Pokud nějaká skupina obyvatelstva Československa pocítila v roce 1939 tvrdě zřízení takzvaného protektorátu Čechy a Morava, byli to Židé. Záhy po jeho ustavení eskalovala antisemitská politika, Židé začali přicházet o práva i majetek, a když se začalo s masovými deportacemi, tak i o život.
Synagogy v ohni, ztráta majetku a deportace. S protektorátem už Židé na českém území nebyli před nacisty v bezpečí
Pro Židy na českém území se situace začala horšit už dříve, minimálně s mnichovskou dohodou, která několik měsíců před německou okupací okleštila rozlohu Československa. V zabraných Sudetech bylo české a židovské obyvatelstvo vystaveno pronásledování, násilí a nuceno k opuštění svých domovů.
Stejně tak křišťálová noc v listopadu 1938 se nevyhnula řadě dříve českých měst – v Liberci, Opavě, Krnově, dnešním Sokolově nebo Karlových Varech byly vypalovány synagogy a ničeny obchody a byty patřící Židům. Tyto události jenom uspíšily odchody židovských obyvatel do vnitrozemí. A v době, které vládl pocit krize a nejistoty, tito uprchlíci přiživovali antisemitismus i mezi českým lidem. Tuzemská krajní pravice zažívala renesanci a s ní i antisemitská propaganda českých fašistů.
I když už za druhé republiky čelili Židé určitým represím ze strany státu, například když československá vláda rozhodla o propouštění státních zaměstnanců židovského původu, byl kabinet Rudolfa Berana ve svých protižidovských snahách omezován obavami z bojkotu československého zboží na západních trzích a jednáním o zahraniční půjčce, která měla odlehčit přetíženým veřejným financím. Podmíněna byla dodržováním práv židovského obyvatelstva, přičemž částečně měla posloužit k financování židovské emigrace.
Podle historičky Livie Rothkirchenové se Němci žijící v Československu v zásadě ztotožňovali s názory třetí říše, byli nespokojeni s umírněností, kterou vůči Židům projevovala československá vláda, a žádali radikálnější opatření. Zato zášť Čechů se v té době soustředila hlavně na německy mluvící Židy. „Pro české země, kde je národnost spíš otázkou jazyka než krve, je charakteristické, že se přátelé a nepřátelé posuzují podle jazyka, ne původu,“ uvedla Rothkirchenová ve studii Osud židů v Čechách a na Moravě v letech 1938–1945.
Práce pro fašistické organizace z Čech a Moravy
Pak přišel 15. březen 1939 a s ním okupace zbylého českého území nacistickou armádou. Zatímco Slovensko se vydělilo do samostatného státu, tak pro Čechy a Moravu vyhlásil 16. března nacistický vůdce Adolf Hitler v Praze vznik protektorátu v čele s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Nacisté tak mohli začít uplatňovat metody pronásledování a separace židovského obyvatelstva, které se osvědčily už v Německu. České obyvatelstvo podle Rothkirchenové propadlo hluboké demoralizaci a vztahy s Židy se dál zhoršovaly.
Antisemitismus druhé republiky záhy přerostl v praktickou protižidovskou politiku, byť sami nacisté se v prvních týdnech okupace veřejně drželi v tomto ohledu stranou, snad aby nepodněcovali odbojové snahy. Němci tak sice šířili antisemitskou propagandu, ale pokud šlo o činy, hlavní slovo měly tuzemské fašistické organizace.
Nejextrémnější z nich s názvem Vlajka vyzývala k vybudování židovských ghett. Na východní Moravě podporovala fašistické kruhy Národně-socialistická česká dělnická strana a strana agrární, přiblížila Rothkirchenová.
K násilnostem došlo velmi brzy. Záhy po příchodu německé armády byla třeba vypálena synagoga v Olomouci.
„Vysoké plameny šlehaly a olizovaly celou synagogu. Hasiči sice přijeli, ale dostali striktní zákaz podílet se na hašení požáru. Nocí se ozýval praskot a řinčení skel… A všude plno štiplavého dýmu, který se valil ze synagogy. Příštího dne se mi naskytl smutný obraz, budova skoro zcela vypálena, jen zdi trčely k nebi a plápolající plech kopulí hřměl v pravidelném rytmu,“ vzpomínal pro portál Respekt a tolerance Petr Broch.
Požár olomoucké synagogy, kterou zapálili čeští fašisté
Oheň také pohltil synagogy ve Vsetíně nebo v Jihlavě, poškození neušla ani židovská modlitebna v Dobříši. V Rodunici a Klatovech zase nesměli Židé používat chodník a museli chodit středem ulice. V Příbrami Židé čelili pogromu.
Podle Rothkirchenové byli antisemité nejaktivnější a nejhorlivější v moravských fašistických skupinách. Při bojovné demonstraci v Brně byli Židé vytahováni z kaváren a napadáni na ulici. Za zmínku zároveň stojí, že když koncem května fašisté zorganizovali protižidovskou demonstraci v Praze, veřejnost ji ignorovala. Čeští fašisté nedosáhli masové podpory a i české bezpečnostní složky většinou proti antisemitským výtržníkům zasahovaly.
Kdo získá židovský majetek?
Ovšem protektorátní vláda, v jejímž čele po okupaci zůstal Beran, kterého v dubnu vystřídal Alois Eliáš, nebyla slepá k tlaku na protižidovská opatření. Už na první schůzi 17. března zakázala židovským lékařům výkon praxe ve veřejných institucích a vzala na vědomí zastavení praxe židovských advokátů ze strany oborové komory. Židé rovněž měli být odstraněni ze všech vedoucích míst v průmyslových podnicích a dalších organizacích a bylo schváleno vydání zvláštních nálepek k označení „árijských“ obchodů.
Vláda také chtěla omezit Židům volné nakládání s majetkem a nasměrovat ho do české správy. Tento záměr ale narazil u říšského protektora, protože okupační úřady naopak neměly zájem na tom, aby židovský majetek skončil v českých rukou. A tak 21. června 1939 říšský protektor vydal vlastní dekret o židovském majetku, v němž byla navíc na území protektorátu pro definici židovství poprvé uplatněna rasová kritéria norimberských zákonů.
Nařízení zakazovalo Židům a židovským podnikům svobodně nakládat s vlastním majetkem, přičemž říšský protektor dosazoval do židovských podniků nucené správce. Ba co víc, židovský majetek a židovský podnik byly tak široce definovány, že to umožňovalo nacistickému Německu zmocnit se i značné části českého nežidovského majetku.
Židům pak výnos také nařizoval nahlásit a odprodat speciálnímu výkupnímu středisku zlaté, platinové a stříbrné předměty, drahokamy a perly a uložit veškeré cenné papíry u příslušné banky.
- Židé se nemohli pohybovat na všech veřejných místech, měli zakázaný vstup do některých ulic, náměstí, parků, lesů a dalších míst. Od září 1939 se nesměli po 20. hodině zdržovat mimo svůj byt. Od listopadu 1940 nesměli opustit své bydliště.
- Zavřená pro ně de facto byla divadla a kina, hostince a kavárny, plovárny, knihovny a další sportovní a zábavní zařízení.
- V městských hromadných dopravních prostředcích mohli využít pouze plošinu posledního vozu, na železnici nesměli používat jídelní nebo spací vozy a směli jezdit pouze nejnižší třídou, a to opět pouze v posledním vagónu.
- Nákupní hodiny byly pro Židy omezeny na dvakrát dvě hodiny denně a později pouze na dvě hodiny. Židé nesměli ani chovat domácí zvířata.
Ale nešlo jenom o to připravit židovské obyvatelstvo o majetek, ale také ho izolovat a k tomu nacisté používali různé zastrašovací metody. „Když policie při svých raziích v židovských bytech a kancelářích Židovské náboženské obce zastihla Čechy nežidovského původu, tak byli dopravování na gestapo a vyslýcháni. Zatímco i liberální němečtí obyvatelé protektorátu byli ve styku s Židy nanejvýš opatrní, Češi nadále navštěvovali své židovské přátele, většinou ve večerních hodinách a snažili se jim prokazovat drobné služby,“ popisuje ve své studii Rothkirchenová. Oproti omezení lékařské praxe Židů se dokonce demonstrovalo.
Ovšem nějakého rozsáhlejšího úsilí českého obyvatelstva se Židé nedočkali. Hrozbou totiž byli udavači, kteří třeba své spoluobčany nahlašovali, že si k sobě berou do úschovy cennosti židovských známých, a za to už byly přísné tresty.
Válka zbavila nacisty zábran
Další zlomový okamžik pro Židy znamenal začátek druhé světové války v září 1939, poznamenala Rothkirchenová. Na jedné straně start konfliktu vyvolal mezi Čechy optimističtější náladu a naději, že Německo bude brzy poraženo a Československo obnoví svou samostatnost. Potlačené demonstrace ale naděje tlumily a projevy sympatií k Židům se staly jedním z ventilů české nenávisti vůči cizím vládcům.
Na straně druhé Němci odhodili jakékoli zdání shovívavosti vůči Židům. Nařízení za nařízením omezovalo volnost jejich pohybu nebo jim zakazovalo pracovat i pro soukromé podniky. Docházelo také k plánovaným štvanicím a byl jim odepírán příděl některých potravin. Počínaje 1. zářím 1941 jejich ponížení symbolicky vyvrcholilo povinností nosit znak žluté hvězdy.
Židé v protektorátu po zavedení povinnosti nosit viditelně žlutou hvězdu s označením „Jude“
Režim také usiloval o odstřižení Židů od informací. Nemohli mít rozhlasové přijímače a nesměli si předplácet ani kupovat běžné noviny, jediným dostupným titulem v protektorátu pro ně byly Jüdisches Nachrichtenblatt – Židovské listy, které vycházely od listopadu 1939.
Ze začátku informovaly o zákonech a předpisech, zveřejňovaly inzeráty o možnostech odborného vzdělávání, o kurzech cizích jazyků a možnostech vystěhování do ciziny. Postupně se jejich rozsah zmenšoval. Během posledních dvou let, kdy vycházely, se musely omezit na naprosté triviálnosti, například rady, jak šetřit plynem, elektřinou či nedostatkovým zbožím.
Ostře proti těm, kteří pomáhali Židům
Na podzim 1941 s příchodem Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora začala nová a ostřejší zastrašovací kampaň proti Čechům podezřelým ze sympatií k Židům. A následný atentát na Heydricha situaci ještě vyostřil. Nový zástupce protektora Kurt Daluege vyhlásil trest smrti pro každého, kdo poskytne útulek Židovi či kdo neoznámí osoby zabývající se nepřátelskou činností.
České vysílání BBC z Londýna nicméně neustále apelovalo na posluchače v protektorátu, aby všemožně pomáhali Židům, aby jednou mohli prohlásit před světem, že „i v této hrůze německé okupace zůstali slušnými lidmi“.
Obzvláště v éře hromadných deportací ale převládal u českého obyvatelstva strach. Jakákoliv pomoc byla totiž spojena s obrovským rizikem. Například v listopadu 1943 otiskly noviny zprávu o osmi osobách, které byly v Praze odsouzeny k smrti za to, že pomohly Židům přejít hranice a poskytly jim jídlo a přístřeší.
Možnost emigrace, kterou vystřídala povinná deportace
Až do roku 1941 pro Židy stále ještě existovala naděje na únik před nacistickým pronásledováním. Úřady totiž zpočátku podporovaly jejich odchod do zahraničí. V červenci 1939 byla zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která představovala jediný legální způsob, jak odcestovat. Nebylo to ovšem zadarmo. Za cestu ke svobodě se museli zájemci vzdát většiny svého majetku. Procedura byla navíc složitá a ponižující.
Těch, jimž se podařilo emigrovat, byla jen část. V říjnu 1941 se vystěhování oficiálně zcela zastavilo. Ústředna pro židovské vystěhovalectví tehdy přešla plynule na nový druh činnosti, a to organizaci transportů. Nacisté totiž posunuli svůj přístup k židovské otázce, začali s budováním vyhlazovacích táborů, které měly posloužit systematické genocidě židovského národa.
Sice už bezprostředně po okupaci docházelo k zatýkání vlivných židovských osobností a k jejich deportaci do německých koncentračních táborů, nešlo ale o masový proces. První takovou předzvěstí byl tábor v Nisku nad Sanem, kam bylo v říjnu 1939 deportováno zhruba třináct set mužů z Ostravy a Frýdku-Místku. V danou chvíli ale plán selhal, protože se masová koncentrace Židů v odlehlých oblastech ukázala z organizačního hlediska jako problém. Tábor Nisko tak byl ještě v roce 1940 rozpuštěn a asi 460 přeživších mužů se mohlo vrátit do svých domovů. Na čas, o nějaké dva roky později je čekal Terezín.
obrázek
Na vzniku terezínského ghetta paradoxně spolupracovala i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích představitelích vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války.
Eva Schmidtová-Hartmannová ve své práci Ztráty československého židovského obyvatelstva 1938–1945 píše, že se židovská samospráva soustředila na možné hospodářské využití ghetta, což se jí jevilo jako nejlepší ochrana před dalšími deportacemi židovského obyvatelstva.
Nacistická strana ale na toto hledisko nemyslela. Když už, tak terezínské ghetto pro ni sehrálo spíš propagační úlohu, která měla v pravou chvíli oslabit hlasy ze zahraničí kritizující vyhlazovací politiku.
Kdo musel do transportu, byl o tom vyrozuměn z Židovské náboženské obce, která mu doručila předvolání s datem a hodinou. V Praze jako shromaždiště fungovalo několik dřevěných bud u Výstaviště, s holými stěnami a bez sanitárního zařízení kromě nezakrytých latrín opodál. Zvenku prostor střežila česká policie, uvnitř jednotky SS.
Po příchodu na Výstaviště byl každému přidělen kus holé země na spaní v jednom z baráků. U registrace odevzdávali klíče od bytu, potravinové lístky, list pro odběr uhlí, cennosti, hotové peníze i osobní doklady. Většina transportů pak odcházela za tmy, aby nebudila pozornost veřejnosti. Ve venkovských městech za shromaždiště sloužily velké haly, zejména ve společenských střediscích.
Než do Terezína přijeli první nedobrovolní obyvatelé, nebyly dopředu zajištěny ani nejnutnější přípravné práce, což přispělo k tomu, že životní podmínky v ghettu byly v zásadě nesnesitelné, dodává Schmidtová-Hartmannová. Přestože zde poměrně zřídka docházelo k popravám, tak i kvůli mizerné kvalitě stravování a zdravotnictví míra úmrtnosti daleko převyšovala běžný stav.
Schmidtová-Hartmannová popisuje, že ubikační prostor na osobu byl někde pouhých 1,62 m² a v místnostech se smělo topit až tehdy, jestliže venkovní teplota v devět hodin ráno klesla na minus pět stupňů. A vězni byli trvale pracovně přetíženi.
Až do jara 1945 prošlo Terezínem 140 tisíc lidí, nejen z protektorátu, ale i dalších částí říše. Jednu dobu zde pobývalo současně i přes 58 tisíc lidí. Terezín však byl spíš přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů, včetně Osvětimi, kde už nacisté naplňovali svůj plán genocidy. Té podlehlo minimálně 80 tisíc židovských obyvatel takzvaného protektorátu Čechy a Morava.
- V roce 1930 žilo v Československu 356 tisíc osob židovského vyznání, což se ovšem zcela nepřekrývá s počtem těch lidí, kteří byli později nacistickými rasistickými zákony kvalifikováni jako Židé, tedy osoby židovského původu. Regionálně byli rozvrstveni tak, že v českých zemích jich bylo 117 551, na Slovensku 136 737 a na Podkarpatské Rusi 102 542.
- Ke dni zřízení protektorátu žilo na jeho území 118 tisíc osob považovaných podle norimberských zákonů za Židy.
- Z českých zemí bylo v letech 1941–1945 do Terezína, Lodže a dalších táborů deportováno více než 81 tisíc Židů.
- V létě 1945 bylo v Praze evidováno 2803 lidí, kteří podle norimberských zákonů byli Židé, ale nebyli uvězněni. V Terezíně bylo při osvobození evidováno 6875 vězňů z protektorátu. Další tři tisíce lidí také přežily deportaci z Terezína na Východ. Spolu s dalšími případy se celkem jedná o přibližně 14 tisíc lidí, kteří byli považováni za Židy a kterým se podařilo přežít nacistické pronásledování. Dalších asi 26 tisíc se zachránilo vystěhováním do zahraničí.