Opětovným jmenováním Andreje Babiše (ANO) předsedou vlády se Česko dostane do ústavních kolejí, ze kterých v posledních měsících vybočovalo. Je o tom přesvědčen ústavní právník Jan Kysela z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Upozornil, že poslední krok, který ústava zná, učinili politici v lednu, kdy vláda, jež nezískala důvěru, podala demisi, od té doby se nestalo nic. Rozhovor s Janem Kyselou vedl Jiří Václavek.
Ústavní právník: Česko se od ledna pohybuje mimo ústavní rámec. Jmenováním premiéra se do něj vrátí
Právník Jan Kysela: Dneškem se vracíme do ústavních kolejí (zdroj: ČT24)
Vy jste druhé jmenování Andreje Babiše komentoval slovy, že ‚se Česko vrací do ústavních kolejí‘. Pokud se nyní vracíme do ústavních kolejí, jak pojmenovat z pohledu ústavního právníka to, co se v Česku dělo v posledních týdnech a měsících?
Myslel jsem tím, že ten proces měl mimoústavní – nechci říct protiústavní, ale mimoústavní – povahu, protože se odehrával ve sféře politického jednání či politických aktů. To, co Andrej Babiš dělal, to je vyjednával podporu pro svou budoucí případnou vládu, dělal na základě politického pověření prezidenta republiky. Poslední ústavní akt, kterého jsme byli svědky, byl akt přijetí demise vlády a pověření této vlády prozatímním výkonem funkcí – v lednu. To znamená téměř před pěti měsíci. Další ústavní akt nastane dnes (ve středu). V tomto smyslu se ze sféry neregulované politiky vracíme do sféry ústavou předjímané, tedy jednotlivých ústavních kroků.
Takže to bylo neústavní? Nebo mimoústavní? Jak to nazvat?
Byl to mimoústavní proces. Můžeme se bavit o tom, jestli neměl prvky, které jsou ústavně hraniční, možná dokonce protiústavní v tom smyslu, že trval poměrně dlouho. Uvážíte-li, že volební období je čtyřleté, uvážíte-li, že volby byly v říjnu, uvážíte-li, že prezident má dva pokusy – respektive ústava předjímá tři pokusy o sestavení vlády, přičemž když se ukáže, že ty pokusy jsou nefunkční, může se směřovat k předčasným volbám, pakliže neexistuje jiné řešení napjaté situace – potom fakt, že je dnes 6. června a volby byly v říjnu, není fakt, který by vypovídal o tom, že vše probíhalo úplně svižně. Proto mluvím o čemsi hraničním, čehož součástí je, že prezident republiky předem avizoval, že kandidátem na oba jeho pokusy bude Andrej Babiš bez ohledu na to, jak by se eventuelně politická jednání vyvíjela. To jsou všechno neuralgické body, které mohou nad situací, kterou jsme mohli pozorovat, vytvářet otazníky, pochybnosti. Tak by to probíhat nemělo.
Použil jste adverbium ‚svižně‘. V jak rychlém sledu by ty tři pokusy o sestavení vlády měly následovat, aby to odpovídalo vnitřní logice tuzemské ústavy?
Nevím, jestli se to dá říci. Určité vodítko poskytuje čtyřleté volební období Poslanecké sněmovny. Je zjevné, že když se pokoušíte po volbách sestavit vládu tak, že vám to trvá celé volební období, tak by to tak být nemělo. Musíme se od mezního období čtyř let pokoušet dostávat dolů. Ale jak daleko se dostaneme, to hodně záleží na tom, jak vypadá situace v Poslanecké sněmovně, kdo s kým jedná, jaké dohody proběhly, jaké dohody krachly. Takže tady ústava ponechává volný – ne úplně bezvýznamný volný – prostor aktérům. Těžko se mi na tu otázku odpovídá, každopádně mi připadá, že to má vše trvat spíše řádově měsíce. Ve chvíli, kdy se dostáváme do situace, kdy teprve tři čtvrtě roku po volbách budeme vědět, jak dopadl druhý pokus, tak mně připadá, že je to doba dosti dlouhá. Ale nemohu to opřít o žádné konkrétní ustanovení ústavy, abych řekl, že je to doba natolik dlouhá, že už je to natvrdo protiústavní.
Je otázka, jestli budeme ve slibované lhůtě vědět, jak dopadl druhý pokus. Prezident sice dal premiérovi lhůtu pro představení ministrů, ale takovou lhůtu ústava nezná. Takže je to nevynutitelné. Stejně tak není možné vrátit zpět jmenování premiérem. Chápu správně, že hypoteticky bude mít Andrej Babiš neomezeně dlouhou dobu pro sestavování svého týmu?
Když poměřujeme ústavní děje, je vždy jedna otázka, co je fakticky možné, a fakticky možné je leccos, když nikdo nemá tendenci řídit se tím, co si třeba já myslím, že vyplývá z ústavních pravidel. Druhé je to, co by se mělo, to jest to, co z ústavních pravidel vyplývá. Ptáte-li se, co může Andrej Babiš fakticky, potom může vládu sestavovat relativně dlouho. Tím, kdo má bdít nad tím, aby jednotlivé kroky netrvaly příliš dlouho, je v ústavním soukolí prezident republiky. V zásadě můžeme prezidentu republiky vyčítat, když v této roli selhává, když to trvá příliš dlouho. Potom je na něm, aby na ostatní tlačil. U předsedy vlády je otázka, jestli je nějak zvlášť motivovaný otálet, protože předseda vlády by měl být motivovaný mít svoji vládu a s tou vládou vládnout. U nás je problém, že předseda vlády může mít pocit, že vlastně vládne se svojí vládou, která je A) jednobarevná, B) v demisi. Ale pokud to, že je v demisi, necítí jako omezení z hlediska toho, co dělá, potom může mít pocit, že už má vlastně hotovo. V té chvíli byste mohl mít pravdu, že nějakou zvláštní potřebu pro sestavení nové vlády mít nemusí. Každopádně mám pocit, že už jsme tak daleko z hlediska plynutí času, že obava, že by teď bylo na Andreji Babišovi, aby zdržoval v sestavení vlády, by mohla být lichá. Ale to se musíme nechat překvapit.
Teď pojďme prosím přejít ke sporu, který možná visí ve vzduchu. Myslím tím ke sporu o nominanta na post ministra zahraničních věcí. Sociální demokracie nominovala pana Pocheho, prezident nesouhlasí. Ovšem podle ústavy by měl akceptovat návrh, který mu přinese premiér. Takže pokud přinese jméno Miroslav Poche, měl by to akceptovat. Ale v Itálii jsme v nedávné době byli svědky toho, že prezident řekl ‚nesouhlasím s nominantem na ministra financí‘ a vláda málem nevznikla, pokud by koaliční partneři nesouhlasili. Není to inspirativní pro Česko – aby prezident v těchto situacích byl nejen moderátorem situace, ale také arbitrem, tím, kdo rozhoduje?
Těžko říci. Z textů různých ústav ne vždy poznáte, jak se podle nich má postupovat, respektive jak se podle nich postupuje, protože umožňují různé možnosti. Z toho důvodu do logiky výkladu ústav vstupuje něco, čemu se říká ústavní konvence, ústavní zvyklosti, zkrátka stabilní interpretace. Abychom věděli, že když čteme text XY, tak se mu v Itálii, ve Španělsku, v České republice, na Slovensku soustavně rozumí takto, a pokud bude někdo tvrdit, že mu rozumí jinak, tak si počíná excesivně a bourá to, čemu se dá říci ústavní konsenzus – konsenzus na tom, co ústavní pravidlo znamená. Když si čteme italskou ústavu, tak zjišťujeme, že postavení italského prezidenta je papírově relativně silné, a současně zjistíme – ne z ústavy, ale z reálných dějů – že v běžném životě, běžné politice se to nijak zvlášť neprojevuje. Nicméně když politika směřuje ke krizovým situacím, potom sama politická scéna očekává, že prezident, ač není volený přímo, si bude počínat razantněji – jako moderátor a v některých případech jako arbitr. Takže ve chvíli, kdy si italský prezident počínal způsobem, o kterém jste mluvil, tak si nejsem jistý, jestli zásadním způsobem vybočil z toho, co se od něj dlouhodobě očekává. Že se to nelíbilo těm dvěma politickým stranám, je vcelku evidentní, ale podle mého soudu se mohl opřít o minulou praxi. Zdá se mi, že to je rozdíl mezi Českou republikou a Itálií. V České republice nemáme krizovou situaci a prezidenti v minulosti takto nepostupovali.
Jak z toho v českém kontextu mohou aktéři vybruslit bez politických šrámů a bez ústavních šrámů? Co byste poradil?
To nevím. Záleží na tom, co udělá předseda vlády. Teprve ve chvíli, kdy si předseda vlády osvojí zatím komunikovaný návrh sociální demokracie a předloží ho prezidentu republiky, pak uvidíme, co udělá prezident republiky a jestli to otevře prostor pro politický, případně právní spor. Takže myslím, že to záleží na nich. Z mého hlediska: Tak, jak se vyvíjí role prezidenta republiky v posledních letech, nezdá se mi žádoucí prezidentu republiky ustupovat. To funkčnost politického systému do budoucna zatíží dalšími poruchami. Ale to je můj soukromý pocit, političtí aktéři si musí poradit po svém.