Mezníkem v kolektivizaci venkova v padesátých letech bylo schválení zákona o jednotných zemědělských družstvech (JZD). Komunistické ministerstvo zemědělství ho začalo projednávat v prosinci 1948, poslanci Národního shromáždění pak normu přijali 23. února 1949. Hned v prvním paragrafu se psalo, že jednotná zemědělská družstva budou zakládána „na podkladě dobrovolnosti“. Tento princip se ale z praxe velmi brzy vytratil a na jeho místo přišel útlak a represe.
Podle zákona měla JZD nahradit všechny dosavadní typy družstev kromě spotřebních, řemeslnických, živnostenských a bytových. Pokud tedy bylo v nějaké obci více zemědělských družstev, měla se sloučit do jednoho. Pod něj přecházel majetek, závazky i členská základna těch dosavadních.
Ideu kolektivizace přejali českoslovenští komunisté v Sovětském svazu. Tam ji se všemi tragickými následky včetně vraždění a hladomorů provedli převážně v letech 1928 až 1937. Také v Československu dostala kolektivizace záhy, kvůli snaze zlomit odpor sedláků, svoji násilnou formu.
Z textu československého zákona nicméně nebylo nijak patrné, že by se JZD zakládala podle vzoru sovětských kolchozů. „Podle stanov měla JZD respektovat demokratické principy – klíčovou úlohu členské schůze, volbu družstevních orgánů a rozhodování představenstva v souladu s většinovým stanoviskem družstevníků,“ píše o zákonu Ústav pro studium toalitních režimů.
Jak říkat novému nepříteli?
Propaganda rovněž s nástupem kolektivizace musela najít vhodné označení pro nové nepřátele státu. Slovo „statkář“ odkazovalo k těm největším, převážně zlikvidovaným zemědělským podnikatelům, a úplně nepostihovalo méně majetnou vrstvu. Pojem sedlák či velkosedlák se zase zdál příliš pozitivní, navozující představu zkušeného hospodáře s přirozenou autoritou, spjatého s tradicí vesnice a dbajícího na dědictví gruntu.
Prezident Klement Gottwald prosazoval označení boháč. Nakonec se ale vžil termín kulak, který v ruském kontextu označoval na začátku 20. století vrstvu svobodných sedláků, již pak ekonomicky a fyzicky zlikvidoval Stalinův režim.
Podle vzorových stanov JZD se i takzvaní kulaci mohli stát členy, ale pouze za předpokladu, že nebudou ve vedení družstva. Komunisté v tom nejprve viděli možnost jejich převýchovy, posléze jim ale přisoudili roli „rozvracečů JZD“.
První rok po vyhlášení zákona o JZD probíhalo združstevňování zvolna, přestože již 1. dubna vyjeli mezi zemědělce propagandisté s cílem přesvědčovat sedláky ke vstupu do družstev. Dobrovolně se do nich zapojovali převážně jen nemajetní bezzemci a drobní domkáři. V roce 1949 existovala pouze necelá třicítka jednotných zemědělských družstev na 7000 hektarech polností.
Od přemlouvání k útlaku a násilí
Nezájem sedláků pro komunistické orgány ale neznamenal překážku, stačilo jim přikročit k nevybíravému nátlaku. Na konci nejvýraznější kolektivizační etapy v roce 1953 již existovalo přes 6500 JZD spravujících více než dva miliony hektarů zemědělské půdy.
Totalitní moc používala k náboru sedláků celou řadu donucovacích prostředků. Soukromě hospodařícím rolníkům stát například předepisoval vysoké povinné dodávky obilí, masa a dalších produktů. Za jejich nesplnění jim hrozilo zabavení zásob, nucené výmlaty, peněžité tresty i vězení.
V listopadu 1951 spustily komunistické úřady akci Kulak. V jejím průběhu byly z domovů vystěhovány tři tisíce zemědělských rodin. Měl být tak zlomen odpor sedláků vůči zakládání družstev. Domů se pak vrátili jen někteří.
Největším vlastníkům režim půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí, kde museli pracovat jako dělníci na státních statcích. Zlomit odpor sedláků se režim snažil i provokacemi Státní bezpečnosti a následnými zinscenovanými procesy, jejichž výsledkem byly mnohaleté tresty nucených prací i rozsudky smrti.
Násilná etapa kolektivizace skončila v roce 1953, zřejmě po zásahu Moskvy. Poté, co prezident Antonín Zápotocký v létě 1953 nucení ke vstupům do JZD kritizoval, družstva hromadně opustilo na 70 tisíc rolníků. Tento odliv zastavila až druhá etapa z let 1955 až 1958, ve které komunisté kromě nátlakových metod přišli i se snahou skutečně zlepšit situaci družstevníků. Na konci druhé etapy existovala družstva ve více než 80 procentech obcí a hospodařila na 84 procentech celkové výměry zemědělské půdy.
Částečnou nápravu majetkových křivd přinesly až restituce po sametové revoluci. V případě zemědělské půdy je umožnil zákon o půdě, který v květnu 1991 přijalo Federální shromáždění. Kromě pozemků a souvisejících usedlostí měli někdejší vlastníci nárok i na náhradu zabaveného živého inventáře. Původní nemovitosti se podle této normy vracely jen v případě, že na nich během let nevyrostla například sídliště. Pokud restituenti nestáli o pozemky, měli nárok na vyplacení, při něm se vycházelo z hodnoty pozemků na začátku 90. let.
