Kolumbie (2020) a Kostarika (2021).
- Zdroj: MPSV, MZV
Od svého vzniku hraje organizace roli v koordinaci hospodářské a sociální politiky průmyslově vyspělých demokratických zemí, uvedlo české ministerstvo práce a sociálních věci (MPSV). Členské země organizace podle ministerstva respektují shodné principy, kterými jsou tržní systém hospodářství, pluralitní demokracie a dodržování lidských práv.
V zakládací smlouvě se píše jako o cílech dosáhnout co nejvyššího trvale udržitelného ekonomického růstu, zaměstnanosti a životní úrovně v členských zemích. Zároveň při tom udržovat finanční stabilitu, a přispět tak k rozvoji světového hospodářství. Cílem je i nediskriminační rozvoj světového obchodu.
Organizace má široký záběr
Škála oblastí, jimž se OECD věnuje, je značně široká – počínaje celkovou hospodářskou politikou a zaměstnaností, investicemi, financemi, hospodářskou soutěží a podnikatelskými záležitostmi, přes energii, životní prostředí, potraviny, zemědělství, životní úroveň, vědu, školství, vzdělávání a veřejné výdaje až po otázky mezinárodní migrace.
OECD dlouhodobě a systematicky sleduje a vyhodnocuje vývoj hospodářské a sociální politiky v členských zemích. Zpracovává statistické údaje, analyzuje výsledky, identifikuje tendence, zobecňuje nejlepší zkušenosti a navrhuje nejvhodnější cesty a způsoby řešení problémů. Dokumenty připravené a projednané v pracovních skupinách a příslušných výborech mohou využívat vlády členských zemí i široká odborná veřejnost. Ročně organizace publikuje více než 250 nových titulů.