Před třiceti lety se vedle práce na novém, svobodném režimu musela demokraticky zvolená vláda soustředit také na uprchlickou vlnu. V létě roku 1990 do Československa přišli lidé hlavně z postkomunistických zemí, jejichž hospodářství se po pádu železné opony hroutilo. Už tehdy vyvolávala migrace v části společnosti strach a odpor, byť to byli právě Čechoslováci, kteří hojně po roce 1968 migrovali na Západ.
Po pádu komunismu v Československu se objevil nový fenomén – migrace. Systém péče o běžence ale teprve vznikal. První tábor pro uprchlíky zřídilo v srpnu roku 1990 ministerstvo vnitra v Jablonečku u Mimoně. Přestože to bylo v bývalém vojenském prostoru, který opustila sovětská vojska, nebylo to bez problémů.
Proti přijetí dvou stovek Rumunů byli obyvatelé okolních obcí. Kromě protestů a stížností na úřady někteří dokonce vyhrožovali, že postaví barikády. Převoz rumunských občanů autobusy proto doprovázela i těžká technika.
Některé české politiky, především z řad bývalých disidentů, situace překvapila. Například Jan Ruml v rozhovoru pro Československou televizi narážel na pozůstatky komunistického režimu v lidech. „Byl jsem naprosto zděšen reakcí místního obyvatelstva a uvědomil jsem si, kolik je v nás ještě reziduí totality,“ okomentoval tehdejší náměstek federálního ministra vnitra.
Všechno nakonec proběhlo v klidu. Právě z Rumunska, na které drtivě dopadlo dlouholeté plýtvání a teror diktátora Nicolaea Ceaușesca, bylo v Československu v srpnu před třiceti lety migrantů nejvíc.
Československo bylo často jen tranzitní zemí
Pro velkou část lidí z posttotalitních zemí Československo představovalo jen přestupní stanici na Západ. V případě Rumunů šlo o naprostou většinu.
Československá televize tehdy informovala o tisícovkách bězenců, kteří „bez přístřeší, bez peněz, bez pití a jídla chtěli trvale vycestovat na německé území“.
Občanské fórum přišlo s výzvou, aby českoslovenští občané „morálně a materiálně“ zajistili pro rumunské utečence pomoc. Mnoho lidí na to reagovalo pozitivně a uprchlíkům nabízeli ubytování nebo zaměstnání.
V dobové rozhlasové reportáži informoval moderátor o zřízení nepřetržité zdravotní pomoci pro uprchlíky, kterou zaštiťoval Mezinárodní červený kříž. Občanské fórum zároveň připomínalo, že v zahraničí našly pomoc za totality statisíce československých emigrantů.
- Pro Čechoslováky tehdy nová situace znamenala v řadě případů strach a vyvolávala negativní emoce. Stejně tak jako dezinformace a různé fámy.
- Jednu z dezinformací vyvracela předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová: „Chci naši veřejnost uklidnit informací, že všechny fámy kolem výskytu cholery a prodeje dětí jsou nepravdivé.“
V Bělé pod Bezdězem je zařízení pro běžence dodnes
Už v září 1990 se jednalo o vzniku dalšího centra pro uprchlíky v Bělé pod Bezdězem. Ani tady ho lidé nechtěli.
„Obyvatelé si už své užili v uplynulých dvaceti letech se sovětskými vojáky, bojí se přeměny kasáren v utečenecký tábor až pro pět set osob,“ znělo před třiceti lety československým éterem.
V Bělé je ale zařízení pro uprchlíky dodnes – slouží jako pobytové pro žadatele o azyl i pro zajištění těch, kteří byli kvůli porušení zákonů vyhoštěni.
