Před sto lety zpřetrhaly dvě stovky slovenských představitelů spojení Slováků s Uherskem a Martinskou deklarací se přihlásily k myšlence československého státu. „Slovenský národ je částí jazykově i kulturněhistoricky jednotného československého národa,“ stálo mimo jiné v dokumentu, který také ustavil Slovenskou národní radu jako jediný orgán oprávněný jednat jménem Slováků.
Stejně jako Češi i Slováci usilovali o samostatnost už několik let před koncem první světové války. V roce 1915 například v americkém Clevelandu vznikla první oficiální dohoda organizací amerických Čechů a Slováků o spolupráci.
Dokument zavazoval mimo jiné ke společnému úsilí v dosažení národní svobody na základě spojení ve federativním svazu států. V květnu 1918 ho nahradila Pittsburská dohoda.
Ještě před tím ale v únoru 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada, která se stala hlavním centrem zahraničního odboje a snažila se přesvědčit státy Dohody o nutnosti rozbít monarchii. Místopředsedou rady byl i Slovák Milan Rastislav Štefánik.
Proti Uhersku, jehož bylo Slovensko součástí, začali v roce 1918 postupně aktivně vystupovat i domácí politici. Když 1. května proběhla v Liptovském Mikuláši sociálnědemokratická manifestace, slovenský politik, budoucí ministr několika československých vlád a jeden z mužů 28. října Vavro Šrobár poprvé v zemi přednesl požadavek na sebeurčení slovenského národa.
Šrobár hovořil ze schodů zájezdního hostince U Černého orla, který je dnes součástí Liptovského muzea. Podařilo se mu prosadit i přijetí rezoluce, která obsahovala požadavek na sebeurčení „uherské větve československého kmene“. Šlo o důležitý signál pro zahraničí, že také Slováci podporují aktivity exilové Československé národní rady. Uherské úřady za to Šrobára uvěznily, rozpad Uherska se už ale nedal zastavit.
Mikulášská rezoluce
Žádáme:
1. Aby se vlády chopily každé příležitosti uzavřít spravedlivý a trvalý mír, založený na poctivém řešení všech zahraničních a vnitropolitických otázek. Mír, který zabrání vzplanutí nových válek a přinese pokoj a svobodu všem národům Evropy.
2. Jako přirozený následek uznané svobody žádáme bezpodmínečné uznání práva na sebeurčení všech národů nejen za hranicemi naší monarchie, ale i národů Rakouska-Uherska, tedy i uherské větve československého kmene.
S Maďarskem se musíme rozejít
Konečné rozhodnutí o vytvoření společného státu s Čechy padlo 24. května. Předseda Slovenské národní strany Matúš Dula tehdy svolal tajnou schůzku stranického vedení do Turčianského Svätého Martina (dnešní Martin). Andrej Hlinka poradu shrnul slovy: „Nevyhýbejme se otázce, povězme otevřeně, že jsme pro orientaci česko-slovenskou. Tisícileté manželství s Maďarskem se nevydařilo, musíme se rozejít.“
Stanovisko ale bylo potřeba prosadit i na veřejnosti. Dula proto začal formovat Slovenskou národní radu, která měla reprezentovat všechny politické směry na Slovensku. Události v Evropě mezitím nabraly rychlý spád. Československá exilová vláda schválila 17. října Washingtonskou deklaraci, ve které odmítla autonomii českého a slovenského národa v rámci habsburského mocnářství.
V Praze pak v reakci na rozhodnutí Vídně jednat o mírových podmínkách předložených americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem došlo 28. října k vyhlášení Československa. Národní výbor, ve kterém byl i Vavro Šrobár, převzal moc a přijal i první zákon, kterým vyhlásil Československou republiku.
O dva dny později se v Martině nezávisle na dění v Praze sešla slovenská politická reprezentace, aby finálně ustanovila Slovenskou národní radu. K jejímu založení vyzýval Matúš Dula už v roce 1914, vypuknutí války ale jeho záměr oddálilo.
Politici na Slovensku tou dobou ještě o převratných událostech z 28. října nevěděli. V Uhersku panovala silná cenzura. O všem je informoval až agrárník Milan Hodža, který do Martina přijel 30. října večer z Budapešti.
Martinskou deklaraci, jejíž první verzi politici přijali už před příjezdem Hodži, proto na základě nových skutečností ještě mírně upravili. Výsledkem byl dokument, který potvrdil, že „slovenský národ je součást jazykově i kulturně jednotného národa česko-slovenského“.
Konec pravomocí uherské vlády
Na znění deklarace se podíleli nejvýznamnější zástupci všech směrů politického života. Památného jednání v sídelním městě Slovenské národní strany, tehdy nejpočetnějšího politického uskupení Slovenska, se účastnil její předseda Dula, katolický hodnostář a budoucí lidovecký politik Karol Anton Medvecký, zástupce katolického hnutí a budoucí ľuďácký politik Andrej Hlinka, jediný slovenský poslanec v uherském sněmu Ferdiš Juriga nebo již zmíněný Hodža.
Text Martinské deklarace se odvíjel především od práva na sebeurčení národů, jak ho definoval americký prezident Wilson. Vyhlašovala ukončení pravomocí uherské vlády na slovenském území a převzetí těchto pravomocí Slovenskou národní radou.
Dále v duchu čechoslovakismu osvědčovala, že „slovenský národ je částí jazykově i kulturněhistoricky jednotného československého národa“. A pro tento národ žádala neomezené sebeurčovací právo na základě plné nezávislosti.
Jedním ze signatářů Martinské deklarace byl také právník a pozdější poslanec a ministr školství Ivan Dérer. V rozhovoru z roku 1968 vzpomínal, že před budovou Tatrabanky, kde došlo ke schválení deklarace, byla tehdy shromážděná maďarská armáda: „Nevěděli jsme, zda nás, až vyjdeme z budovy, všechny nepozatýkají.“
„Slováci v tomto období neměli téměř žádná práva. Násilnou maďarizací na konci 19. a na začátku 20. století přišli o poslední gymnázia. V rodném jazyce se mohli vzdělávat jen na obecných školách. V uherském parlamentu byli zastoupeni jen tři čtyři slovenští poslanci, zatímco čeští reprezentanti jich měli ve Vídni třetinu. Republika vznikla pro Slováky jako pro národ v hodině dvanácté,“ uvedl ředitel slovenského Vojenského historického ústavu Miloslav Čaplovič.
Maďaři ovšem chtěli, aby Slováci zůstali v Uhersku. Věděli ale, že válku prohráli, a proto vstřícně shromáždění v Martině povolili. Slovenské politické reprezentaci dokonce na jednání přišel telegram maďarského předsedy vlády grófa Mihályho Károlyiho s žádostí o bratrskou spolupráci.
Hned po skončení průlomové schůze se proto její účastníci mohli rozjet po celém Slovensku a agitovali pro nově vzniklý stát. Nově jmenovaná maďarská vláda se ovšem slovenského území odmítala vzdát a Slovenská národní rada nedisponovala potřebnými prostředky, jimiž by mohla fakticky přebrat moc v zemi.
Když rada odmítla maďarský návrh autonomie pro Slovensko, reagovala maďarská armáda obsazením téměř poloviny slovenského území. Nápravu zjednala až intenzivní diplomatická jednání, vyslání českého vojska a četnictva na Slovensko a nekompromisní nařízení vítězných mocností ke stažení maďarské armády.
Sama Slovenská národní rada fungovala necelé tři měsíce, o její konec se postaralo nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska a nadšeného vyznavače myšlenky čechoslovakismu Šrobára, který kompetenční spory s radou vyřešil 20. ledna 1919 tím, že ji rozpustil a veškerou moc soustředil ve svých rukou.
Spory o státní svátek
I s ohledem na jednání v Martině není 28. říjen na Slovensku na rozdíl od Česka státním svátkem, ale jen památným dnem. Slovensko také vznik Československa v uplynulých letech nikdy oficiálně neslavilo. Letos sice byl mimořádně vyhlášen státní svátek, ale na 30. října a pouze pro tento rok.
O vyhlášení Dne vzniku Československa za státní svátek se v zemi už řadu let vedou bouřlivé diskuse. Opoziční poslanci se pokusili návrh prosadit ve slovenském parlamentu naposledy loni. Výraznou většinou hlasů byl ale opět odmítnut.
