Řecká vláda stále nedokázala najít společnou řeč se svými věřiteli, spekuluje se tak nejen o prodloužení záchranného programu, ale pořád častěji i o bankrotu. I když to rozhodně není nic příjemného, není státní bankrot ničím ojedinělým. Jenom za posledních 25 let do nich spadlo deset zemí. Pokud by se mezi ně nakonec zařadilo i Řecko, mohlo by se inspirovat u Islandu, který se dokázal vypořádat s finančními problémy vůbec nejlépe. Alespoň tak to tvrdí Mezinárodní měnový fond (MMF).
Island se ocitl na pokraji bankrotu v roce 2008. Příčinou byl pád jeho hlavních bank, které se zadlužily v zahraničí. "Museli jsme přistoupit k některým drastickým opatřením. Zvýšili jsme daně fyzickým osobám i společnostem a také daně z kapitálových investic," prohlásil v roce 2012, kdy už měla země nejhorší za sebou, islandský ministr zahraničí Ossur Skarpedinsson.
Vyšší daně v kombinaci s devalvací měny a tím pádem nárůstem cen donutily Islanďany počítat bez nadsázky každou korunu. "Houževnatý islandský národ si musel v minulosti projít ne příliš lehkými osudovými záležitostmi. Možná právě tato zkušenost přispívá k tomu, že jsou schopni potýkat se s krizemi," uvedl v reakci na tehdejší islandskou cestu z krize analytik České spořitelny Jan Jedlička.
- Argentina
- Ekvádor
- Paraguay
- Uruguay
- Pákistán
- Pobřeží slonoviny
- Gabon
- Rusko
- Ukrajina
- Island
Bankrotářů je mnohem víc
Island ale rozhodně není jedinou zemí, která se musela vypořádat s finanční krizí. Od devadesátých let postihl podobný osud řadu dalších států. V jihovýchodní Asii rozkolísala krize dokonce i do té doby nezpochybnitelné "asijské tygry", i když státy jako takové bankrot nevyhlásily. Pády asijských měn odstartovalo Thajsko, kde byl 2. července 1997 thajský bát po prudkém poklesu převeden na plovoucí kurs.
Následoval odliv spekulativního kapitálu a mnoho bank a podniků se dostalo do problémů či bankrotů. Krize nakonec zasáhla i další asijské tygry (Malajsii, Filipíny, Indonésii a Hongkong) a zpochybnila hodnocení jejich ekonomik jako hospodářský zázrak. Také Japonsko zažilo velký otřes po bankrotu čtyř významných finančních institucí. "Černý čtvrtek" 23. října na hongkongské burze a následný pád na burzách Evropy a Ameriky rozšířil krizi i na další světové měny.
Ruská kapitola
Velkou krizi zažilo v roce 1998 také Rusko. Vláda a centrální banka v létě oznámily změnu politiky směnného kurzu rublu, spočívající v uvolnění kurzu a vzdání se tlaků na jeho devalvaci. Součástí protikrizových opatření bylo i 90denní moratorium na splácení zahraničního dluhu a země se tak dostala do finanční krize.
Otřesy v Rusku byly prohloubeny právě i asijskou krizí, poklesem cen ropy a klesající důvěrou zahraničních investorů. Krize vedla až k demisi vlády. V chaosu se Rusko potácelo rovněž při měnové krizi v roce 2008, kdy pád rublu vedl k uzavírání bank a ke ztrátě úspor obyvatelstva. A naposledy vyvolal paniku v zemi strmý pád rublu na konci minulého roku - měna poprvé v historii prolomila hranici 80 rublů k dolaru.
A co Latinská Amerika?
V lednu 1999 se během "černého úterka" na brazilské burze propadla jinak stabilní brazilská měna real proti dolaru o více než osm procent. Jedním z důvodů stále se výrazněji rýsující recese byla tehdy politika vysokých úvěrových sazeb právě na podporu realu. Krizi neodvrátil ani záchranný balík od MMF.
Přitom už v roce 1982 vysoká zadluženost části latinskoamerických zemí (Mexika, Brazílie a Argentiny) vedla k jejich platební neschopnosti. Spojené státy a MMF sice nejhorší krizi zažehnaly, v některých zemích, jako například v Brazílii, trvá ale hospodářská stagnace celá desetiletí. Také Argentina zažila v letech 2001 a 2002 hlubokou ekonomickou krizi s devalvací a největším státním bankrotem na světě. A v loňském roce se dostala do platební neschopnosti znova – nedokázala splatit dluhy svým věřitelům.
Už pět zemí eurozóny muselo požádat o pomoc
Řecko požádalo o finanční pomoc EU a MMF poprvé v květnu 2010, když mu kvůli ztrátě důvěry investorů úroky z nových dluhopisů začaly stoupat do neúnosné výše. Ani částka 110 miliard eur, poskytnutá Aténám výměnou za další úsporná opatření, ale problém nevyřešila. Už následující rok proto eurozóna spolu s MMF připravila druhý balík pomoci ve výši 130 miliard eur. Peníze jsou uvolňovány podle toho, jak vláda činí razantní škrty, které EU a MMF požaduje. A právě uvolnění zbylých 7,2 miliardy eur závisí na v těchto dnech diskutované dohodě o dalších řeckých reformách.
Irsko si půjčilo v roce 2010 od fondu a EU celkem 85 miliard eur. Problémy irských bank způsobilo obrovské množství úvěrů, které si finanční ústavy nabraly v zahraničí, aby na domácí půdě mohly financovat masivní realitní boom. S příchodem krize začaly ovšem ceny nemovitostí prudce klesat a banky se zanedlouho ocitly bez prostředků. S krizí se ale irská ekonomika vypořádála příznivě a záchranný program už opustila.
Portugalsko se dohodlo s EU a MMF v dubnu 2011 na půjčce 78 miliard eur. Výměnou za to se nejchudší země západní Evropy zavázala k úsporným opatřením. Do problémů Portugalsko dostalo vysoké zadlužení v kombinaci se slabým hospodářským růstem. Finanční situaci země ztížily také politické půtky kvůli úsporným opatřením. Loni země záchranný program opustila.
Španělsko je největší zemí eurozóny, která byla nucena o pomoc požádat. Na rozdíl od ostatních směřovalo 100 miliard eur, o které Španělsko požádalo v roce 2012, pouze na tamního bankovní sektor. Vláda schválila plán bankovní reformy, jehož hlavní součástí bylo očištění bank od špatných úvěrů a toxických aktiv pomocí takzvané "špatné banky".
Kypr požádal Evropskou unii o finanční pomoc v roce 2012. Důvodem byla ochrana finančního sektoru, a tím i ekonomiky země před dopady hluboké dluhové krize v sousedním Řecku. Tamní vláda se ale nebála radikálního řešení - vklady bohatých klientů v bankách zatížila nebývale vysokou daní. Na finanční scéně se dokonce mluví o konfiskaci bankovního majetku, a to až do výše 80 procent
