Jak dál s byty, jejichž většinu vlastnil stát, řešila před 30 lety celá společnost. I jejich privatizace byla součástí ekonomické transformace. Zákon o vlastnictví bytů v roce 1992 federální parlament neschválil, potřebná legislativa vznikla až po rozdělení Československa.
Před třiceti lety začínala privatizace bydlení, soukromníci vlastnili jen procento bytů
Události: Před třiceti lety začínala transformace bytového fondu (zdroj: ČT24)
Zájem o vlastnictví bytů v roce 1992 byl, zákony ale jejich soukromé vlastnictví stále neumožňovaly. „Ve všech případech, kde chtějí a mohou a kde je souhlas na obou stranách, by měli mít právo, aby si byty mohli koupit,“ říkal na začátku roku 1992 tehdejší poradce ministra hospodářství Vojtěch Cepl.
Jenže se nevědělo, jak určit cenu a jestli privatizovat celé domy nebo jednotlivé byty. Začaly se objevovat i první spory mezi majiteli restituovaných nebo podnikateli koupených domů a nájemníky jejich bytů. Problémem mohlo být třeba omezení dodávek plynu.
Nájemné zůstávalo i po první skokové deregulaci stále nízké a na opravy domů často nestačilo. Nový občanský zákoník měl nájemníky chránit. „Výpověď je možná jen ze zákonem uvedených důvodů, s přivolením soudu a ve většině případů pod náhradou,“ uváděl tehdejší místopředseda federální vlády a právník Pavel Rychetský.
Nájemníci bez vody
Soukromí vlastníci domů někdy používali nevybíravé metody, jak nájemníky z bytů dostat. „Už jsme třetí týden na cisterně, dokonce pět dní jsme byli úplně bez vody, protože cisterna byla prázdná,“ stěžoval si nájemník v reportáži v červnu 1993. „Probíhá rekonstrukce na základě žádosti dvou nájemníků o porušení potrubí a nevím, co bych k tomu říkal,“ reagoval tehdy jeho pronajímatel.
Nabídky na odkoupení bytů od majitelů byly pro naprostou většinu lidí nepřijatelné. Například prodej za 816 tisíc korun se zdál pohledem tehdejších násobně menších platů nemyslitelný. Ještě v roce 1993 bylo v soukromém vlastnictví občanů necelé procento bytů, většinou patřily po bezúplatném převodu ze státu obcím, část vlastnila i družstva.
„Vycházíme ze základní teze, že bydlení je soukromý, nikoliv veřejný statek, tedy není pravda, že je to jakýsi sociální nárok, právo a podobně,“ vysvětloval v roce 1993 tehdejší premiér Václav Klaus. Zákon o vlastnictví bytů schválila česká sněmovna až v roce 1994. Vlastník domu podle něj musel přednostně nabídnout byt v případě jeho prodeje dosavadnímu nájemníkovi. Privatizace bytů tak mohla začít.