Před 370 lety vydal císař Ferdinand III. příkaz k odstranění šibenice ze Staroměstského náměstí, v centru Prahy ji vystřídal Mariánský sloup. Jen nedlouho předtím se na náměstí odehrála poprava 27 českých pánů, během třicetileté války na popravišti potupili nepřátelští vojáci i jeden ze symbolů státnosti, Palladium země české. S odstraněním šibenice ale nezmizel trest smrti. Odnětím života trestali nacisté i komunisté a přes odpor jej několikrát podepsal Tomáš Garrigue Masaryk. K jeho zrušení došlo v roce 1990.
Před 370 lety zmizela ze Staroměstského náměstí šibenice. Smrtí se však trestalo další staletí
Počátek výkonu nejvyššího trestu, tedy odejmutí života, nelze na českém území přesně stanovit. Původně za něj totiž Slované považovali vyhnanství ze společnosti a trest smrti se rozšířil až s příchodem křesťanství. Kosmova kronika ale zmiňuje popravy na šibenicích už za vlády mytické kněžny Libuše.
Trest smrti se vyvíjel spolu se společností. Rozsudek nejprve vynášely rodové sněmy, ve 13. století už o něm rozhodoval zemský soud s osmi rytíři a 12 pány, kterému předsedal panovník. Po celá čtyři staletí byl tímto soudem vynesený trest konečný a nebylo možné se proti němu nikam odvolat. Řídil se zejména obyčeji, i když později bylo trestní právo formováno do zákonů, které umožňovaly rozhodnout o odebrání života například kvůli urážce královské důstojnosti.
Panovník své právo udělovat trest smrti přenesl na města a vrchnosti a do 16. století tak vznikla síť několika stovek hrdelních soudů. O způsobu vykonání trestu rozhodoval i přečin samotný. Za krádež se věšelo, za žhářství upalovalo.
Rudolf II. nechal po Praze postavit šibenice
S kriminalitou se chtěl vypořádat i císař Rudolf II., který v roce 1601 vydal mandáty proti růstu zločinnosti v pražských městech. Nejspíše se ale minuly účinkem, protože panovník následně nechal po Praze pro výstrahu vystavět šibenice, z nichž jedna se dostala i na Staroměstské náměstí.
První polovina 17. století byla ovšem turbulentní dobou, začala během ní ničivá třicetiletá válka, se kterou se pojí i jedna z nejvýznamnějších bitev v české historii. Na Bílé hoře podlehly odbojné české protestantské stavy katolickým armádám. Poprava 27 českých pánů se pak odehrála právě na Staroměstském náměstí, 24 z nich bylo sťato mečem, zbylí byli popraveni provazem.
Na popravišti skončilo i Palladium země české
Třicetiletá válka pro české země ovšem popravou neskončila. Do Prahy roku 1632 vtrhli saští vojáci, kteří kromě dalších cenností uloupili i posvátné Palladium země české. Tento kovový reliéf zobrazující Pannu Marii s Ježíškem v náručí má mít podle pověstí nad územím zvláštní ochranu.
Saský plukovník Vavřinec Hoffkirch se rozhodl, že tento symbol potupí. Naproti staroměstské šibenici nechal postavit pranýř a reliéf madony na něj přibil hřebem. Při ústupu vojsk pak Palladium odvezl jako válečnou kořist, což se mu také následně vyplatilo, neboť za něj dostal horentní výkupné sto tisíc zlatých. Po zabitém hřebu jsou na díle dodnes památky, díru na krku Panny Marie zakrývá šperk.
Procesí věřících s Palladiem země české, obrazem Staroboleslavské madony, který je jedním ze symbolů české státnosti
Po konci třicetileté války se císař Ferdinand III. rozhodl pro stavbu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí jako poděkování za uhájení Prahy před švédskými vojsky. Na stejném náměstí však stála právě i šibenice, kterou Ferdinand rozhodl přemístit za město. Roku 1650 tak byla stržena.
V českých zemích se však smrtí trestalo dále, i když postoj k odnětí života se začal zvolna proměňovat. Za vlády Marie Terezie došlo k novému uspořádání systému soudů, které mohly vynášet nejvyšší trest, z původních 383 jich zbylo 29 v Čechách, dalších 13 zůstalo na Moravě.
Panovnice také prosadila nový zákoník. Vymezoval například, jak má při výsleších probíhat mučení, zpřísnil tresty za přečiny proti Bohu, církvi a státu a samotným soudcům nechával poměrně rozsáhlý prostor pro libovůli. Že byla reforma už ve své době zastaralá, dokládá i to, že stále počítala s potrestáním čarodějnictví. Proti tomu se však postavila i samotná Marie Terezie a v roce 1756 osvobodila posledního odsouzeného v čarodějnickém procesu na českém území.
Opravdový pokrok pak přišel s jejím nástupcem, Josefem II., který trest smrti zrušil. Přinesl tak moderní postoj, místo msty na provinilci se snažil o jeho převýchovu. Po smrti Josefa II. byl však nejvyšší trest opět zaveden.
Příliš se toho nezměnilo ani s koncem Rakouska-Uherska a vyhlášením Československa. I když se Tomáš Garrigue Masaryk k trestu smrti vyjadřoval značně negativně, republika přejala starý právní řád, který počítal i s odejmutím života za zločiny jako vražda a loupežné zabití. „Neptejte se, jak mně bylo, když jsem návrhy na vykonání trestu smrti podpisoval,“ řekl pak prezident v Čapkových Hovorech s TGM.
„Trest smrti mi není hlavně odplatou ani zastrašením, není zajištěním proti nebezpečnému zločinci, má-li smysl a oprávnění, tedy pouze jako expiace (akt usmíření člověk s Bohem – poznámka redakce),“ uvedl Masaryk. Za dobu jeho prezidentství bylo vykonáno 12 poprav ze 433, které byly zamýšleny, Masaryk rozdal také stovky milostí.
S příchodem nacistů počet popravených výrazně vzrostl
Po německé okupaci českého území však došlo k radikálnímu obratu. Paralelně se soustavou protektorátních soudů byly zřízeny i soudy německé, které sledovaly i říšské trestní právo.
To mělo zejména znemožnit odboj a zajistit chod válečného hospodářství. Kvůli vysokému počtu odsouzených k trestu smrti bylo pro nacisty také nevýhodné odvážet odsouzené k exekuci do Drážďan, kde sídlil soud, pod jehož jurisdikci spadal i protektorát a říšská župa Sudety. V pražské pankrácké věznici byla proto zřízena takzvaná sekyrárna, kde se popravovalo pomocí gilotiny. Pod osmdesátikilovým ostřím skončil život 1079 lidí, seznam jejich jmen zabral v evidenci 39 stran.
Gilotina v sekyrárně věznice Pankrác
Retribuční soudy měly po válce najít spravedlnost
Velkým množstvím poprav se vyznačovalo i poválečné období. Pro potrestání zločinců, kolaborantů a zrádců vznikly mimořádné lidové soudy. Jednání probíhalo ústně a veřejně a nemělo přesáhnout tři dny. Pokud tribunál vynesl rozsudek smrti, popravčí ho měl vykonat do dvou hodin.
Odsouzení neušli skuteční zločinci a kolaboranti, překotné hledání spravedlnosti však zasáhlo i řadu nevinných. Retribuční soudy byly zneužívány i k vyřizování účtů a odstranění nepohodlných osob ze špičky prvorepublikové politiky. Vyneseno při nich bylo více než 730 rozsudků smrti.
Po převzetí moci komunisty se tento přístup jen prohloubil. S odstraněním oponentů režimu jim nejprve pomáhali sovětští poradci. Následně došlo k monstrprocesům, které zasáhly i mezi samotné členy strany. Kromě Milady Horákové tak v pankrácké věznici skončil i život generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.
„Největší množství poprav u nás v období po komunistickém puči v únoru 1948 bylo provedeno v letech 1949 až 1953, kdy bylo popraveno více než 250 odsouzených, z toho téměř 90 procent z politických důvodů,“ uvedl Jaroslav Vorel, jeden z autorů publikace se seznamy popravených.
V hlavní roli Pankrác
Popravy se nejprve vykonávaly na velmi silně osvětleném nádvoří pankrácké věznice, do kterého tak mohli vidět obyvatelé vyšších pater okolních domů. Šibenice také byla postavena tak, že odsouzeným provaz nezlomil vaz, smrt nastala až udušením. Kati pocházeli z řad dobrovolníků. Po vlnách kritiky se popravčí místo přesunulo do suterénu a změnily se i podmínky vykonání trestu. Poslední obětí politického procesu zakončeného popravou byl Jan Bočan v roce 1960.
S přijetím nového občanského zákoníku v 60. letech však přišel zlom. I když byl počet případů, kdy lze trest smrti vykonat, zvýšen, k jeho udělení musely být splněny zvláštní podmínky jako mimořádná nebezpečnost trestného činu nebo absence naděje na převýchovu pachatele.
Od poloviny června 1948 do konce roku 1989 bylo v Československu popraveno 450 lidí. Poté ale přišla sametová revoluce a s ní se změnil i oficiální pohled na absolutní trest. Prvního července 1990 byl zrušen a nejvyšším možným trestem se stalo doživotní odnětí svobody. Splnilo se tak Masarykovo přání, že jednou bude na českém území od trestu smrti upuštěno.
