Panelová sídliště mají pověst nocleháren. To se ale začíná měnit. V Česku v nich žije asi 2,7 milionu lidí a ti začínají ve svých čtvrtích vytvářet kulturní kvas. Jestli se z něj vyklube proměna sídlišť v místa, kam se bude jezdit za společenskými událostmi, záleží teď hlavně na obcích. Tomu se věnovala panelová diskuze v Centru architektury a městského plánování v Praze (CAMP) nazvaná „Sídliště nejsou králíkárny!“ Ukázala i příklad vídeňského sídliště, kde chce bydlet každý.
Oživovat sídliště není možné shora. Je potřeba nejdřív hledat existující zárodky komunitního života, a ty potom podpořit. „Vždycky je zapotřebí někoho, kdo udělá první krok, třeba piknik pro místní v parku,“ říká ředitel organizace Praha 14 kulturní David Kašpar.
Přesně takový postup Kašpar zvolil na sídlišti Černý Most. Ve spolupráci s radnicí Prahy 14, pod niž sídliště spadá, pozval antropology, s nimiž zmapovali lokální kulturní i subkulturní komunity, aktivní jedince nebo organizace. Z tohoto výzkumu vyplynul nápad Plechárny.
Bývalá kotelna, která sloužila také jako autoservis, se stala místem schůzek aktivních obyvatel čtvrti. Scházeli se v čím dál větším počtu a zanedlouho Plechárnu otevřeli pro veřejnost. Začaly se pořádat sportovní turnaje, koncerty nebo jazykové kurzy.
Radnice po prvotním úspěchu investovala do rekonstrukce včetně zateplení. Nabídka aktivit pak rostla ještě rychleji. Lidé si tak mohou užít festivaly jídla, kavárnu, komunitní zahradu, vnitřní skatepark nebo výtvarný ateliér.
„Jsme na hranici sociálního inženýrství,“ uvažuje Kašpar. Výsledek však považuje za jednoznačně pozitivní. „Dřív totiž na Černém Mostě nebylo pro děti po škole nic,“ souhlasí s ním architektka Kateřina Frejlachová z kanceláře veřejného prostoru Institutu plánování a rozvoje (IPR). Ta zároveň dodává, že toto sídliště těží ze způsobu, kterým získalo své obyvatele. Ti se tam totiž nastěhovali téměř najednou a mnohé sousedské vztahy vznikly už tehdy.
Dalším dobrým příkladem vlivu aktivních občanů na podobu jejich sídliště je podle Kašpara vnitroblok na Černém Mostě známý pod názvem Vybíralka. „Začalo to tím, že tam někdo přivezl karavan s kávovarem. Káva se stala symbolem zastavení a debaty, a odstartovala tak celý příběh,“ vzpomíná Kašpar. Na jeho konci se magistrát rozhodl, že iniciativu zdola podpoří a zafinancuje revitalizaci prostoru.
Investoři vstupují na sídliště jako slon do porcelánu
Velkým tématem budoucího rozvoje sídlišť je podle historika architektury Rostislava Šváchy zahušťování zástavby. „Koncepce sídlišť se zakládala na volném prostoru. A protože v nich je hodně volných ploch, cpou se tam developeři,“ říká a uvádí příklad „nejkrásnějšího pražského sídliště“ Ďáblice, kde stavební firmy chtějí zbourat obchodní dům a postavit místo něj věžáky. Totéž však podle Šváchy hrozí například v Modřanech, Kamýku nebo na dalších sídlištích.
Zahušťování sídlišť se nelíbí ani Kašparovi. Upozorňuje ale, že i mezi paneláky existují místa, kterým by další výstavba pomohla. Jedním z nich je podle něj třeba zelený pruh mezi Opatovem a Hájemi.
Zástupci obcí přišli podle Frejlachové o jednu významnou páku. „Skoro všechna občanská vybavenost včetně nákupních center je v soukromých rukou. To je celopražský trend,“ upozorňuje.
Politici i přesto mají možnost mnohé ovlivnit. Kašpar uvádí znovu příklad Černého Mostu, kde se starosta ujal role jakéhosi mediátora mezi veřejností a developerem plánujícím stavbu nového nákupního centra. „Daří se mu stavbu korigovat,“ říká Kašpar.
Asi nejzávažnější je, že stále se opakující spory mezi obyvateli a developery jsou zakořeněné hluboko ve způsobu nastavení vztahů. A to jak mezilidských, tak těch mezi lidmi a kapitálem.
Developeři na sídliště často nevstupují s pokorou, ohleduplností a vědomím, že zasahují do živého organismu. Působí naopak, jako by měli klapky na očích a nemysleli na nic jiného než na zisk, shodli se debatující. A tento přístup není vlastní pouze soukromníkům „O to horší je, když se pak stejně chová samo město. To je postavené na hlavu,“ lamentuje Kašpar.
„Sídliště je primárně obytný prostor. Patří obyvatelům a je třeba dát jim větší prostor v debatách provázejících vstup jakékoliv soukromé investice,“ říká Frejlachová. Připomíná, že investovat by pomalu mohli začít i sami obyvatelé. Jejich sdružení vlastníků jednotek (SVJ) už mají většinou za sebou nejnutnější opravy samotných domů. Stále však generují příjmy a ty by se mohly čím dál víc začít využívat na rozvoj veřejných prostranství.
Alterlaa: Vídeňské sídliště, kde je na nastěhování pořadník s 900 zájemci
Příklad funkčního sídlištního komplexu v CAMPu představila architektka Zara Pfeiferová. Zabývala se životem v trojici obřích panelákových bloků ve Vídni známých pod názvem Alterlaa. Ten pochází ze 70. let a bydlí v něm asi deset tisíc lidí.
Vídeňáci si ho spojují hlavně s neobvyklým pyramidovým tvarem umožňujícím obyvatelům dolních třinácti pater užívat si zelené terasy. „Vyrůstala jsem v rodinném domku a můžu potvrdit, že panelákový byt s takovouto terasou má podobnou atmosféru,“ říká Pfeiferová.
Rozšíření spodní části domů má ještě jeden důležitý efekt: ve střední části vznikly volné prostory bez oken. „Obyvatelé je dostali úplně prázdné s tím, že tam mohou dělat, cokoliv je napadne. První tři roky to bylo zdrojem nepořádku. Pak se ale vytvořila organizace zodpovědná za provoz prostorů a během krátké doby vzniklo asi třicet klubů, které fungují dodnes,“ popisuje Pfeiferová.
Svůj kroužek si v některém z klubů najde snad každý. Cvičí se aerobik, pořádají se závody v malých formulkách, hraje se kulečník, tančí se balet, diskutuje se nad fotografiemi, promítají se domácí videa, střílí se z pistolí na terč a zasedají buňky politických stran.
„Architekti řeknou, že je to hnusné. Ale lidé to využívají a jsou velmi šťastní, že to mají,“ říká Pfeiferová. Popisuje také jeden z klubů, který funguje jako dětský koutek. „Nevěřila jsem, že si v tom můžou děti šťastně hrát. Pak mi ale jedna paní říkala, že jejím třem dětem se tam moc líbí. A ona je ráda, že nepořádek po hrách nezůstane doma, ale v prostorách, které nemusí uklízet sama.“
Úklid společných prostor funguje podle Pfeiferové velmi dobře. O celý komplex se nonstop stará firma, která je neustále k dispozici i pro všechny opravy.
Recepty na živé město se nedají jednoduše kopírovat
Pod celým komplexem je obří podzemní parkoviště s 3400 parkovacími místy. Těch je tak ještě o 200 víc než bytů. Díky tomu si mohou lidé užívat ojedinělého luxusu: z oken se nemusejí dívat na řady zaparkovaných aut, ale na zelený park bez dopravní infrastruktury. A parkoviště pod parkem má ještě jednu výhodu. Když prší, mohou se lidé dostat na nákupy, na metro nebo na návštěvy suchou nohou.
V Alterlaa mají dokonce i bazény na střechách. „Dodávají domu jedinečnou atmosféru. Potkáváte sousedy ve výtahu v plavkách a s ručníkem a máte pocit, že jste v hotelu nebo v lázních,“ vzpomíná na svůj půlroční pobyt v jednom z domů Pfeiferová.
Alterlaa je plně obsazené a kdo se chce nastěhovat, musí se nejdřív zapsat na čekací listinu. Tam se ocitne za devíti sty dalšími čekateli. Neudiví proto, že drtivá většina obyvatel je tam se svým bydlením spokojená.
Projekt může určitě být inspirací i pro sídliště v Česku. Ovšem Pfeiferová říká, že kopírovat ho jako celek by nefungovalo. Vznikl ve specifickou dobu na specifickém místě a tyto podmínky se nemusí opakovat.
Jedinečně pulzující komunitní život mohl vzniknout také díky rozměru Alterlaa. „Dnes vznikají komplexy, které jsou moc malé na to, aby uživily podobné kluby. Když je pohromadě třeba čtyři sta lidí místo deseti tisíc, tak nic takového nevznikne. V takovém počtu nenajdete dost fanoušků stejné zábavy pro založení klubu,“ Uzavírá Pfeiferová.
Složitý vztah ke komunitnímu životu
Kašpar upozorňuje, že komunitní život v aktivní součinnosti se sousedy není pro každého: „Buď vás to naplňuje, nebo to nevydržíte. Neexistuje žádný prostor mezi.“ Připomíná také zvláštní vztah ke všemu komunitnímu v generaci lidí, kteří si pamatují dobu komunismu. „Trochu tím opovrhují,“ říká Kašpar.
Upozorňuje však také, že komunita neznamená jen trávení času se sousedy. Pokud v nějaké čtvrti existuje, je pak snadné obyvatele mobilizovat proti plánům, které se jim nelíbí. A mají také mnohem větší sílu ve vyjednávání s politiky nebo investory.
Příkladem je podle Kašpara sídliště Solidarita v Praze. Tamní obyvatelé se rychle a organizovaně zapojili do debaty o vzniku sportovní haly, kterou prosazuje florbalový klub Bohemians. Upozorňují na rizika její stavby v bezprostřední blízkosti jejich sídliště. V případě, že by se stavěla, mimo jiné chtějí, aby byla otevřená pro veřejnost.
Právě díky tomu, že mluví jedním hlasem podpořeným mnoha tvářemi, mají silnou pozici. A tento přístup je přenosný kamkoliv. Vzít osud své čtvrti do vlastních rukou je možná jednodušší, než se na první pohled zdá.
