Oslavy vzniku československé republiky připadají na 28. říjen. Toho dne roku 1918 však ještě o převratné události věděl málokdo. Rakousko-uherský návrh k jednání o příměří vyvolal v Praze lidové pozdvižení a živelné vyhlášení státu. K němu se připojili politici Národního výboru, kteří dokázali zajistit mírný průběh revolučního dne. Tomáš Garrigue Masaryk byl však ve Spojených státech a o událostech neměl tušení. Stejně na tom byli i legionáři nebo lidé mimo Prahu.
Osmadvacátého října věděl o vzniku Československa málokdo. Dav tehdy vyhlásil stát živelně
V pondělí 28. října 1918 ráno se předseda agrární strany Antonín Švehla a sociální demokrat František Soukup vydávají do Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí v Praze. Oba muži jsou čelnými představiteli Národního výboru československého, který sdružuje domácí politickou reprezentaci.
Svolávají úředníky Obilního ústavu, který zajišťuje zásobování potravinami, a sdělují jim, že se vytváří československý stát. Vyzývají je k přísaze věrnosti novému státu – a přísahy se dočkají. Ve zmatku končící války úředníci netuší, že muži si stát vyhlašují sami. Věří, že se tak děje z vůle císaře.
Ani Švehla se Soukupem však ještě nevědí, že jejich sen o naplnění státnosti se stává skutečností. Pokračují prostě v přípravách a samotný akt vzniku státu očekávají později. Neznají ještě Andrássyho nótu, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy zaslal přes Švédsko do Ameriky jako reakci na nótu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.
Andrássy v listu nabízí okamžité jednání o příměří. Zdaleka nemá na mysli to, že by se monarchie měla rozpadnout. Chce pouze zahájit rozhovory. Nóta však začíná žít vlastním životem.
Srocení davu
Dopoledne volá reportér Národních listů ve Vídni kolegům v Praze a oznamuje jim, že rakouská vláda přijala Wilsonovy požadavky k uzavření příměří a posuny smyslu při každém dalším předání informace dělají své. Na vývěskách v Praze se rychle objevují plakáty hlásající, že válka skončila, monarchie se rozpadla a vznikl nový, samostatný stát.
Informace se šíří jako lavina. Formuje se dav, který začíná zdobit budovy v centru města slovanskými symboly. Spolu s tím začínají k zemi padat první rakouské orlice z úředních budov. Přidávají se někteří policisté, kteří si místo starých symbolů připínají československé stužky.
obrázek
Červenobílé prapory vyvěšují také novináři z oken redakce Národní politiky. Po chvíli tam volá Alois Rašín, který zrovna vede Národní výbor, kde zastupuje jeho předsedu Karla Kramáře jednajícího v té době se zahraniční vládou včetně Edvarda Beneše v Ženevě. Přesvědčuje přítomné, aby prapory sundali v obavě z násilného potlačení demonstrace.
Vzpomíná totiž na události staré pouhé dva týdny. Už 14. října se Socialistická rada při generální stávce pokusila vyhlásit samostatnost. Pokus ztroskotal, když rakouská armáda dala jasně najevo odhodlání utopit takové kroky v krvi. Teď je však situace jiná a vojsko zůstává pasivní.
Dav se vydává na cestu k soše Jana Husa na Staroměstském náměstí a pak zase zpět na to Václavské. Postupně se rozrůstá a za sebou zanechává zřetelnou revoluční stopu v podobě československých symbolů.
obrázek
U sochy svatého Václava vyhlašuje poslanec Isidor Zahradník, který se k davu náhodou připojil, vznik Československa. Po dalších projevech dav míří na nedaleké nádraží a žádá železničáře, ať zprávu rozšíří do celé země.
Umění politiky: přijít pozdě a získat zásluhy
Teprve v tu chvíli se o vlně ženoucí se Prahou dozvídají politici z Národního výboru, kteří zasedají v Obecním domě. Společně s Rašínem, Švehlou a Soukupem je s nimi ještě národní socialista Jiří Stříbrný.
Jsou zaskočení, žádný plán nemají. Okamžitě volají člena prezidia státní policie Richarda Bienerta, který už za války spolupracoval s odbojem. Dávají mu jasný úkol. Dav se nesmí dopustit žádných násilností. Bienert bere úkol za svůj, ovšem jako první vydává symbolický rozkaz nahradit rakouské kokardy na hlavách policistů čepicemi s červenobílou stužkou.
Čtyři politici Národního výboru jedou na pražské místodržitelství na Malé Straně. Místodržitel hrabě Max Julius Coudenhove je zrovna na cestě do Vídně. Jeho zástupce Jan Kosina je zmaten a politikům na zprávu o vyhlášení nového státu odpovídá, že se jejich autoritě nebude protivit. Ještě neodbilo poledne.
Další zastávkou mužů 28. října, jak se této skupině členů Národního výboru později bude říkat, je zemský sněm. Tam se setkávají se stejnou reakcí. Starý hrabě Vojtěch Schönborn v roli nejvyššího zemského maršálka ujišťuje, že bude autoritu nového státu respektovat.
Chtějí ještě nahlédnout do zasedacího sálu, kde očekávají brzké jednání nového československého sněmu. Místo důstojného prostoru vidí vojenský sklad potravin. „Po zemi se válely brambory a kroupy, na poslaneckých sedadlech stály pytle mouky, vzduch byl nasycen zápachem bramborů a vůní moučných výrobků,“ popisoval to později Rašín. Švehla žádá Schönborna, aby to dal do pořádku.
Pak už je možné vydat se za lidmi na Václavské náměstí. U sochy svatého Václava se stále řeční a slova se ujímají také Soukup a Stříbrný. Znovu vyhlašují vznik československého státu a současně apelují na dav, aby se nedopouštěl výtržností. Žádají ho také, aby nenapadal Němce a Židy.
„Všechno volalo, všechno jásalo, všechno zpívalo. Lidé si padali do náručí,“ vzpomínal později František Soukup. „Matky zdvihaly a celovaly své děti, staří mužové s očima plnýma slz si tiskli skráně a spínali ruce k nebesům, jako by děkovali osudu. Hotové šílenství opojení a radosti lomcovalo všemi těmito nepřehlednými a nekonečnými masami lidu.“
Hlavně zabránit násilí
Po návratu do Obecního domu se ke čtveřici přidává slovenský politik Vavro Šrobár, který se náhodou nachází v Praze. Politici přemýšlí o tom, jak výzvu ke klidnému a pokojnému průběhu revolučního dne podpořit. Někoho napadá, že nejlepším opatřením proti násilí je muzika. Rašín volá na radnici a organizuje kapely. Kolem jedné hodiny se v pražských ulicích ozývají první národní písně.
O půl druhé se do Prahy dostává oficiální cestou celé znění Andrássyho nóty. Telegrafisté ji předávají novinám a ty ji vyvěšují do ulic. „Rakousko-uherská vláda si klade za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta (Wilsona) souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů,“ píše se v ní mimo jiné. Dav to vnímá jako potvrzení vzniku nového státu.
Některé jednotky rakouské armády mezitím dostávají rozkaz k zásahu. Zástupci Národního výboru, kterých se v Obecním domě schází čím dál víc, okamžitě vyrážejí ke kasárnám a přemlouvají velitele ke klidu. Daří se a vojáci zůstávají v kasárnách.
Několik jednotek uherských pluků sídlících v Praze však ve zmatku nedostává zrušení rozkazu k zásahu a pochoduje na Karlův most a na Staroměstské náměstí. Napětí stoupá, pušky jsou nabité. Podaří se však spojit vojska s veliteli a ti přikazují návrat do kasáren.
Veselí v ulicích může pokračovat. Kapel přibývá a zpráva o novém státu se šíří. Na Žofíně se shromažďují čeští a jihoslovanští vojáci dislokovaní v Praze i Sokolové a začínají formovat základ budoucí československé armády, která se později spojí s vojáky bojujícími v zahraničních legiích.
Většina nic netuší
Politici po odvrácení hrozby krveprolití dál rokují o následných krocích. V šest hodin začíná v Obecním domě schůze Národního výboru. Rašín přináší zákon o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů a výbor ho přijímá. Píše se v něm: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“
Zákon o samostatnosti Československa z 28. října 1918, který napsal Alois Rašín a přijal Národní výbor
Večer ještě politici Národního výboru znovu jednají s veliteli rakouské armády, kteří stále váhají mezi věrností císaři znamenající nutnost postavit se převratu a odpovědností za krveprolití ve městě osídleném nepřátelsky naladěným obyvatelstvem. Nakonec nacházejí řešení, ponechávají si velení, avšak všechny své kroky koordinují s Národním výborem. Hrozba násilného střetu je definitivně zažehnána.
Národní výbor a lidé v Praze slaví vznik Československa. Jsou však zatím jediní. Většina rakousko-uherských představitelů včetně mnoha vojáků stále považuje monarchii za živou a pražské dění vnímá jen jako pokus o federalizaci.
Lidé v dalších městech českých zemí a Slovenska i na venkově se o převratných událostech dozvědí až z novin následujícího dne nebo ještě později. Masaryk ve Spojených státech nemá o pondělním dění v Praze ani tušení a pokračuje ve své diplomatické aktivitě. Slovenská politická reprezentace se k novému státu hlásí teprve 30. října Martinskou deklarací.
Na západní a italskou frontu, kde se stále bojuje, doráží zpráva až po několika dnech. Na Sibiř, kde se v chaosu ruské občanské války drží českoslovenští legionáři železniční magistrály, se novinky dostávají dokonce až po několika týdnech. V tu chvíli ale už má společný stát Čechů a Slováků vyměřen život trvající tři čtvrtě století.