Lidé pracující na dohodu o provedení práce nebo o pracovní činnosti se s pandemickými uzávěrami některých oborů ocitli zcela mimo pozornost politiků i většiny společnosti. Sociálním systémem mnozí zcela propadli, úřady jim nepřiznaly nárok takřka na nic. Bez práce teď nemají kde bydlet ani co jíst a čekají ve frontách před potravinovými bankami. Ty jsou nyní více než o polovinu delší, než byly ještě v polovině minulého roku. O lidech čekajících na jídlo z potravinových bank natáčela pro 168 hodin Kateřina Stibalová.
„Za druhých šest měsíců roku 2020 se poptávka zvýšila více než o šedesát procent, takže lidí hodně přibylo. Často se stávalo, že ze dne na den přišli o jediný zdroj svého příjmu a s malými úsporami se ocitli ve velmi svízelné situaci bez vize,“ popsala nynější situaci ředitelka České federace potravinových bank Veronika Láchová.
Společnost v koronavirové krizi zapomněla na lidi, kteří již před ní často žili z mála – takzvané dohodáře. Mnoho z nich pracovalo v gastronomii nebo turistickém ruchu, tedy oborech, které jsou již mnoho měsíců zcela vyřazené z činnosti. Bohumil Peter, který se takto živil, naposledy pracoval v pizzerii. „Bohužel jsem odpracoval pouze šest směn, než stát tu hospodu opět zavřel,“ poznamenal. Přišel i o bydlení a přespává nejčastěji u kamarádů.
Když on a další lidé s podobnými osudy o práci přišli, nedostali od státu často vůbec nic. „Když dojde k ukončení dohod, tak většina z nich nedosáhne na podporu v nezaměstnanosti. Neměli dostatečnou výši příjmů, aby začali platit sociální pojištění, takže spousta z nich nemá na podporu nárok,“ ozřejmil analytik společnosti LMC Tomáš Ervín Dombrovský.
Bohumil Peter má jediný příjem díky tomu, že chodí pravidelně darovat krevní plazmu. Za jeden odběr dostává 700 korun a podstoupit může dva za měsíc. Nově se mu podařilo získat alespoň pomoc v hmotné nouzi, takže bude dostávat životní minimum (momentálně 3860 korun pro jednotlivce). Kristina Sapko, která dopadla podobně, zprvu přežívala jen díky tomu, že prodávala všechno, co měla.
V podobné situaci se neocitli pouze lidé žijící osamoceně. O práci a následně o bydlení přišla Ludmila Vlčková, která vychovává šestiletého syna. Stát jí přiznal pouze 5320 korun na měsíc, což nestačilo na nájemné. Před životem na ulici ji a jejího syna zachránil azylový dům Armády spásy, kde se však zejména chlapci nelíbí. „Říkal, že nechce v tom hrozném domě bydlet, že je tady ruch. Pořád se ptá, kdy budeme mít byt, kdy budeme bydlet normálně,“ vylíčila matka.
Obory, kde lidé, čekající nyní ve frontách před potravinovými bankami, dříve brigádničili, zůstávají uzavřené a otevření nelze v dohledné době očekávat. A tak se stupňují obavy z budoucnosti, přichází letargie a čím dál černější myšlenky.
„Říkám si, co budu zítra dělat, jaký mám plán? Má vůbec cenu někam chodit na pohovor?“ přiblížil Bohumil Peter. Ještě dál jde Kristina Sapko: „Už jsem přemýšlela, že bych to i ukončila.“
