Zaplatí okna, přispívají ke zhotovení střech a oprav domů. Pracovníci z Člověka v tísni už více než rok pomáhají na Ukrajině ve spojení s místní samosprávou, materiálně i psychologicky. V oblastech zasažených válkou s Ruskem nezisková organizace také zásobuje obyvatele potravinami. Na dvou místech na východě Ukrajiny situaci pozoroval ředitel humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni Jan Mrkvička. V rozhovoru pro Studio 6 popsal život poblíž Černihivu a Dnipra.
Během týdne navštívil Mrkvička dvě oblasti. První byla u Černihivu, severovýchodně od Kyjeva. „Představte si vesničku, kde bydlelo asi čtyři sta lidí. Před rokem a měsícem tam přijely ruské tanky, vystřelily pár ran. Lidi nahnali do sklepa pod školou a zavřeli je tam na měsíc. Neměli tam v podstatě nic. Minimum jídla, málo vzduchu, žádnou zdravotní péči. Na zdech stále vidíte jména těch, kteří tam zemřeli. Naštěstí po měsíci Ukrajinci tato území osvobodili a Rusové se stáhli zpátky,“ popsal emotivní zážitek.
Člověk v tísni ve vesnici u Černihivu opravil dosud devatenáct domů. „Bylo velmi těžké mluvit s lidmi po tom, co tam prožili. Našli jsme zdevastovanou zemi a snažíme se ji nějakým způsobem pomoct obnovit,“ řekl Mrkvička.
Jihovýchodně od Dnipra, asi pětadvacet kilometrů od frontové linie, poskytuje česká humanitární organizace základní potřeby. Situace je tu složitější. „Lidé blízko fronty už nemohou dojít do obchodu. Dáváme jim potravinové balíčky a vodu. Tam, kde je nějaký obchod, se snažíme poskytnout finanční prostředky,“ vysvětloval Mrkvička. V jedné čtyřtisícové vesnici Člověk v tísni například rozdával dávku dvě stě dolarů na nákup.
O migraci Ukrajinci, kteří přebývají v Dnipru, už neuvažují. „Byl jsem se podívat v kolektivním centru v Dnipru, kam prchají lidé z měst, kde se bojuje. Jejich perspektiva je utéct co nejblíž své domovině. Nepřemýšlí o tom, že by šli na západ Ukrajiny. Vize přesunout se do Evropy byla v té první vlně, teď už je to taky složité. Všichni se chtějí vrátit a čekají, až se osvobodí jejich města,“ prohlásil.
„Lidé už mají aplikace a vidí, když letí letadlo z Běloruska, to znamená, že asi neponese bombu. Mnohdy tak nechodí do krytů. Žijí v podstatě normálně. Věří v to, že válka skončí, ale nikdo nevěří, že brzy,“ dodal Mrkvička, jenž má rozsáhlé zkušenosti s humanitární pomocí v Sýrii, Iráku a Afgánistánu.
Pesimistický výhled války je deset let
Z doslechu od místních zjistil, že jejich optimistický výhled trvání války je dva až tři roky, pesimističtější až deset let. Také proto Člověk v tísni poskytuje psychologickou pomoc. „Lidé o tom, co prožili, mluví. Kohokoliv potkáte, vypráví vám svůj příběh. Máme psychologickou linku první pomoci, a pomůžeme tak více lidem, než s kterými se setkáme,“ uvedl Mrkvička.
Z vybraných příspěvků z České republiky využil Člověk v tísni zatím polovinu a počítá ještě s čerpáním v horizontu tří let. „Většinou jsme přijímáni velmi dobře. Když distribuujeme peníze, tak je to organizované s místní správou. Starostové nám poskytnou prostor, seznamy lidí a my vysvětlíme naši metodiku. Je to partnerství,“ popsal.
Finance od přispěvatelů jdou přímo k lidem skrz pracovníky organizace. „Opravujeme střechy, okna, dveře, hodně těžká poškození domů. Jsme ti, kteří nakoupí plechy, okna a dají je lidem, kteří nemají prostředky. Pak zaplatíme firmu, která to nainstaluje. Není žádná možnost, že by se s penězi po cestě mohlo něco stát,“ ujistil Mrkvička.
