V dubnu 1915 psal Tomáš Garrigue Masaryk v memorandu pro britského ministra zahraničí: „Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“ Obsáhl tím nejen ústřední myšlenku umělého národa, jíž zastánci budoucího československého státu ospravedlňovali jeho vznik, ale snad nevědomky také vnitřní napětí, které nový útvar po celou dobu jeho existence provázelo a nakonec vedlo k jeho rozpadu. Sám Masaryk přitom chápal „československý národ“ spíše jako národ politický než etnický.
„My si navzájem rozumíme. Každý Čech rozumí Slovákovi a Slovák rozumí Čechovi. Proto jazyková otázka není a ani nemůže být… Politicky a administrativně jde o to, že tvoříme jeden celek,“ podporoval Masaryk v exilu myšlenku československého národa.
Také Masarykův budoucí nástupce Edvard Beneš došel ve svém exilovém pamfletu „Zničte Rakousko-Uhersko!“ k názoru, že Češi a Slováci jsou „zcela prostě Češi“. A Milan Rastislav Štefánik podle vzpomínek jednoho ze svých spolupracovníků dokonce litoval, že se nová republika jmenuje „československá“, a ne jen „česká“, protože „vždyť jsme všichni Češi“.
Pionýrští slovenští evangelíci
S myšlenkou samostatného československého státu sice přišel až Masaryk, idea, že Češi a Slováci jsou jedním národem, ale pochází už z konce 17. století. Tehdy s ní odkazem na společný jazyk vystoupili slovenští evangelíci. Část z nich se totiž během rekatolizace na Slovensku dostala do saské Lužice, kde navázala kontakt s potomky českých exulantů.
„V tomto evangelickém prostředí vzniká myšlenka, že máme společný jazyk – slovenští evangelíci používají staročeštinu, jazyk Bible kralické, jako jazyk liturgický – tudíž jsme jedním národem,“ uvedl v pořadu Historie.cs historik Jan Rychlík. „Ovšem katolíci, kteří na Slovensku vždy tvořili většinu, tuto ideu nikdy nepřijali.“
Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti se tak znovu výrazněji projevila až v době národního obrození v 19. století. Převažující českou představu o počeštění Slováků sice ve čtyřicátých letech poněkud zkalili štúrovci se svou kodifikací spisovné slovenštiny, i tak se ale v českých zemích zájem o Slovensko udržel, byť s oním idealizujícím podtónem o „mladším bratrovi“.
Koridor z německého obklíčení
Sám Masaryk původně podporoval vyřešení „české otázky“ v rámci Rakouska-Uherska; jeho pohled na věc se změnil až s vypuknutím první světové války. „Pokračovat v prorakouské politice znamenalo nejen loajalitu k monarchii, ale i podporu války a válečného vítězství Německa se všemi důsledky, především s německou nadvládou ve střední a východní Evropě,“ podotkl historik Karel Pichlík.
Masaryk proto v roce 1914 poprvé vážně uvažuje o vzniku samostatného státu. A protože si slovy historika Rychlíka uvědomoval, že „Češi potřebují koridor z německého obklíčení,“ sáhl po jazykově blízkých Slovácích, kteří měli být onou spojnicí k jiným slovanským národům, hlavně Rusům a Polákům. Kromě toho byl Masaryk obdivovatelem Jána Kollára, autora myšlenky slovanské vzájemnosti.
Idea „československého národa“ měla ještě další pragmatický dopad. Pokud by v nově ustaveném státě byli Češi a Slováci dvěma různými národy, představovali by nejpočetnější Češi jen asi polovinu jeho obyvatel a Slováků by bylo méně než Němců. Na troskách „žaláře národů“ by tak vznikl „jen“ další mnohonárodnostní stát. „Čechoslováci“ však coby státní národ tvořili nakonec přibližně dvě třetiny obyvatel nové republiky.
Politický národ vs. sebeurčení
„Československý národ“ ovšem Masaryk sám vnímal spíše politicky než etnicky. „Národ mu představovali lidé mluvící sice různými jazyky, ale propojení společným státním programem. Asi jako Američané,“ přibližuje spisovatel Pavel Kosatík.
Do takového politického národa chtěl první československý prezident postupně zařadit i Němce a Maďary, s tímto názorem byl ale v menšině.
Národnostní minority v Československu se místo toho dožadovaly práva na sebeurčení, což Masaryk odmítal. Jak Němci, tak Maďaři ostatně už měli vlastní státy, a na menšiny žijící mimo hranice těchto národních států se podle Masaryka právo na sebeurčení nevztahovalo. Určitou autonomii připouštěl pouze v případě Rusínů na Podkarpatské Rusi.
Čí historický stát?
Se situací v novém státě ovšem nebyli zcela spokojení ani Slováci, přestože právě účast v něm učinila přítrž tvrdé maďarizaci, které byli zejména ve druhé polovině 19. století vystaveni, a umožnila rozvoj jejich jazyka a národního vědomí. Bývalý slovenský velvyslanec v Česku a spisovatel Ladislav Ballek dokonce uvedl, že „nebýt Československa, Slováci by jako národ 20. století nepřežili“.
Češi neměli problém stát se Čechoslováky, protože oficiální státní koncepce prezentovala Československo jako obnovení historického státu Čechů rozšířeného o Slovensko. Pro Slováky ale nebylo tak jednoduché se s novým státem identifikovat, protože součástí historického státu Čechů – až na „prehistorické“ období Velké Moravy – nikdy nebyli.
„Slováci neměli s Čechy historicky nic společného, protože české a slovenské dějiny jsou asynchronní. Slovensko nepatří do českých dějin. Slovensko je především do doby národního obrození a do roku 1918 integrální součástí uherských dějin,“ dodává historik Rychlík.
„Když Praha bouřlivě slaví Husovo výročí, Slováci netuší, kdo ten Hus je,“ podotýká spisovatel Kosatík a naráží tak na další problém, který představovalo odlišné náboženské založení.
Představitelé slovenské evangelické inteligence a absolventi předlitavských univerzit v Praze či Vídni sdružení ve skupině tzv. Hlasistů, ke kterým patřil i první československý ministr pro Slovensko a stoupenec čechoslovakismu Vavro Šrobár, byli ochotni myšlenku čechoslovakismu akceptovat v politickém smyslu. Katolíci, kteří na Slovensku převládali, se ale stavěli proti.
Rozdílná očekávání
Slováci tak od Československa čekali něco jiného než Češi. Doufali, že se jim podaří v jeho rámci jednou prosadit slovenský stát rovnoprávný s českým. Projevilo se to sílícími autonomistickými tendencemi, které se v 30. letech zradikalizovaly ve fašistické hnutí.
V poválečné době otupil hrany národnostních třenic komunistický internacionalismus. Během uvolnění v roce 1968 se sice Slováci domohli federalizace, výrazný vzestup jejich emancipačních snah ale nastal až po pádu totality. Ukázalo se však, že šlo o vzestup rozhodující, který existenci společného státu ukončil.
