Po skončení druhé světové války mnoho Čechů a Slováků toužilo po potrestání zločinců a kolaborantů. Pro známé postavy veřejného života a zejména politiky proto byl před 75 lety zřízen zvláštní národní soud, který kromě trestných činů prověřoval také to, zda se obžalovaní chovali, „jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“. Do rozhodování soudu přitom zasahovali jak pováleční politici, tak sovětští poradci. Výsledek tak byl ovlivněn starými konflikty i snahou o likvidaci oponentů.
Po konci druhé světové války v osvobozené Evropě vyvstala otázka, jak naložit s válečnými zločinci a kolaboranty. V Československu, stejně jako i v dalších zemích, které prožily roky pod německou okupací, byly zřízeny speciální soudy, které měly za úkol viníky potrestat. Prezident Edvard Beneš vydal dekrety, kterými nařídil zřízení mimořádných lidových soudů a národního soudu.
Zatímco mimořádné lidové soudy se soustředily na odsouzení „nacistů a jejich zrádných spoluviníků“, národní soud se soustředil zejména na odsouzení československých politiků, kteří stáli v čele státu během nacistické okupace.
Před národním soudem měli stanout zejména tři lidé, označovaní jako symboly protektorátní moci – prezident Emil Hácha, ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec a ministr zahraničí a později vyslanec protektorátu František Chvalkovský. Ani jeden z nich se však před soud nepostavil. Nemocný Hácha zemřel několik dní po svém zatčení v pankrácké vězeňské nemocnici, Moravec se během Pražského povstání zastřelil a Chvalkovský zemřel v Berlíně při spojeneckém náletu.
Pozornost se proto soustředila zejména na proces s členy pomnichovských vlád. „Byl to politický proces. Hledal se viník za Mnichov, 15. březen, okupaci,“ uvedl historik Jaroslav Rokoský v pořadu Historický magazín. Nestandardní byl případ nejen tím, že obvinění byli už předem odsouzeni v tisku, ale také snahou Sovětů olivnit výsledek.
„Bez rozpaků přiznal, že sovětská vláda má zájem na tom, aby rozsudkem národního soudu byla činnost a již pouhá existence této vlády jasně puncována jako zrada,“ vzpomínal později na rozhovor se sovětským poradcem Ivanem Čičajevem tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina.
„Pomyslel jsem si, že to, co mně tu sovětský oficiální zástupce své vlády říká, je nepochybně přímé vměšování této vlády do našich vnitřních záležitostí. (…) Ale to jsem si toliko myslel, panu Čičajevovi jsem to neřekl. V tehdejší mezinárodní situaci i v naší vnitřní politice bylo zhola nemožné, abych tak učinil,“ dodal Drtina.
Beran a Syrový v centru pozornosti
Jedním z hlavních obžalovaných byl agrárník Rudolf Beran, který byl předsedou vlády v době, kdy na území již mnichovskou smlouvou okleštěného Československa vtrhla německá armáda. Žaloba proti němu využila argumentu, že se do předání moci protektoru von Neurathovi stýkal s okupačními představiteli, což se mu samotnému velmi příčilo.
Beranovi nepomohl ani fakt, že se zapojil do domácího odboje, který také podporoval finančně. Za své místopředsednictví v odbojové organizaci Politické ústředí byl nacisty zatčen, souzen za velezradu a také vězněn, i když byl následně propuštěn do domácího vězení.
Druhým mužem procesu byl Beranův ministr obrany generál Jan Syrový, podle jehož rozkazu neměl být nepříteli kladen odpor při obsazování území německou armádou v roce 1939. Po abdikaci Edvarda Beneše měl také na starosti novou volbu prezidenta. „Syrový a členové jeho vlády v této době deprese a chaosu skutečně zachraňovali, co se dalo,“ popisuje Rokoský.
Po okupaci se zcela stáhl z veřejného života. Obžaloba jej vinila z prodeje vojenského materiálu Německu, štvavé kampani jej vystavil i tisk. Pozornosti neušla fotografie, na které si podává ruku s Adolfem Hitlerem na Pražském hradě. Že ke schůzce dojde, přitom sám nevěděl.
„Syrového nechali chvíli čekat v předpokoji. Když ho vyzvali, aby vstoupil do místnosti, zjistil, že naproti němu u okna stojí Hitler. Ten šel proti němu, a když k němu přišel, podal mu ruku a stručně řekl, že je mu líto, že došlo k okupaci, ale že se to tak stát muselo, že to jako voják jednou pochopí a že českému národu se povede pod ochranou Německa dobře. Syrový neřekl ani slovo, otočil se a odešel,“ popsal Rokoský. Okamžik podání ruky ale na jediném snímku zachytil fotograf. Německá propaganda ji pak využila jako setkání dvou starých frontových bojovníků.
Přes zejména Beranovu zdatnou obhajobu byli oba odsouzeni k 20 letům těžkého žaláře. Rudolf Beran zemřel v roce 1954 ve věznici v Leopoldově. Jan Syrový vyšel z vězení po 14 letech díky amnestii v roce 1960.
Soud potrestal kolaboranty. O řadě trestů ale panují pochyby
Beranova agrární strana byla po válce zakázána. Před národní soud se postavily dvě třetiny protektorátních ministrů. Rozhodoval ale například i o vině Jiřího Stříbrného, jednoho z mužů 28. října a několikanásobného prvorepublikového ministra. Stal se příznivcem fašistického proudu a jedním z nejhlasitějších kritiků Edvarda Beneše. Soud mu vyměřil doživotí.
Kromě předních politiků byly souzeny i známé osobnosti veřejného života. V nepřítomnosti byl k patnáctiletému trestu tvrdého vězení odsouzen i Jan Antonín Baťa. Ze spolupráce s nacisty se zpovídalo také 21 novinářů, řadě z nich byl vyměřen trest smrti. Obžalováni byli i členové organizace Vlajka.
Dohromady se před národní soud postavilo 83 obžalovaných, 18 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, sedm na doživotí. Celková délka vyměřených trestů byla 334 a půl roku tvrdého žaláře. Patnáct lidí soud osvobodil. Proti rozsudku, kterému nepředcházelo řádné vyšetřování, nebylo odvolání.
„Neříkám, že všechny tyto rozsudky vystihují plně politickou vinu a škodlivost těchto aktivistických protektorátních zařízení i odpovědnost osob, které je vedly. O míře viny a přiměřenosti trestu mohou být zajisté různá mínění,“ uvedl ministr spravedlnosti Drtina v projevu k Národnímu shromáždění po ukončení poválečných retribucí.
Na závěr řeči k poslancům pak vyjádřil přání: „Kdyby snad proti naší vůli a proti naší hluboké víře v možnost mírového vývoje všech vztahů mezi národy na světě měl být náš národ přece jenom podroben nové podobné zkoušce svého odhodlání ke svobodě, aby taková zkouška nás i naše pokolení budoucí našla všechny do jednoho odhodlané a tvrdé jako z křemene a aby rušitel tohoto našeho mírumilovného vývoje narazil na odpor, který by byl tvrdý skutečně jak z kvádru.“
Projev přednesl 29. května 1947, devět měsíců před komunistickým pučem.
